Obscénní. Perverzní. Bizarní. Hrůzu nahánějící. Temný. Makabrózní. Úchylný. Přízračný. Pokřivený smysl pro humor. Samoúčelná snaha provokovat za každou cenu. Monstrum. Básník perverze. Každým coulem zlý. Znepokojivý, ale vynikající. Chce šokovat a daří se mu to. Pozorovatel s ostřížím zrakem. Autor s nebývalým důvtipem a představivostí. Mistr úsporného stylu. Anglický národní klenot.

Všech těchto hodnocení se dostalo jednomu z nejznámějších současných anglických prozaiků Ianu McEwanovi v souvislosti s jeho literárním debutem První láska, poslední pomazání. Už na první pohled je v nich patrný rozpor. Na jednu stranu všechna tato hodnocení a komentáře vypichují zvrácenost a ponurost jeho povídek, na druhou až do nebes velebí McEwanovo literární mistrovství a nesporný vypravěčský talent. Tento paradox si však McEwan ponese s sebou nejspíš až do konce svých dní a ani recepce jeho děl nebude nikdy jednoznačná. Jako by existovali dva McEwanové, ten „zvrhlý“ z mládí a pak ten umírněnější, ověnčený nejrůznějšími cenami. Stejně tak existují i dva okruhy jeho fanoušků. Ti čtenáři, kteří na jeho rané tvorbě zbožňovali právě do té doby téměř nevídanou neotřelost a nekompromisnost, jeho pozdější romány odsuzují jako nepříliš nápadité a poměrně konvenční. Pro fanoušky, kteří v McEwanovi vidí především autora Amsterodamu a dnes již skoro ikonického Pokání, je naopak těžko stravitelná jeho raná povídková tvorba, a to právě pro svou ponurost a mnohdy až perverznost jednotlivých témat.

Jen těžko se tomu můžeme divit, ostatně stačí uvést zjednodušený výčet témat: incest mezi sourozenci. Transvestitismus. Herci souložící na pódiu uprostřed divadelní zkoušky. Děti opékající kočku. Znásilnění a chladnokrevná vražda dítěte. Muž uchovávající ve sklenici na stole více než sto let starý penis. Byla by však chyba vidět jen tato „líbivá“ (nebo spíše nelíbivá) cingrlátka na povrchu a přehlédnout, co se doopravdy skrývá za jejich na první pohled odpudivou fasádou.

Pokud se blíže zamyslíme nad dobou vzniku McEwanova povídkového souboru, konkrétně rokem 1975, narazíme na jednu zajímavou věc. McEwan vydal knihu o zneužívaných dětech, sourozeneckém incestu, navíc s několika explicitními sexuálními scénami, a nikdo v podstatě nehnul brvou. Přitom jen o pár let dříve by tímto počinem jeho vydavatel riskoval v lepším případě tučnou pokutu, v horším dokonce vězení. Neměli bychom zapomínat, že ještě do roku 1959 v Británii platil zákon, podle kterého mohl být vydavatel románu s pasážemi, které se mohly dotknout citlivějších čtenářů a mohly být považovány za „neslušné“, souzen a následně uvězněn. Stačí si vzpomenout na nechvalně proslulý soudní proces s Milencem Lady Chatterleyové či Millerovým Obratníkem raka, jenž byl zproštěn viny (tj. nebyl shledán obscénním) dokonce až v roce 1964. U tzv. „pokleslé“ literatury k podobným obstrukcím docházelo až do počátku 70. let, uveďme jen minimálně mnoho let se táhnoucí soud s časopisem Oz.

Jenže uběhlo pár let a vše bylo rázem jinak. Magisterský student angličtiny na University of East Anglia, do té doby nevýrazný‎ a plachý mladík, pocítil prvně v životě skutečnou nezávislost. Kromě studia, četby, večírků a dalších případných lákadel se rozhodl věnovat i psaní. Jak však přiznává v hojně citované předmluvě k novému, jubilejnímu vydání První lásky, posledního pomazání z roku 2015, kdykoliv si sedl ke stolku v nohách postele, u nějž dlouho do noci psával, zmocnila se ho jakási temná inspirace. Všechna ta krutost, utrpení, úchylky a bizarnosti byly na jedné straně určitou revoltou proti do značné míry nudné literární tvorbě té doby, zároveň však představovaly náhlé procitnutí, utržení se z pomyslného řetězu. Vzhledem k tomu, že mu jeho vlastní život prozatím příliš vzrušení nepřinesl, popustil pro začátek otěže fantazii ve svých povídkách. Teprve psaní přinášelo skutečnou svobodu! Každý sice ví, kde leží ona pomyslná hranice „normálnosti“, ale byl to právě Ian McEwan, který zavedl své čtenáře až k ní a nezdráhal se ji překročit. A mnohdy k tomu stačil jediný malý krůček.

Ani jemu samému, ani jeho literárním přátelům, kteří bývali jeho prvními kritiky, ostatně povídky nijak zvlášť zvrácené nepřipadaly. Tito pozorní čtenáři totiž dohlédli i za ono pomyslné pozlátko perverznosti a krutosti a vnímali v první řadě McEwanův smysl pro nadsázku a humor. Ano, psal o ponurých věcech, o to působivějších, že v nich často figurovaly děti či dospívající, zdánlivě nevinní a zranitelní. Už zde však hrála roli pověstná mcewanovská náhoda – zdánlivě bezvýznamný okamžik v příběhu, jednou chyba či omyl, jindy nečekaný zvrat osudu, kter‎ý zásadně ovlivní další chod věcí. Právě díky těmto drobn‎ým detailům jsou McEwanovy povídky výjimečné. Kdyby se však tento jediný, důležitý okamžik odehrál trochu jinak, nebo k němu dokonce vůbec nedošlo, možná by se ani žádná bizarnost či zvrácenost nekonaly. Co kdyby hrdina povídky Prostorová geometrie neměl v lihu na stole penis kapitána Nichollse, ale třeba zvířecí mozek nebo tasemnici? Vyzněla by pak povídka stejně, nebo by se z ní stala již jen „tuctová“ exkurze do krize středního věku? A co kdyby hrdina asi nejznámější povídky Motýli holčičku ve skutečnosti nezneužil a nezabil a byl opravdu jen náhodným svědkem zločinu? Stačilo se přece na pomyslné křižovatce vydat druhou z možných cest či se o pár minut opozdit.

Jak už bylo řečeno, McEwan navíc do povídek vnáší osobitý humor. Jen díky němu vyzní povídka Doma je doma spíš absurdně než zvráceně a bratrovo zneužití mladší sestry končí nakonec jako čirá fraška. Je to paradoxně zneužitá dívka, která musí bratra zaučit a dát mu první sexuální lekci. I scéna s rozbitým naloženým penisem je mnohem spíš komická než nechutná. A režisér divadelní hry, který až s matematickou nezúčastněností instruuje nahé herce na jevišti předstírající soulož a kterého následně rozhořčí fakt, že si to jeden z párů přímo před zraky všech kolem „rozdal“ doopravdy, je ve finále víc než jen k smíchu.

Bylo by skutečně velice snadné vnímat výlučně temnost a ponurost McEwanových povídek. Jeho děti jsou zvláštní, pesimistická, až cynická stvoření, která jako by byla přímo předurčena k tomu, dříve či později spáchat něco hrozného. Stačí jedna chyba, jedno zaváhání, jedno špatné rozhodnutí. Vše umocňuje ještě velice specifický autorský nadhled a interpretace, neskutečná lehkost, s níž o takových věcech píše stejně, jako by psal o rozkvetlé jarní louce. Ian McEwan si navíc po celou dobu udržuje absolutní morální i emocionální odstup. Perverzita může být podle něj pouhým plodem dětské zvědavosti, čiré zlo dílem nudy, nebezpečí u něj číhá za každým rohem. Ale povídky z První lásky, posledního pomazání jsou mnohem víc než jen zvěst pesimismu či nihilismu. Jsou to první řadě, slovy jednoho z fanoušků, malé psychologické klenoty – nikdy nekončící variace na téma zneužití a utrpení.

Čtenářům, kteří tento povídkový soubor doposud neznali, bych doporučila odhlédnout od domněle skandální a dokola omílané zvrácenosti nejznámějších povídek souboru v čele s Motýly a zaměřit se na ty ostatní, které zůstaly, a to možná i neprávem, v jejich stínu. Minimálně autorova úplně první povídka, Rozhovor s mužem ze skříně, patří k tomu nejlepšímu, co může současná britská povídková tvorba nabídnout.