V předchozím románu Amsterdam se zdálo, jako by Ianu McEwanovi došel dech. Román byl sice oceněn prestižní Bookerovou cenou, avšak kritika jej považovala za nudný a neoriginální. Z dnešního pohledu se zdá, že si autor připravoval terén pro následující knihu. Pokání (Atonement) vyšlo v originále roku 2001 a stalo se jedním z vrcholů dosavadní McEwanovy tvorby: román se dostal do užší nominace snad na všechny významné literární ceny anglosaského světa.

Na počátku úvodní části nahlédneme za jednoho dusného letního odpoledne roku 1935 do zahrady ošklivého sídla rodiny Tallisových. Před očima třináctileté Briony se odehraje zvláštní scéna: její sestra Cecilia se před Robbiem Turnerem, talentovaným synem uklízečky v domě Tallisových, jemuž bylo umožněno díky penězům otce Cecilie a Briony vystudovat cambridgeskou univerzitu, vysvlékne do spodního prádla a ponoří se do fontány. Robbie ji přitom upřeně pozoruje. Bujná fantazie dospívající dívky stvoří v mysli Briony obraz toho, co se u kašny pravděpodobně odehrálo, a její literární talent na dané téma hned vymýšlí povídku; na několika stranách vytváří vlastní realitu. Její názor je ještě podepřen dopisem, který Robbie pošle Cecilii po Briony, v němž se chce omluvit za své chování. Omylem však do obálky vsune jiný papír, na němž velmi explicitně vyjádří svou touhu po Cecilii. Briony si dopis přečte, je nevhodným slovem šokována a dojde k závěru, že Robbie je maniak, který chce Cecilii ublížit. Večer toho samého dne utečou z domu malí bratranci Cecilie a Briony a všichni se je vydají hledat; Briony při pátrání spatří jejich sestru, která je napadena a znásilněna nějakým mužem. Budoucí spisovatelka si spojí násilí přímo s postavou Robbieho a označí jej s naprostou jistotou za pachatele. Celá rodina, s výjimkou Cecilie, i přivolaní policejní komisaři jí uvěří a Robbie je zatčen. Briony sice neviděla útočníkovi přímo do tváře, rozum jí ale na základě předchozích konstrukcí říká, že pachatelem nemůže být nikdo jiný než on. Pravdivé je pro ni to, co je především možné a očekávané: "Pravda tkvěla v symetrii, jinak řečeno, zakládala se na zdravém rozumu. Pravda vedla její oči." (s. 147)

Zdravý rozum (common sense) stojí v základech filozofie románů Jane Austenové, citát z ní je i mottem celé knihy. Stejně jako u Austenové ani v Pokání nestojí pravda v opozici ke lži. Nemá žádnou absolutní hodnotu, je spíše vyjádřením míry pravděpodobnosti. Fikce, která cele vznikla díky Brionině zjitřené představivosti, má pro věci příští mnohem větší význam než to, co se skutečně stalo. Autor se ovšem s takovou relativizací nespokojí. V šokující závěrečné části nám prozradí, že román je nikdy nevydaným dílem Briony, která se během let stala slavnou spisovatelkou. Pokání je vlastně velkým metatextem.

McEwan nám předkládá dílo, v němž hlavní hrdinka píše knihu o událostech, které se přihodily na začátku románu. Na posledních stránkách nám Briony (nebo autor?) prozradí, Robbie se s Cecilií narozdíl od jejího románu už nikdy nepotká (ve skutečnosti zemře při ústupu britských vojsk z francouzského území v roce 1940), zároveň však dodá, že na tom vlastně nezáleží. To, co mají čtenáři před očima, je jen poslední z několika verzí, které pro příběh obou milenců stvořila. Už na počátku říká, že "svět se dá stvořit na pěti stranách" (s. 12). V hlavě Briony se tak historie stává palimpsestem, jenž může být donekonečna přepisován a upravován.

V čem tedy tkví pokání Briony Tallisové? Nesprávná fabulace okolo scény u fontány ovlivní životy mnoha lidí a je příčinou Robbieho životní tragédie, což si ona dobře uvědomuje. Svou fatální chybu se nejprve snaží odčinit prací ošetřovatelky ve stejné nemocnici jako Cecilia i nabídkou revize výpovědi, kterou učiní své sestře a Robbiemu. Pokáním může být i její nevydaný román, jehož jsme čtenáři; věrohodnost takového odpuštění je však diskutabilní. Jako spisovatelka si Briony klade otázku, zda lze dosáhnout pokání, když má absolutní moc rozhodnout o konečné podobě příběhu. Realita neexistuje jinak než na stránkách její knihy; v tom se spisovatelka podobá Bohu.

Pokání nekončí žádnou katarzí, autor svým postavám ani čtenářům nenabízí žádné rozhřešení, ani neposkytuje útěšné odpovědi na otázky viny a morálky, které sám vznesl. Dává ale své spisovatelce možnost kát se z toho, k čemu její vinou nemohlo dojít. Aniž příběh zatěžuje citovým balastem, ukazuje publiku, že fikce na stránkách knihy může být milosrdnější než skutečnost.