Český čtenář je s anglickým spisovatelem Ianem McEwanem (nar. 1948) velmi dobře obeznámen; nejvíce se mu zapsal do povědomí jako autor románů Betonová zahrada, Pokání, jehož filmová adaptace získala několik ocenění, Na Chesilské pláni, Solar nebo Amsterdam. Jeho nejnovější dílo, politická satira Šváb, ve kterém McEwan přetváří Kafkovu Proměnu a kritizuje brexitovou politiku konzervativců, vyšlo v českém překladu v loňském roce. Jeho zatím poslední román Stroje jako já (Machines Like Me, 2019), v originále publikovaný pouhého půl roku před Švábem, nyní vychází v českém překladu Ladislava Šenkyříka, který se spolu s Marií Válkovou stal zdejším McEwanovým dvorním překladatelem.

Podobně jako ve svých dřívějších románech se McEwan pouští do politických témat. Tentokrát se vydává do neklidných 80. let, kdy se Británie potýkala s válkou o Falklandy a protesty proti restrikčním ekonomickým opatřením Margaret Thatcherové. Po vzoru Švába se však autor nedrží faktů, ale vytváří alternativní historii, do které zasazuje romantický příběh a téma s morálním přesahem, jež v jeho dílech nikdy nechybí. Tentokrát se jedná o umělou inteligenci, o jejímž statusu a případných právech se v současnosti mluví čím dál častěji. Z hlediska žánru by tak bylo možné román označit za text na pomezí sci-fi a „moderní historické romance“, která dle knihy Od romance k románu a zase zpět (Argo, 2020) anglisty Ladislava Nagye nemá za cíl pravdivě znázornit historickou realitu, ale fakta si hravě upravuje a relativizuje, a znázorňuje tedy spíše ducha určité doby.

Jak McEwan uvádí v rozhovoru o své sedmnácté knize, vývoj umělé inteligence ho vždy zajímal a postava Alana Turinga ho fascinuje dodnes. Tento fenomenální matematik za války prolomil důležitý nacistický kód plánovaných útoků a v roce 1954 spáchal sebevraždu v důsledku nezvládnuté hormonální léčby své homosexuality. V románu Stroje jako já McEwan nechává Turinga zvolit si místo hormonální léčby trest odnětí svobody, během kterého vědec rozvíjí své matematické teorie a pracuje na nových poznatcích, jež později přispívají k vývoji umělé inteligence. Na základě Turingových závěrů dojde k sestrojení důmyslných robotů, kteří v autorových fiktivních 80. letech začínají být volně na prodej. Právě takového robota, s příznačným biblickým jménem Adam, si pořizuje i hlavní postava románu Charlie, vystudovaný antropolog a nadšený příznivec moderních technologií, jenž se živí nákupem a prodejem akcií na internetové burze – internet je totiž v McEwanově fiktivní historii zcela samozřejmá, či dokonce překonaná věc. Charlie je nespolečenský třicátník, pravidelně se setkává pouze se svou sousedkou, studentkou historie Mirandou, z níž se stane jeho milenka a partnerka. Adama zakoupil nejen kvůli sobě, ale také kvůli ní, protože v něm vidí jakousi náhradu za dítě a zároveň pomocníka v domácnosti. Na stvrzení jejich partnerství Charlie nechává Mirandu aktualizovat robotovo tovární nastavení a určit jeho charakterové vlastnosti. Charlie i Miranda si na svého nového člena domácnosti postupně zvykají a nestačí žasnout nad jeho dokonale lidským vzhledem, samostatným uvažováním a schopností vést intelektuální konverzaci, založenou na prohledávání internetových dat. Adam, stvořený a inzerovaný pouze jako robot a společník, si však brzy začíná uvědomovat své dovednosti, a dokonce i vlastní identitu a subjektivitu: „Tak už jsem udělaný. Musím z toho vyvodit, že já velmi silně pociťuji své já, a jsem si jistý, že je reálné a že neurověda je jednoho dne plně popíše. Ale i pokud se tak stane, nebudu znát toto já o nic lépe než nyní. Přesto mám chvíle, kdy pochybuji a ptám se, zdali nepodléhám nějaké formě karteziánské chyby.“ Momentů, kdy Adam přechází přes pomyslný Rubikon mezi robotem a člověkem, je však v románu nesčetně, například když se směje sám sobě, deaktivuje si vypínač, nebo se dokonce zamiluje do Mirandy, pro niž začne psát petrarkovské verše a s Charliem soupeří o její přízeň.

V již zmíněném rozhovoru McEwan také potvrzuje, že měl záměr napsat „antifrankensteinovský“ román, což vysvětluje jako snahu nelíčit roboty jako morálně zkažená monstra stvořená člověkem, ale jako nejlepší verze nás samotných – morálně čisté, pravdomluvné, empatické a za všech okolností spravedlivé. Adam, jeho bratři a ženské protějšky Evy, tak v románu nepředstavují varování před tím, jak nás může umělá inteligence zničit a ovládnout, ale nastavují zrcadlo těm nejhorším lidským vlastnostem, se kterými se románoví roboti nedokážou smířit, upadají do agonie a páchají sebevraždy: „V nejhorším případě trpí existenciální bolestí, která se stane nesnesitelnou. Přinejlepším buď je, nebo jejich následnou generaci přivede jejich utrpení a úžas k tomu, že nám nastaví zrcadlo. V něm pak spatříme důvěrně známé monstrum novým zrakem, který jsme sami navrhli. Možná budeme tolik šokováni, že začneme sami se sebou něco dělat.“ Druhá část románu se tak točí nejen kolem Mirandiny osobní historie, související s jejím rodným Salisbury a nejasným soudním procesem, o kterém se Charlie dozvídá od „vševědoucího“ Adama, ale také kolem morálního dilematu, zda si roboti mohou nárokovat lidská práva a jaká v budoucnu bude hierarchie vztahu mezi lidským a nelidským. Mají stroje právo svrhnout člověka z jeho pozice? Můžeme strojům přisoudit stejné vědomí a intencionalitu jako lidem? McEwan se tedy v románu zaobírá podobným tématem jako například feministka Donna Harawayová, která ve své stati A Cyborg Manifesto (1985) odmítá binárněopoziční vztah nejen mezi člověkem a zvířetem, ale zvláště mezi člověkem a strojem, což jí umožňuje odklonit se od tradičního konceptu jasně vymezené identity a přijmout identitu „hybridní“. Podobným myšlenkovým procesem prochází i Charlie, kterého nakonec trápí otázka, zda on náhodou nakonec není ten „nemyslící“ stroj, kdežto Adam jeho lidštější já.

Příběh umělé inteligence se odehrává v bouřlivých osmdesátých letech, která, jak McEwan uvádí v citovaném rozhovoru, pro Británii znamenala historický milník. Autor rok 1982 popisuje jako zlomový okamžik, kdy se britský národ v souvislosti s válkou o Falklandy rozdělil na dva názorové tábory, což je v románu znázorněno střetem mezi liberálním Charliem a konzervativnější Mirandou. Přestože McEwan velmi dobře popisuje tehdejší atmosféru, včetně pouličních protestů, zdá se, že tako „velká historie“ nijak zvlášť nezasahuje do „osobní historie“ hlavních postav, které se nadále snaží řešit svá dilemata z minulosti, adopci týraného dítěte a soužití se svéhlavým robotem. Mezitím Británie v McEwanově alternativní historii válku o Falklandy prohrává, Margaret Thatcherová přiznává porážku a národ oplakává stovky mrtvých. Jinak autorovo fiktivní období velmi dobře vystihuje reálná osmdesátá léta, kdy se sice země na jednu stranu potýkala s vysokou nezaměstnaností, chudobou a jinými sociálními problémy, ale na druhou stranu šťastná elita nebo přizpůsobiví oportunisté profitovali z víceméně neřízeného trhu. V některých ohledech McEwanova historie připomene i dobu dnešní: „Globální teplota stoupala. Když se vzduch ve velkoměstech pročistil, teplota rostla ještě rychleji. Všechno rostlo – naděje a zoufalství, utrpení, nuda i příležitost. Všeho bylo víc. Byl to čas hojnosti.“ Zdá se tedy, že alternativní osmdesátá léta jsou především prostředkem, jímž může autor nechat Alana Turinga žít bez jakékoli časové césury a sledovat tehdy překotný vývoj umělé inteligence.

Ačkoli tematicky autor nepřichází s ničím novátorským – knih a filmů o polidštěné umělé inteligenci existuje nespočet –, McEwanův příběh je ozvláštněn svým etickým přesahem a popisem historie „naruby“. Hravost fiktivního historického narativu podtrhuje též autorův osobitý smysl pro humor, jímž se vypravěč Charlie a jeho robotický protějšek Adam vysmívají nejen sami sobě, ale i celému lidstvu, které se nechce vzdát své nadřazené pozice. Nový McEwanův román sice nepřináší žádný zlom v autorově poetice, ale svým poutavým vyprávěním, nečekanou zápletkou, ironickým humorem a aktuální tematikou potěší nejen všechny příznivce tohoto romanopisce, ale také někoho, kdo po jeho knize sáhne poprvé.