Spisovatel Ian McEwan se v novele Betonová zahrada zabývá dráždivým tématem nechtěně nabyté svobody čtyř sourozenců, která s sebou nese jak uvolnění všech dosud utajovaných choutek, abnormálností až perverzit, tak i úzkost, regresi a touhu po matčině náruči. Oba rodiče krátce po sobě umírají, otec náhle, matku postupně opouštějí síly, až usne navždy. Děti se spontánně rozhodnou matčinu smrt zatajit a mrtvolu ve sklepě zalijí betonem. Domem se postupně šíří nesnesitelný zápach, v místnostech se kupí odpadky a usazuje špína. Děti reagují po svém: chvíli si situaci užívají, někdy jsou nervózní a bezradné, jindy se snaží vše řešit racionálně.

Divadelní adaptace zdařile vystihuje zvláštní atmosféru příběhu. Výtvarnice a autorka výpravy Eva Jiřikovská vytvořila prostor, v němž se děj odehrává, s velkou citlivostí vůči předloze. Saudkovsky temný, se zvrhlou nostalgií vymodelovaný dům diváka přitahuje jako každé vetešnictví, všude se kupí harampádí a nesourodé kusy nábytku – vedle omšelé pohovky i toaletní mísa a starožitná lampa. Na stěně je zavěšený koberec a až posléze se ukáže, že pod sebou ukrývá betonem zalitý sklep, z něhož vystupují nejasné obrysy skrčené postavy. Hercům kulisy poskytují inspirativní prostor, s nímž si mohou pohrávat – např. vytvořit iluzi, že koberec je na zemi a my se na něj díváme z ptačí perspektivy. Na závěr pak v betonové zdi-sklepě vytvoří působivý obrazec z lidských těl. Ani se nechce věřit, že se jedná o incestní spojení sourozeneckých postav.

Rodina, která prostor obývá, vypadá na první pohled jako zcela normální, otec se chystá cosi betonovat, nejstarší syn Jack mu v tom pomáhá a jako každý puberťák se samozřejmě snaží práci vyhnout. Zdánlivě běžná situace, kdyby se otec nechystal vybetonovat zahradu. Také dům vypadá jako každý jiný, jen se nachází v demoličním území a zbyl už v ulici zcela osamocený. Pouze z jemných náznaků a útržků vzpomínek se dozvídáme, že otec byl podivín a pravděpodobně i despota. Maminka vypadá spíše bezbranně a jako by se svou němou přítomností snažila zachraňovat rodinnou situaci. V představení se v obou těchto postavách prolíná sen se skutečností, minulost s přítomností.

Když děti v domě zůstanou samy, absurdita se projeví naplno: nejmladší sourozenec Tom se převléká do ženských šatů, Jack o sebe přestane pečovat a převážně se oddává masturbaci, Julie si přivede staršího a dobře zabezpečeného milence, byť byla zcela nedávno ještě děvčátkem.

Režisér si po celou dobu pohrává s prostorem. Postupně ho nechává vyprázdnit a nábytek nahrazuje pytli s cementem, které v závěru hry tvoří na jevišti jedinou rekvizitu. Beton coby prvek zvrácenosti se jako červená nit táhne celou hrou. Nejprve je přítomen verbálně – v úmyslu otce zalít celou zahradu betonem, později se stane i nepřímou příčinou otcovy smrti a matčiným hrobem. Nakonec zaplní celý prostor, musí mu ustoupit vše, i živá hudba, kterou představuje violoncellista přítomný přímo na jevišti. Děj dramatu (dá-li se tak vůbec sled zvláštních výjevů nazvat) se neodehrává lineárně, přítomnost s minulostí se mísí. Některé obrazy se vracejí – otcova smrt, matka, jež se vynořuje spíše jako duch. Vše směřuje k vyvrcholení – k incestu. Při jeho sledování se zpočátku nedostaví ani pocit znechucení, divák má spíše dojem, že sleduje vytváření estetického obrazce.

Největším oříškem a zároveň i slabinou inscenace jsou herecké výkony. Herci byli postaveni před nelehký úkol – věrohodně zahrát dětské a pubertální postavy. Zatímco Marek Pospíchal a Andrea Buršová našli autentickou polohu, aniž by museli přehrávat, ostatní představitelé dětských rolí tápou v hledání, jak role uchopit. Tom Tomáše Červinky působí nevěrohodně, schematicky, zpočátku vyznívá rušivě i jejich pečlivá, místy přehnaná artikulace. Představitelka Julie Zuzana Onufráková pohybově naplňuje představy o pubertálně vyzývavé dívce, která si je vědoma své probouzející se sexuality a umí ji využít i jako zbraň, verbálním projevem však své výstupy občas zbytečně posouvá do karikaturní polohy. Jinou tvář své postavy neukáže – ačkoli minimálně její románová předloha je mnohem vrstevnatější. Oba rodiče jsou charakterově bezvýrazní, což byl možná záměr pojetí inscenace: komunikují přece s diváky i se svými dětmi ze záhrobí. Výsledek hereckého ztvárnění ale i tak zůstal někde na půl cesty. Jako celek působí projevy herců nevyváženě, místy příliš stylizovaně, a někdy naopak téměř bez výrazu.

Inscenace otevírá důležitá témata – například otázku svobody a bezradnosti, jak s ní naložit, téma probouzející se sexuality a jejích hraničních podob, nejsilněji však v představení vystupuje téma perverze – ve vztazích, ve vnímání sebe sama i ve vztahu k širšímu okolí. Ani jedno z témat však není natolik přesvědčivě sděleno, aby ovlivnilo vyznění inscenace a dalo divákům podnět k hlubšímu zamyšlení. Po celý večer tak sledujeme spíše líbivou pohádku.

Ian McEwan: Betonová zahrada. Divadelní adaptace Petra Hůlová, překlad Marie Válková, režie a inscenační úprava Dodo Gombár, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba David Rotter, osoby a obsazení Julie: Zuzana Onufráková, Jack: Marek Pospíchal, Sue: Andrea Buršová, Tom: Tomáš Červinek, matka: Bohdana Pavlíková, otec: Tomáš Pavelka, Derek: Jakob Erftemeijer a další. Premiéra 30. 1. 2016 ve Švandově divadle