Ian McEwan je českým čtenářům dobře znám, není tedy třeba obšírně hovořit o jeho bohaté tvorbě. Přesto si však Černí psi zaslouží zvláštní pozornost, neboť mají v rámci jeho díla klíčové postavení. Jak v doslovu píše Ladislav Nagy, v knize je patrný autorův spisovatelský přerod: z „talentovaného provokatéra“ se stal „brilantní stylista a obratný vypravěč“ (str. 156). McEwanovo první období vyvrcholilo mrazivě syrovou prózou Betonová zahrada, s Černými psy se pak započalo období druhé, kam je možno řadit kupříkladu romány Sobota, Pokání či Na Chesilské pláži. Černí psi se navíc k českým čtenářům dostávají nyní v novém, výborném překladu Ladislava Šenkyříka (ten již dříve přeložil další McEwanovy texty, mimo jiné Dítě v pravý čas a výše zmíněnou Na Chesilské pláži).

Strukturu Černých psů lze přirovnat k vodnímu víru. Ve středu příběhu leží dávná událost, která měla určující vliv na životy obou hlavních protagonistů. June i Bernard se k tomuto zážitku neustále vracejí, považují ho za výchozí, iniciační bod, od kterého se nadále odvíjel celý jejich život. Celý text tedy osciluje okolo tohoto středobodu a oba hrdinové, ač od onoho dne uplynulo již mnoho let (a po většinu času vyprávění jsou oba už v pokročilém věku), se k tomuto okamžiku neustále vztahují, považují jej za referenční rámec všech svých činů.

Samotný děj je poměrně prostý. June a Bernard, mladí manželé, kteří věří v ideály britského komunismu, se vydají na svatební cestu po Evropě. Poblíž malé francouzské vesnice prožijí nevšední příhodu. Jejich reakce na událost je však natolik odlišná, že vyjeví zásadní rozdíl v jejich vnímání světa. Tento rozpor nepřekoná ani jejich vzájemná láska a oba se rozhodnou napříště žít odděleně. June a Bernard, dvě naprosto odlišné individuality, reprezentují dva principy, které se v celém románu proplétají a kompozičně drží text pohromadě. Zatímco June se po své iniciaci uchýlila k víře a k mysticismu, Bernard po nějakou dobu nadále zůstal přesvědčeným komunistou. Až události v Maďarsku ho definitivně zbavily idealistických představ a on raději zvolil kariéru labouristického poslance. Na rozdíl od June, která se rozhodla žít nedaleko francouzské vesnice, kde se osudný incident přihodil, a uchýlila se do samoty, Bernard pociťoval touhu být součástí veřejného života a vnášet do něj svůj řád. McEwanovi nejde však pouze o dva abstraktní principy vtělené do lidských postav. Vypráví především příběh dvou konkrétních bytostí a ve své sondě sestupuje až na dno jejich niter. Rozkrývá jejich osobní existenciální situaci a nikomu nestraní. Neposmívá se jejich paličatosti a neironizuje jejich výpovědi, ale snaží se své hrdiny pochopit a poskytnout jim prostor pro vyjádření. June s Bernardem se nikdy nerozvedli a nadále zůstávali v kontaktu. I přes obrovský rozdíl, který mezi nimi ležel, se nadále milovali a měli neustále potřebu jeden o druhém mluvit. Přes veškerou lásku, kterou jeden k druhému cítí, však věděli, že nemohou jít dál spolu. McEwan této lásce věří.

Kompozičně je text velmi nápaditý. McEwan se vyvaroval přebytečných digresí a stylistických ozdob – nic tu tedy nechybí, ani nepřebývá. Kniha je rozdělena na čtyři části: první je věnovaná June, druhá Bernardovi, třetí samotnému vypravěči a teprve v poslední je čtenářovi odhalena samotná událost, kolem níž se celý příběh točí. Tato klíčová chvíle v životech obou protagonistů tedy nepředstavuje pro autora odrazový můstek pro další vyprávění, nýbrž je logickým uzavřením celého příběhu, doklenutím dramatického oblouku textu.

Důležitým prvkem ve výstavbě příběhu je postava vypravěče. Jeremy se nám představuje v předmluvě a vysvětluje, jak do celé mozaiky osudů sám zapadá. Nejenže je manželem Jenny, dcery June a Bernarda, ale navíc sám nepoznal své rodiče a byl vždy fascinován těmi cizími. Vnáší tedy do knihy další téma, vztah matka, otec a dítě. Prostřednictvím jeho rozhovorů s June a Bernardem je celý příběh předáván čtenáři. Vyprávění je tedy přirozeně realizováno v ich-formě a celá kniha obsahuje několik časových rovin. Manželství Jeremyho s Jenny lze zároveň vnímat jako jakýsi kontrapunkt k rozpadlému vztahu rodičů Jenny.

V knize se otevírá i řada dalších témat. Kromě otázek partnerství a mezigeneračních vztahů se tu objevuje mikropříběh Sáry, Jeremyho neteře, která si nese své trauma z dětství, jež prožila se svou matkou – alkoholičkou. Hlavním tématem však pro McEwana zůstává především možnost mezilidské lásky. V intimním příběhu June a Bernarda se zrcadlí mnoho jejích podob. Neukazuje se tu pouze její sobeckost a děsivá křehkost, ale v určitých momentech z výpovědí obou hrdinů probleskuje jistá naděje. Ani Bernard, ani June nejsou jeden k druhému lhostejní, oba se neustále vracejí do minulosti a snaží se přemýšlet o tom, co se vlastně stalo. Černí psi hrají v knize zásadní roli a mají symbolickou hodnotu. Představují zlo ve světě, ale i v lidech samých, které, ač jednou vypuzeno, se vždy znovu vrátí. Oba hrdinové si po konfrontaci se zlem našli vlastní cestu a ztratili jeden druhého. Jejich láska však tak docela nezmizela.

Intimitu a komornost příběhu podpírá i McEwanův jazyk. Jeho citlivost, čistota a bohatost umožňuje hrdinům volně promlouvat. Je však zbaven veškeré okázalosti a patetičnosti, autor se nepředvádí, neohromuje. Naopak, poskytuje prostor June a Bernardovi, aby mohli prostými slovy vyjádřit své pocity, úzkosti, obavy. Jak již bylo výše řečeno, velkou zásluhu na tom má překlad Ladislava Šenkyříka.

Černí psi jsou především příběhem dvou lidí, kteří se vlivem okolností dostali do situace, ze které už nevedla cesta zpátky. Jejich zkušenost s nimi lze sdílet na více úrovních – příběh může být čten jako výpověď o zmateném světě, kde se sváří jednotlivé ideologie, či jako existenciální exkurz do nitra dvou bytostí. Jisté je, že román neobsahuje nic přebytečného. Celý text je vyvážený, netíží ho hluché pasáže či efektní kudrlinky. McEwan opět prokázal, že je nejen známým, ale i skvělým spisovatelem.