Iana McEwana (nar. 1948) českému čtenáři rozhodně není třeba představovat, ale vzhledem k povaze recenzované knihy není od věci zopakovat několik biografických skutečností. Spisovatelův otec byl voják ze skotské dělnické rodiny a až do McEwanových dvanácti let celá rodina žila poblíž britských vojenských základen ve východní Asii, Německu a Libyi. Spisovatel navštěvoval ne zcela prestižní internátní školu na okraji Londýna a poté pokračoval ve studiu anglické literatury na Východoanglické univerzitě.

V pokročilém věku zjistil, že se jeho rodiče seznámili za války, kdy byla jeho matka vdaná za jiného vojáka, bojujícího na frontě. Z milostné aféry spisovatelových rodičů navíc vzešlo nemanželské dítě, které McEwanova matka předala do péče jinému manželskému páru, aby si zachovala nejen vlastní reputaci, ale i čest svého pozdějšího manžela. Právě tyto autobiografické prvky rezonují zatím posledním McEwanovým románem Hodiny.

V předchozích knihách McEwan experimentuje s různými žánry a tématy. V češtině naposledy vyšla krátká politická satira Šváb, kde si v souvislosti s brexitem hraje s tématem Kafkovy Proměny, a také román Stroje jako já, který je zasazen do alternativní historie 80. let minulého století a pomocí až detektivní zápletky pojednává o umělé inteligenci, jež možná někdy bude lidštější než člověk. V 80. letech 20. století se odehrávají i Hodiny (Lessons, anglicky 2022), kde autor opět pracuje s policejním vyšetřováním. 

Tentokrát se však jedná o zmizení Alissy, manželky protagonisty románu Rolanda Bainese. Roland, čtyřicátník žijící na prahu osmdesátých let na předměstí Londýna, retrospektivně vypráví svůj životní příběh, v němž klíčovou roli, stejně jako i v jiných McEwanových románech, hraje dětství. Roland vyrůstal se svými rodiči v Libyi, kde jeho otec působí na vojenské základně a odkud je rodina nucena odejít kvůli politickému převratu. Matka Rolanda miluje, otec také – svou lásku však neumí dávat najevo, na matku bývá často protivný, až hrubiánský, a před synem ji shazuje. V Rolandových třinácti letech se rodina přestěhuje do Anglie, kde Roland nastoupí do internátní školy. Chlapec byl zvyklý na poměrně volnou výchovu a přechod na školu, v níž panují jasná pravidla, pro něj není lehký. Brzy si však najde kamarády a dril tradičních školních předmětů mu zpříjemňují hodiny klavíru, které mu zaplatili rodiče. Ty vede teprve pětadvacetiletá Miriam Cornellová, jež brzy objeví Rolandův hudební talent. Jednou, po zvláště vydařeném přednesu, si nemůže pomoci, chlapce pohladí po stehně a políbí. Rolanda to naprosto vyvede z míry a nezmůže se na odpor. Záhy se dozvídá, že jeho lekce převezme jiný učitel, ale po nějaké době se učitelka vrací a bere Rolanda zpět do své péče. Pozve ho, aby přijel na oběd a zahrál si na klavír u ní doma. To však šestnáctiletý mladík udělá až v posledním roce studia, kdy za jednoho deštivého dne opravdu přijíždí k učitelce domů, kde se celá situace zvrtne a z chlapce a učitelky se stanou milenci. 

Jak se brzy ukáže, Miriam je Rolandem posedlá – chce, aby kvůli ní odešel z maturitního ročníku. Roland začne tušit, že žena není psychicky úplně v pořádku; nechce odchodem ze školy zklamat rodiče a od své milé uteče. Nakonec se však nevydá zpátky do školy, kde by se s ní musel nadále setkávat a možná by jí opět nedokázal odolat, ale do Londýna. Živí se mizerně placenými brigádami a poté nějakou dobu cestuje po světě. Čerstvě před čtyřicítkou Roland dohání zameškané vzdělání a hlásí se na kurz němčiny, který vede o deset let mladší Němka Alissa. Pár let po dokončení kurzu Roland na Alissu nečekaně narazí, přeskočí mezi nimi jiskra a začínají spolu chodit. Poté v rychlém sledu následuje sestěhování, svatba a narození syna Lawrence. Jednoho dne však Alissa od Rolanda a tříměsíčního syna odejde a zanechá po sobě jen krátký vzkaz: „Nesnaž se mě hledat. Jsem v pohodě. Není to tvoje vina. Miluju Tě, ale tohle je navždy, žiju nesprávný život. Pokus se mi odpustit, prosím.“ 

Tyto dvě osudové události, obě spojené se vztahem k ženám a následným traumatem, předznamenávají další vývoj Rolandova života, který se nese v duchu motta románu z Joyceových Plaček nad Finneganem „Napřed cítíme. Pak padáme.“ Ve zbytku knihy se pomocí střípků vzpomínek čtenář dozvídá, jak si se svým pádem Roland poradil. Je odkryt také dřívější příběh Miriam a Alissy, který má usnadnit pochopení motivů jejich jednání. Roland se nadále cítí jako oběť vztahů s nimi, přesto však v určitých okamžicích připouští, že si možná svůj „pád“ zasloužil: „On byl namyšlený malý spratek, který přišel hledat okamžité sexuální zasvěcení, protože měl strach, že nastává konec světa. V jeho mrňavém, výhradně chlapeckém světě byla ona (Miriam) jediná po ruce, jediná, koho znal. Atraktivní, svobodná, eroticky založená.“

Rolandův osobní příběh McEwan rozvíjí převážně na pozadí klíčových dějinných událostí 20. století, ale pokračuje až do dvacátých let 21. století, kdy svět zachvátila pandemie covidu-19. Jak autor uvádí v jednom z rozhovorů, právě každodenní strach ze smrti a nutnost zastavit se během nuceného lockdownu mu vnukly nápad „ohlédnout se zpět“ a napsat románový memoár. Možná i proto román obsahuje daleko více autobiografických prvků než autorovy předchozí knihy. Přestože samotný Roland jeví o pochopení historických událostí a jejich souvislostí s vlastním příběhem upřímný zájem, někdy ho kvůli osobnímu trápení a povinnostem úplně míjejí, jako při výbuchu Černobylu: „Zdolávat únavu a starat se o nezbytnosti: dítě, dům, nákupy. Čtyři dny neviděl noviny. Kuchyňské rádio, které bývalo celý den ztlumené, občas energicky hovořilo s tichou naléhavostí a snažilo se ho přilákat zpátky. Když kolem něho procházel s kbelíkem a mopem, snažil se je ignorovat. To je pro tebe, mumlalo. Nepokoje v sedmnácti věznicích. Když jsi ještě býval součástí světa, měl jsi starost přesně o tyto záležitosti… Výbuch… rozsah vyšel najevo, když švédské úřady ohlásily radioaktivní… Rychle proběhl kolem. Nezastavuj se, neusínej, nezavírej oči.“ Právě fráze „když jsi ještě býval součástí světa“ velmi dobře definuje Rolandův charakter – věčný outsider, jenž přemýšlí, zda je jeho existence vůbec nějak prospěšná a připadá si, jako by ho životem pouze vláčely neurčité vnější síly. Roland je tedy spíše antihrdina či kdožkolivěk podobný Joyceovu Finneganovi nebo Leopoldu Bloomovi.

Mezi další významné události, které hrají v románu určitou roli, patří například válka o Falklandy, pád berlínské zdi nebo vstup východoevropských států do Evropské unie. Autor na jejich pozadí rozvíjí úvahy nad kontrastem svobody a nesvobody, a to i ve vztahu k identitě protagonisty románu. V tomto ohledu kniha připomene románový memoár Roky Annie Ernauxové, kde vnitřní svoboda hlavní hrdinky závisí na politickém vývoji Francie a aktuálních společenských konvencích. I v Hodinách Roland při návštěvě východního Německa pociťuje, jak totalitní režim umí potlačit práva jednotlivce, avšak on sám se vlastně svobodný necítí – neměl moc na výběr, co se týče povolání, žádné finanční prostředky na seberealizaci, natož aby si opravil dům, a běh jeho života už za něj stejně dávno určily dvě ženy, které mu nesmírně ublížily. 

Velkým tématem románu Hodiny je podobně jako v Pokání paměť a to, jak člověka dokáže klamat. Toto téma McEwan dokázal promítnout také do struktury a narativní formy románu, kdy sice čtenář vše vnímá z Rolandovy perspektivy, ale ta je korigována tradičním narativem ve třetí osobě jednotného čísla. Roland se nesčetněkrát vrací k vlastním vzpomínkám, ale zjišťuje, že jednak má prvotní zážitek již dosti rozostřen, ale také navíc si vzpomíná pouze na to, jak si určitý okamžik vybavil již dříve, a dochází k závěru, že si svou minulost upravuje a dokresluje podle toho, s kým zrovna mluví a jak si chce připadat, zvláště pokud se jedná o citové záležitosti. Pouze další interakce s lidmi, kteří v jeho vzpomínkách vystupují, ho přivádí zpět k tomu, co se vlastně stalo: „Jenže zde byla ona podstata, na kterou všichni zapomínají, když láska ustupuje do minulosti – jaké to bylo, jaký to byl pocit a jak chutnal, když jste spolu vteřiny, minuty a dny, dřív než všechno, co jste považovali za samozřejmé, bylo vyhozeno a následně přepsáno příběhem o tom, jak všechno skončilo, a poté zahanbující pocit nedostatečnosti paměti.“

Anglický název románu odkazuje nejen na lekce klavíru, které Roland v mládí navštěvoval, ale také na lekce, jež hlavnímu hrdinovi přinesl následující život. A těch, jak se v závěru románu ukazuje, nebylo málo. Vždy se z nich lze poučit a posunout se díky nim dál, což je nejspíš lekce, kterou McEwan nabízí i svým čtenářům. Jeho dosud nejdelší román je také románem nejintimnějším, a to nejen tím, jak moc v něm spisovatel čerpá z vlastního života, ale také tím, jak upřímně hlavní hrdina, obyčejný člověk, promlouvá ke čtenářům a svěřuje jim své nejniternější pocity. Vzhledem k délce, inspiraci vlastním životem a časovému záběru se nabízí otázka, zda Hodiny náhodou nejsou posledním románem Iana McEwana. Doufejme, že takovou domněnku autor brzy vyvrátí a opět přijde s něčím nečekaným.