Britský spisovatel Ian McEwan jako by ve svém posledním románu odkazoval ke svému krajanu Grahamu Greenovi: jako uznávaná veličina vážné literatury si odbočil k oddechovému žánru špionážního románu. Přesněji řečeno románu z prostředí tajných služeb, protože ke střetu s protistranou v Mlsounovi nikdy nedojde. Ale na závěr uchystal překvapení, když do té doby přehledný text jedním spisovatelským trikem převrátil v postmoderní hru s očekáváním čtenářů.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou knihy je Serena Fromeová, dívka ze solidní středostavovské rodiny (její otec je duchovním na malém městě), která už od středoškolských studií trochu tápe ve vztazích (jakkoliv je dosti pohledná) i v tom, co by chtěla v životě dělat: rodiče by ji rádi viděli v nějakém exaktním oboru, ji samotnou láká literatura. Nakonec začne na univerzitě studovat matematiku a seznámí se se starším mužem, s nímž prožije milostný románek, který muž náhle a trochu nečestným způsobem ukončí. Mezitím ji stihne nadchnout pro práci v tajných službách a Serena je záhy přijata do MI5.

Po několika měsících fádní kancelářské práce ji šéfové zapojí do operace Mlsoun. Je rok 1972 a Britové mají pocit, že britští i západoevropští intelektuálové a umělci stále nekriticky tíhnou k levicovém smýšlení a že je zapotřebí (tajně) podpořit ty, kteří obhajují principy západoevropské demokracie. Serena má takto získat začínajícího spisovatele Toma Haleye. To se jí podaří, zároveň ale navážou milostný vztah. To by samo o sobě nemuselo být zdárnému průběhu tajné operace na překážku, avšak Serena má v zádech svého nadřízeného Maxe, který k ní také chová jisté city. A rozehrává se svého druhu milostný trojúhelník, okořeněný skutečností, že hlavní hrdinka před svým milým tají cosi zásadního, co by při prozrazení mohlo vztah s Tomem zničit. McEwan samozřejmě děj k tomuto prozrazení vede, v posledním okamžiku však vyprávěný text převrátí směrem podobně nečekaným, jako to udělal ve svém zřejmě nejslavnějším a nejlepším románu Pokání; pravda – tam ještě o dost překvapivěji a nejspíš také citlivěji. Konec Mlsouna zůstává dosti otevřený, čtenář se vlastně dostává do smyčky, přičemž reakcí těch zkušenějších může být uznalé pokývání, jak dobře to autor narafičil, zatímco takoví, kteří užuž četli cosi mezi Greenovým Lidským faktorem a Koncem dobrodružství, mohou mít pocit, že je autor tak trochu podfoukl, ba že se jejich touze po čtení špionážní romance vysmívá, když ji předtím sám zručně vyvolal.

Jakkoliv McEwan velmi sugestivně podsouvá dojem, že tentokrát si odskočil k nenáročné literatuře, ti, kteří jeho tvorbu znají alespoň ze dvou tří knih, musejí tušit, že tenhle autor něco takového nedopustí, že má na čtenáře vždycky nachystaný nějaký podvratný prvek. Ne že by se velmi často žánrové literatuře neblížil, zejména v první etapě své tvorby (občas se jí také říká temná) pracoval s prvky hororu, thrilleru, erotické literatury i špionážního románu. Obvykle však postupoval opačným způsobem, než v případě Mlsouna – tedy vybudil zdání vysoké literatury a pak na čtenáře nastražil nějaký prvek, který hraničí s žánrovou literaturou až pokleslého ražení.

Naopak když už to zpočátku na nějaký oddechový žánr vypadá, obvykle v ději dojde k drastickému zvratu. Oba humoristické romány, které napsal (Amsterdam a Solar), obsahují mnoho znejišťujících momentů a v případě Solaru dlouho váháme, zda a do jaké míry je to opravdu humor a ironie. Romantickou náladu novely Na Chesilské pláži rozbil způsobem obzvláště potměšilým a k postavám krutým.

Navíc v případě Mlsouna se nedá říci, že by čtenáře na závěrečnou smyčku nepřipravoval. Tom Haley dosti připomíná samotného McEwana v době jeho začátků a autor prolíná postavy zcela fiktivní s těmi reálnými (objevuje se tu například McEwanův kolega a vrstevník Martin Amis), všímá si literárního provozu té doby (například vzniku a rostoucí popularity Booker Prize) či politické situace. Občasný popis toho posledního může být pro českého čtenáře mimochodem dosti překvapivý: v roce 1972 drtivá většina okupovaných Čechů a Slováků vzhlížela k západní Evropě jako k ráji svobody a materiálního blahobytu. A McEwan celkem přesvědčivě líčí, že Británie tou dobou procházela ekonomickým i společenským úpadkem (stoupala nezaměstnanost, bouřili se horníci a IRA zesílila útoky nejen v Severním Irsku), a někteří tehdejší publicisté měli dokonce pocit (z našeho pohledu až komicky mylný), že východní blok je na tom v některých směrech lépe.

Mlsoun je román, který potvrzuje pozici Iana McEwana jako autora, který v podstatě nemá slabé chvilky, přestože publikuje knihy v poměrně rychlém tempu (zhruba jednou za tři roky). Své příznivce potěší tím, že zůstává nekompromisní: romanci od něj čtenáři prostě čekat nemůžou. Ale je pravda, že po přečtení poslední stránky Mlsouna si ji mohou alespoň domyslet.