„Kdybyste mi ke spánku přiložili Claudův penis nebo – s menším stresem – revolver, abych určil oblast, plácnul bych kvůli kořeněnému dozvuku černého rybízu a višní Romanée-Conti. Stopa po fialkách a třísloviny naznačující ono lenivé, mírné léto roku 2005, nezatížené vlnami veder, i když škádlivé, sotva znatelné aroma moky spolu se znatelnější příchutí přezrálých banánů odkazují spíš k vinicím Jeana Grivota, ročník 2009.“

Tady ho máme – básníka perverze 70. let, moralistu začátku století, politického satirika poslední dekády. Ian McEwan, jehož romány zůstávají navzdory dílčím proměnám stylu literárními senzacemi neuvěřitelných čtyřicet let, se ve svém posledním díle Skořápka obrací ke čtenáři jako autor uvolněnější a hravější. Z úryvku dvěstěstránkového románu je zřejmé, že slovo „nuda“ se v hodnoceních na rozdíl od předchozího Myslete na děti! nemá šanci vyskytnout. Situování hlavního hrdiny do lůna ženy, jež ve vysokém stupni těhotenství plánuje vraždu manžela a neomezuje se v sexu ani konzumaci dobrého vína, napovídá, že se McEwan rozhodl procvičit svou imaginaci a čtenáře znovu po letech popostrčit ven z jeho komfortní zóny.

Syžet je vystavěn na ozvuku Shakespearova Hamleta. Trudy (Gertruda) podvádí svého manžela Johna Cairncrosse s jeho bratrem Claudem (Claudiem) a její nenarozený syn se snaží svého otce pomstít. Přesto na počátku McEwanova nápadu nestála touha vztáhnout se k renesanční tragédii. Srovnání s Hamletem mu přišlo na mysl poté, co hloubal, kdo může být bezmocnější než dítě uvězněné v matčině děloze. Právě proto je odkaz na Hamleta možná méně nosný, než by se mohlo na první pohled zdát. Zastiňuje jej především nezvyklý charakter vypravěče, který svět vnímá prostřednictvím těla své matky, nad níž se zároveň sklání jako strážce svého vlastního prospívání. „Bere útokem ledničku a vysoko ve dveřích nachází na plexisklové poličce dvaceticentimetrový klín historického parmezánu, pekelně starého a tvrdého jako diamant. Jestli se do něho dokáže zakousnout, budeme po oříšcích čelit už druhé solné vlně, která se provalí nesčetnými zákrutami a zahustí nám krev v brakickou břečku.“

Kromě fyziologických pochodů odehrávajících se v těle těhotné ženy s námi ovšem vypravěč sdílí také názory na stav britské společnosti (brilantní je v tomto ohledu „myšlenková krajina moderního anglického proletariátu“ na str. 46), zálibu v poezii a v drahých vínech, o etických dilematech ani nemluvě. Vysvětlit, jak může mít osmiměsíční plod znalosti a vkus dobře situovaného Angličana ve středních letech, se McEwan snaží podcasty, jež Trudy s oblibou poslouchá. Příliš důsledný v tom ale není a plod ukrytý ve „skořápce“ je tak vlastně jedna z dalších typicky mcewanovských postav – dobře situovaný a nadprůměrně chytrý glosátor, sdílející v závislosti na originálních zápletkách autorův vlastní nezaměnitelný pohled na svět.

Skořápka je po letech první román, ve kterém McEwan znovu využívá paletu dekadence. Dům, ve kterém se román odehrává, se nachází ve stavu pokročilého rozkladu. Tlející smetí, špinavé prádlo, nepořádek a puch příznačně kontrastují s hodnotou georgiánského domku, kvůli které Trudy s Claudem vraždu Johna plánují, i s rozpukajícím životem sílícím navzdory okolnostem v Trudyině břiše. Přesto už je to ale úplně jiný McEwan než ten, který se v 70. a 80. letech vyžíval v incestech, zabetonovaných mrtvolách a sexem motivovaných vraždách.

Proměnu Iana Macabre v Iana, nositele Řádu britského impéria, člena Královské společnosti umění a člena Královské literární společnosti, vystihuje „pomeranč v kobaltově modrém kožiše“ válející se u Trudyiných domovních dveří. Téměř básnický eufemismus zvolený pro popis hnijícího ovoce nutí v paměti vylovit scénu z románu Na Chesilské pláži, kdy si Edward „odpočinul na vyhlídce nad Stonorským údolím a přemítal, jestli právě tady (Florence) nepřerušila svoji pouť, aby si snědla pomeranč“. Ozvuk jednoho z McEwanových nejkomornějších a zároveň nejsilnějších děl z roku 2007 je příkladem výjimečně vyvinuté a léty vybroušené kultivovanosti, která se v průběhu let stala jeho největší devízou a jíž jsou ovlivněny i provokativní pasáže Skořápky.

Prvoplánová vulgarita se neobjevuje ani v náznacích sexualizace Trudyiny postavy. Manželovy oči jako by hlavní protagonistku zahalovaly do luxusního papíru z Harrods. „John Cairncross si všímá letního ruměnce na jejích tvářích, svůdné linie šíje, ramen a nalitých prsou, nadějného pahorku, jímž jsem já, neopálené bledosti lýtek, hladké kůže odhaleného chodidla, řádky zmenšujících se prstíků na noze, které připomínají děti na rodinné fotografii.“ Znesvěcení požehnaného stavu přichází příznačně od druhého ze sourozeneckých rivalů. Ten je ostatně také hnacím motorem vražedného plánu.

Při přehlédnutí McEwanovy tvorby je zřejmé, že postupující čas značně obrousil spisovatelovu potřebu šokovat. Zatímco s nápadem uvěznit vypravěče do lůna ženy mohl dost dobře přijít už před třiceti lety, Skořápka napsaná v roce 1987 by se od té loňské dramaticky lišila. S velkou pravděpodobností by se jednalo o dost méně líbivý kus, který by provázelo daleko více realisticky popsaných kopulací a havěti migrující po zaneřáděném domě. Okázalým hnusem by už dnes nicméně nikoho nezaujal. Po Chucku Palahniukovi v tomto žánru prakticky není co objevovat. McEwanovo hledání a nalézání dokonalosti v opačném, tedy nejušlechtilejších lidských citech, je naopak dle mého názoru neunavitelné. John tak rukou svých nejbližších hyne až poté, co v Claudově přítomnosti připije na svou a Trudyinu dávnou lásku. „Ať ji nikdo nikdy nepopírá, nezapomene, nepřekrucuje ani neodmítá jako iluzi. Byla skutečná. Byla pravdivá.“ Nabízí se otázka, zda bude hrůzný čin potrestán. Jedinému svědkovi vraždy nezbývá než přejít od slov k činům, ačkoliv se víc než čehokoliv jiného obává dětství stráveného ve vězení. „Vévodkyně z Cambridge si [jej] totiž určitě na vychování nevezme.“

McEwan označil v rozhovoru pro Guardian za hlavní poselství své nejnovější knihy potěšení ze čtení. Dovětek postrádající nabubřelost, jakou bychom čekali od člena všech těch prastarých, královským patronátem ověnčených společností, je pro knihu pravděpodobně tím nejlepším možným doporučením.