Skoro se to nesluší prozrazovat, protože tak možná někteří čtenáři přijdou o překvapení, ale jinak nelze: dlouho to tak nevypadá, ale Solar je tragikomický román s důrazem na druhou polovinu toho slova. V Británii dokonce dostal Bollinger Everyman Wodehouse Prize, která se uděluje humoristickým románům. Vyznačuje se ovšem humorem velmi jemným, skrytým a potměšilým.

Ian McEwan, jeden z nejoceňovanějších a nejpopulárnějších britských romanopisců současnosti, který v roce 1998 dostal Booker Prize za společenskou satiru Amsterdam (mimochodem jediný jeho další román, kde komické prvky zřetelně převažují), ve svém nejnovějším díle (v originále vyšlo loni) klame tělem; či spíše stylem. Ten je jako obvykle velmi elegantní, mírně odtažitý a jakoby analytický. Svého hlavního hrdinu, od něhož se v průběhu děje nikdy neodchýlí, sleduje z odstupu er-formy. A většina komických, ba groteskních situací je zachycena zoufalým pohledem přímého aktéra: kdyby z toho vznikl film, hýkají diváci v multikinech třeba nad scénkou močení v dvacetistupňovém mrazu a předvídatelných následcích na nejcitlivějším místě mužského těla smíchy, zatímco čtenář tuto i další podobné pasáže čte stržen zoufalstvím; než mu dojde, že je to vlastně velmi legrační.

Hlavní (anti)hrdina, odborník na kvantovou fyziku, profesor Michael Beard je laureátem Nobelovy ceny a váženou osobou britské vědy. Ale cenu získal před několika lety za teorie, které zformuloval již jako velmi mladý. Od té doby jen rozmělňuje svůj původní talent, nechává se hýčkat jako celebrita a ženy (milenky i manželky) střídá jako nějaký populární rocker. Lže, vytahuje se a přejídá a ještě ke všemu opovrhuje literaturou a literární vědou: neboli výlupek všech nectností, mizera, který si zaslouží potrestat.

Zvláště, když si na konci první části po tragické nehodě svého studenta přivlastní jeho převratný nápad (zprvu jej Beard nebral vážně) a díky němu se pustí do velkého projektu umělé fotosyntézy, tedy přeměny sluneční energie na energii využitelnou, což by mohlo možná vyřešit globální energetické a ekologické trable. McEwan tento čin samozřejmě neponechá bez následků, ovšem zatímco v některých svých předchozích románech (Nezničitelná láska, Nevinný, Pokání) byla přímá (nikoli nutně aktivní) účast u tragického okamžiku zlomem v životě hlavních postav, tentokrát McEwan dodrží žánr tragikomedie a spršku trestů za menší i větší Beardovy poklesky na hlavu svého hrdiny vyšle až v závěru knihy.

Mezitím se zabývá tím, co umístil do názvu románu. Tedy sluneční energií, globálním oteplováním a environmentalismem. Utahuje si střídavě z příslušníků obou hraničních táborů. Beard je skeptikem, ale na boji s globálním oteplováním založil svou kariéru a později i byznys. Naopak některé z těch, kteří jsou přesvědčení o vlivu člověka na ničení planety, vykresluje prozaik jako potřeštěné existence, které se opájejí vlastní významností a pocitem, že jsou intelektuální avantgardou, která musí zabedněncům otevřít hlavy; nejlépe nějakým obtížně srozumitelným uměleckým dílem.

Občas zavtipkuje také na úkor literátů: jednak se na ně dívá očima mladého Bearda, studenta teoretické fyziky, který své vrstevníky z humanitní větve glosuje velmi nelichotivě a zároveň docela zábavně jako lenochy a nedovzdělance. Ještě zajímavější je Beardova příhoda z vlaku o záměně pytlíku bramborových lupínků. Dostatečně komická je již sama o sobě, ale McEwan ji ještě převádí do jakési postmoderní roviny: když ji totiž Beard později vypráví, jakýsi „znalec“ mu opáčí, že jde o prastarý vtip, jen v neobvyklé variantě. Jaká hrůza pro vypravěče (obecně): naše vlastní příhoda je „odhalena“ jako vyčtený literární model!

Solar je kromě toho kniha čtivá – na to jsme ostatně u autora zvyklí. Těžko jí něco vytýkat. Snad jen závěr, kde se na Bearda pohromy valí příliš rychle, bez rafinovanější přípravy. Ale to McEwanovi čtenáři také vědí, že není oním románovým konstruktérem, jemuž s poslední kapitolou zaklapnou všechny díly do rafinovaně zkomponované mozaiky. Zároveň takové zakončení přesně dodržuje principy tragikomedie molièrovského ražení. Vtip je v tom, že než se k závěru románu čtenář dostane, stále si není jist jeho žánrem.