Novinka Iana McEwana je něco jako netradiční dezert. Pro ty s literárními chuťovými pohárky jde o stručný požitek, který lahodí, zatímco trvá. Pro ty ostatní půjde o extravagantní kreaci, jejíž konzumace vzápětí nechají. Ať tak či onak, slast i nepříjemná pachuť po krátké době zmizí a po zážitku nezbude víc než vzpomínka na netradičnost a hravost. Kniha tímto způsobem funguje i v rámci McEwanova díla, tedy pro jeho fanoušky. Sám autor ji při rozhovoru se Stevenem Pinkerem, psychologem z Harvardovy univerzity, označil za „hravou fantazii“. Toto není tradiční „McEwan“, dnes již literární značka sama o sobě, avšak pokud si čtenář cení autorovy práce s jazykem, tady se mu jí dostane v nové, intenzivní míře.

Projevit zmíněnou netradičnost se McEwan nijak neostýchá a již první větou knihy ji hlasitě proklamuje: „Tak tady jsem, vzhůru nohama v ženě.“ Pravděpodobně jedna z nejzajímavějších prvních vět románu v historii literatury oznamuje čtenáři nejen, že je vyprávěn v přítomném čase, ale také, že vypravěčem tohoto příběhu je nenarozený lidský plod. A příběh to není ledajaký: Trudy, žena, ve které se vypravěč nachází, plánuje se svým milencem Claudem, vypravěčovým strýcem, vraždu svého manžela, Claudova bratra a vypravěčova otce. Vypravěč sice nikdy není pojmenován Hamlet ani nijak jinak a jeho otec se jmenuje John Cairncross (odkaz na autora esejů a Shakespearova současníka), ale samotná zápletka, jména obou milenců – Trudy = Gerturda, Claude = Claudius – a název románu, který je odkazem na pasáž z Shakespearova Hamleta uvedenou jako motto knihy („Oh God, I could be bounded in a nutshell and count myself a king of infinite space – were it not that I have bad dreams“), k renesanční hře jasně odkazují.

Byť si kniha s Hamletem pohrává a v některých momentech poodhaluje odbočky od hlavní interpretace díla – jako když například vypravěč naznačuje, že strýcovo vetření se do Trudyiny přízně je vlastně vinou manželů, „jeho slabostí a jejím klamem“ –, kniha jako taková Hamleta nijak na hlavu nestaví. Zajímavé je zde srovnání s hrou Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi Toma Stopparda. Jedna z recenzí McEwanovy novinky přirovnává slovní hříčky v románu Nutshell právě k jazykové hravosti tohoto původem českého dramatika. Stoppardovu hru lze interpretovat jako radikální převrat Hamleta v tom, jak naznačuje temnou stranu hlavní postavy Shakespearova dramatu a v bezohlednosti vůči vedlejším postavám (méně důležitým, „vedlejším“ lidem) ve vykonávání, byť oddalovaného, aktu pomsty.

McEwan především zdoslovňuje Hamletovu proslulou neschopnost jednat tím, že protagonistu umisťuje do stísněného prostoru matčiny dělohy. Avšak i jiným aspektům Shakespearovy hry se dostává zajímavého zpracování. Hamlet není schopen jednat, protože vše podrobuje důkladnému rozboru ve své mysli. Vypravěč Nutshell neustále přemýšlí (jak jinak interpretovat vypravěčskou situaci, než že čtenář naslouchá myšlenkám vypravěče), protože fyzicky nemůže jednat: kauzalita se zde obrací. Vypravěč se také o zákeřném plánu na otravu svého otce dozvídá nasloucháním za břišní stěnou matky, zatímco v Shakespearově hře to byl Polonius, Claudiův komoří, kdo poslouchal za závěsem. Asi nejzajímavějším prvkem je vypravěčem opakovaně komentovaný nezájem rodičů o něj. Zpětně tak lze číst úkol pomstít smrt otce, daný ze záhrobí duchem Hamleta staršího vlastnímu synu intelektuálovi, jako nezájem o něj – nezájem o to, kdo jeho syn je a že z podstaty své identity nemůže ve svém úkolu uspět. Protože se McEwanův román drží příběhu Hamleta a plánovaná vražda Trudyina manžela se povede, zdrojem napětí je otázka, jestli bude vypravěč úspěšný ve snaze překazit plány milenců tím, že vyvolá porod: „Nemarni své dny zahálkou a vzhůru nohama. Zroď se a konej!“

Debata Iana McEwana se Stevenem Pinkerem se konala v Cambridge ve státě Massachusetts, tedy na půdě Spojených států amerických, a po jejím konci následovala část věnovaná dotazům z publika. Bylo tak jen otázkou času, než se někdo zeptá na to, jak se kniha vyjadřuje k v USA ožehavému tématu potratů. McEwan poukázal na kulturní příznakovost tohoto tématu, když svou odpověď předeslal postřehem, že v Evropě zatím tento dotaz nepadl, zatímco v USA už ho zodpovídal několikrát. Ostatně, coby psycholog a kognitivní vědec, Pinker po celou dobu odkazoval na různé výzkumy a experimenty ohledně vnímání, vědomí a ontogeneze. Debatu o fikční literatuře tak celou dobu vztahoval k měřítkům reálného světa. Celou atmosféru pak podkresloval fakt, že rozhovor se konal v kostele. Co se otázky potratů týká, McEwan jasně vyjádřil svůj názor na používání literární imaginace pro zákonodárství: „Nutshell není dobrým základem pro sociální politiku.“ Slovy vypravěče knihy pak lze konstatovat, že jde „čistě o procvičení představivosti. Nic zde není skutečné.“ V knize, ve které se nenarozený plod informovaně vyjadřuje o současné politické situaci, je očividné, že fikce je prostředkem, jak překonat hranice reality, jak sám vypravěč poznamenává: „Byl jsem pryč, unikl jsem přes drát bez použití žebříku či lana. Volný jako pták, zanechal jsem za sebou své tady a teď. Má limitující pravda byla lží.“

Z protikladu vypravěčovy identity nenarozeného plodu a jeho vyspělého intelektu, krmeného populárně naučnými pořady BBC, které jeho matka ráda poslouchá a on s ní, vyplývá spousta vtipných momentů. Vypravěč například komentuje volbu vín, která si jeho matka pravidelně dopřává, jako zkušený someliér a navrhuje alternativy, které by se pro tu kterou příležitost hodily více. To však neznamená, že jde o humorný román – sám McEwan nemá tento termín rád a tzv. humorné romány jsou pro něj opovrženíhodná kreace, která se „jen snaží polechtat bránici“. Humor plyne také z McEwanova použití jazyka, které je jako vždy v jeho případě mistrné a poetické. A jelikož je kniha tím, čím je, poetičnosti se někdy dostává i bizarním situacím: „Ne každý ví, jaké to je mít penis otcova soka pár centimetrů od nosu. … Při každé příležitosti, při každém úderu pístu, se děsím, že prolomí a penetruje mou křehkou lebku a oseje mé myšlenky svou esencí, svým banalitou se hemžícím mlíčím.“ Kniha nevyniká silným příběhem, což je dáno volbou perspektivy – nenarozený plod toho moc nezmůže –, ale už pro takovéto pasáže se vyplatí jí dát šanci.