Nová kniha Petry Hůlové se – na rozdíl od debutu v roce 2002 – na knižních pultech objevila bez velkého humbuku a mohutné kampaně, snažící se na mladou autorku všemožně upozornit. Buď je to tím, že značka Hůlová se už stala takovým pojmem, který se prodává sám, a nebo v tomto případě není zkrátka nad čím jásat. Přes matný sklo v mnoha ohledech připomíná prvotinu Paměť mojí babičce, daleko spíše však za ní zaostává.

Autorka si podržela zejména dvě svá specifika, která ji však zrazovala již v předcházejícím titulu. Především jde o zmnoženou vyprávěcí perspektivu: tentokrát příběh nahlíží očima dvou postav, stárnoucí matky a jejího právě se rozvádějícího syna, jemuž takzvaně „zkrachoval život“. Zatímco v případě předcházející knihy jsem se pozastavovala nad tím, že autorka vyprávěčská pásma různých postav (tvořících samostatné kapitoly) nedokáže stylově oddělit, v případě této knihy se může až zdát, že o to snad ani neusiluje. Promluvy (a zejména úvahy), které připisuje muži na prahu středního věku, se ve své stavbě, metaforice, obrazivosti či v jazyce nijak neliší od promluv jeho matky. Knihu tak – bez ohledu na vypravěčská členění – tvoří jednolité pásmo jenom mírně se proměňující perspektivy. Navíc zde nefunguje to, co částečně fungovalo v Paměti mojí babičce – pohledy jsou tak stejné, že princip doplňování obrazu, postupného mozaikovitého skládání s sebou nepřináší ani nic nového, ani nic vzrušujícího, ba ani obohacujícího. Autorka se potácí mezi dvěma vypravěči, ale ani jeden jako by neměl co říci.

V případě knihy Přes matný sklo proti autorce hraje i její jazyk, vycházející zejména z obecné češtiny. Úpornost, s jakou se drží nespisovnosti za všech okolností a bez ohledu na vyprávěcí situaci, ji často zahání do kouta, snaha nepatetizovat „moudrá sdělení“ tím, že je téměř důsledně drží v této jazykové rovině, často vypadá téměř směšně („Pár těchhle hovorů mi pomohlo, aniž bych měl pocit, že věděla, o čem mluvím. Já to taky nikdy neřekl přímo. Že jsem chtěl někým bejt, a nikým nejsem a nebudu. Že každej den má na mým stole nožem svoji rejhu a že jsem rád, že už mám snad skoro půlku za sebou.“ s. 104). Jazyk, postavený na představě o tom, jak se asi „normálně mluví“, působí na tak široké ploše nudně a únavně. Navíc tentokrát ho autorka neoživila ani zvlášť zajímavými metaforami (v knize neustále něco padá do chřtánu, ať už života, nebo nicoty).

Spíš než jazyk a vypravěč mě však zajímá, co mi chce vlastně autorka svou knihou sdělit. A v tom je možná ústřední problém – o čem Přes matný sklo je a co se snaží vyjádřit. Nelze s klidným svědomím jednoznačně říci, že o ničem, to by bylo příliš zjednodušující, ale pokusy o vystižení tématu příliš uspokojení nepřinesou: o životě, o lásce, o tom, jak si nerozumíme, jak se míjíme, jak nedokážeme naplňovat svá očekávání, jak rodiče ovlivňují své děti a vice versa. To na „literaturu“ není zrovna málo, problém Hůlové ovšem spočívá v tom, že zůstává pouze u povrchních tezí. Svá témata nedokáže zprostředkovat ani v snesitelné úvahové formě, ani v podobě přinejmenším „zajímavého“ vyprávění. Banální příběh dusí banálními truismy. V takovém balastu zapadnou i docela zajímavé motivy kontrastního přístupu k životu, které se tu a tam objevují (zejména ve slovech) u matky a jejího syna – otvírání versus skrývání, motiv pukání a vyhřeznutí. Místo toho se na čtenáře z každé stránky valí neskutečné banality, zabalené v metaforách, které si autorka nedokáže nikdy odpustit („Nevěděla jsem, že stáří je takový. Hebký i hrudkovatý jako štěrk. Ten odpor a zároveň péče, s kterou mý ruce každej večer vtíraj do stehen krém. Křehký ruce s tvrdejma kloubama. Únava, která tu dřív nebyla. Vlasy jemný jak teplej vítr. Dřív tak voněly.“ s. 27 „Občas se na něco zeptám, ale skřípu při tom zubama. Jen se takhle cvičím. Učim se bejt lhostejnej. Jak když si ženský trhaj chloupky na nohách.“ s. 106).

Představovala-li Paměť mojí babičce do značné míry průlom, ne-li doslova zjevení také v tom, jaké v sobě nesla silné téma, hlavním problémem druhé knihy Petry Hůlové je fakt, že vlastně žádné téma nemá. Že nemá co sdělit, pouze rozmělňuje tisíckrát řečené, aniž by k němu přidala záblesk nového přístupu. Generační střetávání, rozkrývání rodinných vztahů, sebereflexe ženy a jejího údělu patří v současné literatuře mezi celkem běžné náměty – o to kritičtější pak mohou být čtenáři při jejich recepci.

Po dvou knihách lze myslím s jistou dávkou přesvědčivosti odhadnout, v čem spočívá síla a v čem naopak nedostatek v psaní Petry Hůlové. Vydá-li další knihu, ukáže se, zdali se svými autorskými „chybami“ dokáže bojovat a své přednosti vyzdvihnout.