První věc, kterou nesmíme učinit, jakmile se dáme do čtení Fotoaparátu, je zaujmout pozici partnera, který se chystá sehrát s autorem šachovou partii. Fotoaparát nepatří k románům, v nichž podstatu tvoří hra podněcovaná spisovatelem a vyžadující zapojení inteligence a důvtipu čtenáře, potřebných k pátrání po konstrukci fabule pomocí interpretačních mřížek a slídění mezi řádky. Jean-Philippe Toussaint s jistou zvráceností skládá svůj příběh tak, aby vytvořil určité prázdno, které má čtenáře k takovému pátrání přimět. Dokonce tu a tam rozmístí pár značně povšechných signálů, které na oko naznačují správný směr četby: část knihy se odehrává v autoškole, kde se žáci učí, jak adekvátním způsobem řídit automobil. Tato výzva k dekódování a byzantským jemnostem hermeneutiky však musí být přijímána pouze jako šálení. Fotoaparát je kniha, kterou je třeba číst po povrchu. Každá hloubka je zde pouze iluzorní. Je tedy pouze třeba probádat bohatost a moralitu této povrchnosti.

Stejně jako předchozí Toussaintovy romány, Koupelna a Pan, Fotoaparát vypráví historky, které jako by nebyly vůbec zatíženy vahou reality, historky nikterak obrazné. V tomto případě se mladý muž přijde zapsat do autoškoly, aby získal řidičský průkaz, nakonec se tu spřátelí se sekretářkou, s jejím otcem se vydává na dlouhou výpravu na předměstí, aby sehnali plynovou bombu, se slečnou pak stráví noc v Londýně, na zpáteční cestě trajektem ukradne fotoaparát, který raději stejně hodí do moře, a nakonec se ocitne uprostřed noci v pusté krajině zavřený v telefonní budce, čekaje, až mu zavolá žena, již miluje a která, zřejmě, už netuší, kde ho zastihnout. Mezitím si mladík v Miláně nechá ošetřit kuří oko, seznámí se s mechanikem z autoservisu, expertem na mikádo, a má nespočet příležitostí použít svůj návod na štěstí, pokud to však není recept na beznaděj: „V souboji s realitou buď neodbytný.“ Lehkost těchto úsměvných příhod, výjimečná plynulost Toussaintova rukopisu, okouzlujícího a lehce malátného, při postupném prozrazování příběhu, komično plynoucí z nezúčastněnosti, s níž popisuje všechny ty drobné záchvěvy své existence, to vše jako by předem zakazovalo jak přinášet nejmenší poselství, tak vzbudit nejmenší dojetí. V četbě ale, jak se tak příběh poflakuje spíše než odehrává, dochází ke změně klimatu. Postavy a události, lehké, nehmatatelné, prchavé, získávají na hutnosti, skutečnosti, vitální vibraci, což způsobuje, že se z určitého pocitu šťastného prázdna přesunujeme do stavu úzkosti.

První část románu (redukce románové materie na pár úsměvných útržků historky bez historie) je jen takovou ilustrací minimalistické životní filosofie, teprve druhá část má ukázat její dramatický rub: Toussaintův hrdina, stejně jako Queneauův Pierrot, je přecitlivělá bystost, zranitelná tou nejmenší agresí, která se snaží, aniž by se jí to ovšem dařilo, žít méně, aby žila méně špatně, tedy na minimum omezit své žití, aby na minimum omezila své špatné žití.

Tvrdit, že Fotoaparát je povrchní kniha, pak bude znamenat jen přiznat ambici a zdařilost projektu, který chce říct to nejtajnější a nejsubtilnější o lidské úzkosti bez zohlednění její hloubky. Toussaintova povrchnost, přeexponované fotky z automatu, se snaží pouze a jen zachytit nejasné a pohyblivé hranice mezi přáním žít a strachem trpět, mezi poklidem spánku a nehybností smrti.

V samém závěru knihy stojí: „...díval jsem se, jak svítá, a myslel jsem prostě na přítomnost, na přítomnou chvíli, snaže se ještě jednou zachytit její prchavý půvab – jako kdybyste chtěli hrot jehly znehybnit v těle motýla za živa. Za živa.“