Prozaik Ian McEwan, který je spolu s Julianem Barnesem a Martinem Amisem členem prominentního triumvirátu současné britské literární scény, přišel loni s novým titulem. Hlavním protagonistou románu Solar je fyzik Michael Beard, dávný laureát Nobelovy ceny, ale momentálně především poživačný sukničkář, který již jen tyje ze svého někdejšího úspěchu. Kniha je rozdělena na tři části, které dělí časový odstup několika let. Jednotlivá období zachycují postupnou transformaci chameleonovitého antihrdiny: od pasivního konzumenta poct, kterých se mu dostává několik desítek let po obdržení ceny v podobě čestného postu předsedy nejrůznějších organizací a vedení výzkumného střediska plného mnohem slibnějších mladých fyziků, se Beard vyvine až do podoby vypočítavého parazita na boji proti globálnímu oteplování, jenž v planetární hrozbě vidí především příležitost, jak zbohatnout a opět se vrátit na společenské i vědecké výsluní. Nejlépe pak jeho oportunismus vystihují slova, se kterými přispěchá ve chvíli, kdy jeho kolega zapochybuje o rozsahu klimatické změny: „Tohle je katastrofa! Uklidni se!“ (s. 218).

Paralelně se svým vypočítavým profesním životem je Beard rovněž značně neautentický i ve sféře osobní. V první části knihy je zachyceno fyzikovo skomírající páté manželství, jeho žena se mu mstí za sérii předešlých nevěr poměrem se zedníkem, jenž jim v minulosti zdokonalil dům. Žárlivostí zmítaný Beard se následně ocitá zcela v zajetí svých sexuálních pudů, a tak věnuje své práci ještě o poznání méně pozornosti než doposavad. Jeho jediný cíl, jediná rozkoš a radost, zkrátka jediné, na čem v jeho životě záleží, se zdá být uspokojení tělesných tužeb. Tato jeho obsese pak nepřímo zavdá podnět ke klíčové peripetii úvodní části, jež se posléze ukáže být zdrojem osudové chyby – komponentu, který McEwan s oblibou zařazuje do svých knih – a determinuje budoucí Beardovu životní dráhu. Podobný zvrat zařadil autor kupříkladu do dějové linie i v románech Černí psi a Nevinný, přičemž především druhý z nich má se Solarem mnohé styčné body: jeho hrdina Leonard se, stejně jako Beard, stane jediným svědkem své neviny. Jak v doslovu k Solaru podotýká Petr Matoušek (s. 298), Beard však představuje Leonardovu starší, protřelejší a značně odpudivější verzi. Ač je objektivně nevinný, neboť zločin vskutku nespáchal, subjektivně tomu tak není, neboť se již dávno provinil přetvářkou, lží, sobeckostí a necitelností.

Solar připomíná svým společensky angažovaným tématem rovněž McEwanův román Sobota, v němž se hlavní hrdina, neurochirurg Henry Perowne, zamýšlí nad podstatou války v Iráku a jejími společenskými implikacemi. Jak již bylo výše naznačeno, Solar se podobně dotýká ožehavého tématu globálního oteplování. McEwan se po odborné stránce vskutku velmi důkladně připravil, a tak jeho prezentace fyzikální podstaty věci nepůsobí nikterak nevěrohodně. Nestaví se však rozhodně ani na jednu stranu bariéry, nepřitakává těm, kteří hřímají poplašná slova, ani těm, kdo sedí se založenýma rukama a nadále si nezřízeně užívají všech výdobytků konzumní společnosti. Pokouší se svědomitě odhalit licoměrnost na obou stranách a je si vědom, jak podotýká Petr Matoušek, že „ tento problém můžeme posuzovat ze všech hledisek i skrznaskrz, jenže se budeme tak jako tak muset rozhodnout výlučně podle svých sympatií, jelikož motivace hlavních aktérů jsou nedostupné, fakta neověřitelná, kouřová clona kolem celé záležitosti byla oběma stranami sporu rozdmýchána důmyslnými technikami public relations“ (s.294).

McEwan nikdy nesklouzne ke kazatelské dikci, celý román se odvíjí v satirickém tónu, je protkán černým humorem a gogolovským smíchem skrze slzy – antihrdina Beard je ve svém konání směšně nemotorný, jeho vytrvale kynoucí postava i chronická promiskuita, jež v samém závěru obsáhne i americkou společenskou periferii v podobě jeho poměru se stárnoucí číšnicí Darlene, představují hrozivé memento pro celou společnost, palčivou metaforu stavu celé planety. Jako jeden přiklad za všechny tragikomické epizody románu lze uvést scénu, kdy Beard – již ve své roli uznávaného experta na planetární problematiku – pronáší proslov k průmyslovým podnikatelům. Celá řeč je chatrnou kompilací neautentických, afektovaných a plagiovaných vět a Beard sám, za maskou filantropického vědce, v tu chvíli zápasí s nevolností způsobenou tuctem lososových chlebíčků, který – ve strachu, že by mu po proslovu již nebylo občerstvení poskytnuto – ve chvatu spolyká.

Dějový oblouk knihy je štědře vyklenutý: v porovnání kupříkladu s již zmiňovaným Nevinným, se kterým Solar sdílí jisté strukturní paralely, do sebe jednotlivá kolečka zaklapnou o poznání později. McEwan nechává svého antihrdinu proplouvat všemi úžinami a hraje si rafinovaně se čtenářovými očekáváními, finální ztroskotání přichází pak o to náhleji a drtivěji. V samém závěru Bearda čeká zúčtování na všech rovinách jeho vylhaného života, ať se snažil přetvořit svou identitu a upravovat realitu – on, zarytý pozitivista ve všech oblastech, jen ne v záležitostech týkajících s přímo jeho osoby –, jak jen chtěl. Ti, co ještě mají srdce a cit, si s tímto zkorumpovaným tvorem přeci jen poradí.

McEwan tedy v Solaru pokračuje nadále ve své humanistické linii, skrze černý humor vyjevuje nejstinnější stránky lidské psýché a klade si otázku – jak trefně poznamenal recenzent v časopise Time –, zda Beardova vědecká genialita zvítězí dříve, než bude dostižen svou patologickou sebedestrukcí. Tato otázka se vztahuje rovněž k celé lidské společnosti, jejíž metaforu tento sobecký a poživačný fyzik představuje.