Historička queer dějin holokaustu Anna Hájková se v poslední době opakovaně vyjadřuje k českým překladům deníku Anne Frankové, přesněji řečeno kritizuje můj překlad (Zadní dům, Triáda 2019) za to, že v jedné konkrétní scéně překládám nizozemské slovo „vriendin“ jako „kamarádka“, zatímco v předchozích českých překladech (1956, 1992, 2004 / 2006) je na tomto místě podle ní jedině správné slovo „přítelkyně“. V loňském rozhovoru na iDnes to označuje za „ohromný lingvistický poskok“, v čerstvě vydané publikaci Lidé bez dějin jsou prach (Akropolis, 2024) píše: „De Bruin Hüblová přeložila výraz ‚vriendin’, který v nizozemštině obsahuje ambivalenci jak přátelství, tak romantického vztahu, slovem ‚kamarádka’, které v češtině tuto ambivalenci postrádá. Výraz ‚přítelkyně’, použitý ve všech předchozích překladech, naproti tomu ambivalenci tohoto slova ponechává.“ (s. 118)

To zní nesmlouvavě. Přiznávám, že k jazykovému posunu v porovnání s předchozími překlady skutečně došlo. Snažila jsem se převést do češtiny „holčičí“ tón vyprávění a inspirovala se při tom dobovým slovníkem Anniných českých vrstevnic, ať už v literatuře, nebo třeba v rodinné korespondenci. Proto se v mém překladu místo o „otci“ a „matce“ mluví o „taťkovi“ a „mamce“, spolužačky Anne označuje jako „žáby“ a vedle formálnějšího označení „přítelkyně“ častěji používá i tehdy běžné slovo „kamarádka“. Nizozemská slova „vader“, „moeder“, „vriend“, „vriendin“ atd. se totiž používají v širší míře než české „otec“, „matka“, „přítel“, „přítelkyně“, i v neformálních situacích, v kontaktu s dětmi apod. Takže ano, můj překlad se oproti těm předchozím bezesporu jazykově posunul, a to blíž k originálu.

Hájkové jde ale jen o jednu scénu, ba co víc, jí jde o překlad jednoho slova, které podle její interpretace obsahuje v originále milostný podtón. „Inkriminovaná“ pasáž z deníkového záznamu z 6. 1. 1944 (Zadní dům, s. 143) zní v mém překladu takto:

„Nevědomky jsem takové city měla ještě před příchodem sem, vím totiž, že když jsem jednou přespávala u Jacque, nemohla jsem se už večer ovládnout, tak zvědavá jsem byla na její tělo, které přede mnou vždycky skrývala a ještě nikdy jsem ho neviděla. Zeptala jsem se jí, jestli si na doklad našeho přátelství vzájemně sáhneme na prsa. Jacque to odmítla. Stalo se taky, že jsem měla ukrutnou potřebu Jacque líbat, a taky jsem to udělala. Když vidím nahou ženskou postavu, jako třeba Venuši ve Springerových dějinách umění, upadnu z toho pokaždé do extáze. Někdy mi to přijde tak podivuhodně krásné, že skoro nemůžu zadržet slzy.

Kdybych tak měla kamarádku!“

V nizozemštině (Het Achterhuis, 2004, s. 147):

„Onbewust heb ik dergelijke gevoelens al gehad voor dat ik hier kwam, want ik weet dat toen ik eens ’s avonds bij Jacque sliep, ik me niet meer in kon houden, zo nieuwsgierig was ik naar haar lichaam, dat ze altijd verborgen voor me gehouden had en dat ik nooit heb gezien. Ik vroeg haar of we als bewijs van onze vriendschap elkaars borsten zouden bevoelen. Jacque weigerde. Zo was het ook, dat ik een verschrikkelijke behoefte had Jacque te zoenen en dat ik het ook gedaan heb. Ik raak elke keer in extase, als ik een naakt vrouwenfiguur zie, zoals bijvoorbeeld Venus in de Springer kunstgeschiedenis. Ik vind het soms zo wonderlijk en mooi, dat ik me in moet houden, dat ik de tranen niet laat rollen.

Had ik maar een vriendin!“

Pro Hájkovou tu je klíčový ten závěrečný povzdech.Tvrdí, že „kamarádka není přítelkyně“. Opírá se snad o nějaký průzkum mezi současnými čtrnáctiletými a jejich rodiči? Vždyť označení toho, s kým chodíme, je velmi individuální záležitost a mění se s dobou, věkem, prostředím, v němž o něm / ní mluvíme, se stadiem, v němž se vztah nachází – kromě toho záleží na celkové formulaci a intonaci. A to všechno platí samozřejmě i pro nizozemštinu.

V době, kdy Anne psala své deníky, i později, když vznikaly předchozí české překlady, byla slova přítelkyně a kamarádka synonyma bez „romantické dimenze“ – jen stylově odlišná. Je tedy otázka, zda moji překladatelští předchůdci nebo čtenáři prvních tří českých překladů vnímali slovo „přítelkyně“ jako ambivalentní – z textu Michaely Jacobsenové o dojmu, jakým na ni deník při překládání zapůsobil, se nic takového vyčíst nedá. A heterosexuální čtenářky a čtenáři se v záplavě Anniných rozháraných projevů dospívání a probouzející se tělesnosti, a to převážně ve vztahu k opačnému pohlaví, nad tímto jedním projevem stejnopohlavní touhy nepozastavovali (možná nebyl ani jim cizí?). Podobně to zřejmě vnímal i Annin otec a první editor deníků Otto Frank, když se zasazoval o to, aby tahle pasáž byla i v tištěném vydání: kdyby v ní viděl „queer stopu“, vzhledem ke svému dobově podmíněnému postoji k homosexualitě jako k něčemu, co není „normální“ (viz o tom později), by se takový projev spíš snažil ututlat.

Kde se vůbec vzala interpretace slova „vriendin“ v téhle větě ve významu milostné partnerky? „Je to velmi hezky udělané a Anne Franková jako mladá holka prochází špalírem ženských soch, které jsou namalované tak živě, vědomy své ženskosti a cítí se v ní dobře. Vzadu vidíte ženskou postavu a na konci citát, kterým Anne končí svůj citát: ,Kdybych jen měla přítelkyni.‘“ Tak ve výše zmíněném rozhovoru popisuje Hájková (přejímám to tu bez redigování) zobrazení v komixu  Ariho Folmana a Davida Polonského. Odvolává se tím na dvojnásobnou odvozeninu, řekněme druhý odvar z originálu.

Ten komiks jsem překládala do češtiny já. Jeho autoři vycházeli z anglické verze, kde překladatelka Susan Massottyová zvolila v této scéně explicitnější výraz „girlfriend“, zatímco jinde v knize překládá slovo „vriendin“ jako „friend“. To ovšem neznamená, že by její překladatelské řešení bylo jediné možné, natož jediné správné. V anglické verzi digitalizovaných rukopisů Anne Frankové, jejímž cílem je řídit se původním nizozemským textem co nejvěrněji se zachováním tónu a konotací Annina textu, došel přední překladatel z nizozemštiny Sam Garrett k překladu: „If only I had a friend!“

Já jsem se při práci na komiksu řídila tehdy platným překladem Miroslava Drápala a Michaely Jacobsenové, kde se „vriendin“ vesměs převádí jako „přítelkyně“ (můj překlad Zadního domu vyšel až o dva roky později a liší se v této scéně jen stylově, nikoliv obsahově). Pod vlivem překladu Massottyové – a možná i pod vlivem krátce předtím (2016) vydané magisterské práce kanadské anglistky a stand-up performerky Cheryl Hannové s názvem „If Only I Had A Girlfriend“ – se vyznění věty v komiksu pozměnilo.

Hájková Hannovou hojně parafrázuje. Název kanadské magisterské práce zároveň napovídá, proč se Hájková při nahlížení českých překladů deníku Anne Frankové z queer perspektivy tak fixuje na tuhle větu. Zdá se, že v okruhu queer badatelů (a zejména na internetu) se stala téměř emblematickým vyjádřením Anniny „queernosti“.Přitom uklidňující pocit, že Anne Frankovou taky přitahovalo ženské tělo, poskytuje queer čtenářkám celá předchozí pasáž, v níž se líčí scéna mezi dvanáctiletou Anne a Jacqueline – překlad slova „vriendin“ v závěrečném povzdechu na „skutkové podstatě“ nic nemění. Hannová se opírá o „the final Definitive Edition“ (s. 4), čímž se myslí anglický překlad Susan Massottyové z roku 1995 založený na edici Mirjam Presslerové z roku 1991 (tzv. verze D). V době, kdy Hannová práci psala, už to vydání ovšem tak úplně finální a definitivní nebylo, protože v roce 1998 se objevilo pět dalších stránek deníku a byly zařazeny do verze D dodatečně. Dále Hájková sice v poznámce 70 píše, že Hannová na s. 19 „diskutuje zápis z 18. března 1844“ (sic) podle německého překladu Souborného vydání, je ale záhada, z čeho tak soudí. Hannová knihu v bibliografii neuvádí, navíc se příslušný deníkový záznam z 18. 3. 1944 vyskytuje prostě ve verzi D, takže i ve zmíněném překladu Massottyové (česky Zadní dům, s. 193). Z bibliografie magisterské práce vyplývá, že Hannová používala výhradně anglojazyčné prameny. Její diplomka tedy nebere v úvahu ani to, že Anne Franková své deníky psala nizozemsky.

To se ostatně projevuje i v internetových diskusích na to téma. Mladiství nizozemští účastníci se neobtěžují dohledáním příslušné věty v nizozemštině: zpětným překladem slova „girlfriend“ docházejí k označení „vriendinnetje“ (tj. ke zdrobnělině slova „vriendin“). Jak se tedy zdá, Annini dnešní nizozemští vrstevníci slovo „vriendin“ v daném kontextu a významu příliš nepoužívají.

Nakolik je interpretace tvůrců komiksu podložená originálem? V deníkovém záznamu s datem 20. 6. 1942 (Zadní dům, s. 21), který Anne však ve skutečnosti psala na jaře 1944, takže zhruba ve stejné době jako roztouženou pasáž z ledna 1944, čteme větu „Ik heb geen vriendin“ („Nemám kamarádku“). Tedy jakousi ozvěnu povzdechu „Had ik maar een vriendin!“. Massottyová slovo „vriendin“ – na rozdíl od pasáže z 6. 1. 1944 – tady překládá jako „friend“. Refrén, jímž Anne v různých obměnách vyjadřuje v denících své osamění a používá k tomu stále stejné slovo, se tak v překladu Massottyové ztrácí. Tím pádem tohle propojení uniká i tvůrcům komiksu nebo Cheryl Hannové.

Důležitý je tu i širší kontext. Scénu rámuje Annin probouzející se zájem o spolubydlícího Petera van Pelse následovaný vzrušujícím snem o Peteru Schiffovi, jejím idolu z doby před odchodem do úkrytu, a touha „popovídat si někdy s někým“ (tu ostatně vyjadřuje i ve svých literárních pokusech z té doby, třeba v povídce „Štěstí“ nebo v nedokončeném románu Cadyin život, in Povídky a příhody ze zadního domu, s. 105 resp. s. 161–162). V Zadním domě větou „Kdybych tak měla kamarádku!“ deníkový záznam končí a pokračování zařadila editorka Mirjam Presslerová do nového záznamu pod stejným datem (6. 1. 44, Zadní dům s. 144). Jenže ve skutečnosti (Souborné vydání s. 497) Anne pokračuje na nové stránce, bez datace, větou, již Presslerová vynechala (vyznačuju ji kurzivou): „Teď ještě třetí vyznání a to je mému srdci nejblíž. Ale začnu od začátku [odst.]: Moje touha popovídat si někdy s někým, tak vzrostla, že jsem jaksi chtěla mluvit s Peterem. [...]“ I to nasvědčuje tomu, že povzdech po „vriendin“ je prostě další variací na Anniny opakované stížnosti na osamělost a nedostatek kontaktů s vrstevníky.

A do třetice: napadlo by Anne vůbec, že místo po blízké kamarádce by mohla toužit po přítelkyni ve smyslu milostné partnerky? Na dvou přelepených stránkách deníkuparafrázuje 28. 9. 1942 otcovo poučení o sexu, v jehož rámci ji na příkladu matčina bratra zpravil o mužské homosexualitě: „Strýček Walter není normální.“ Hájková na s. 112 citát uvádí i s předchozí větou, s (přiznanou) vynechávkou. Z její citace tak nevyčteme, že tu jde o styky mužů s prostitutkami – vynechávku vyznačuju kurzivou: „Všichni muži, pokud jsou normální, chodí se ženami, takové ženy je osloví na ulici a pak spolu jdou. V Paříži jsou k tomu velké domy. Taťka tam byl. Strýček Walter není normální.“ Nicméně z deníků nikde nevyplývá, že by Anne byla obeznámena i s existencí lesbické lásky.

Z dnešního hlediska to snad vypadá nepředstavitelně, ale například v románu Doly de Jongové Strážkyně domácího krbu se líčí situace v Amsterodamu koncem 30. let, kdy si (dospělá) vypravěčka neumí vysvětlit svůj složitý vztah se světaznalejší spolubydlící a ani po letech si nedokáže naplno přiznat, že mezi nimi šlo o milostný poměr. A nedávný příklad: nizozemský nebinární spisovatel a básník Lucas Rijneveld (nar. 1991, od ledna 2022 pro sebe používá mužský rod), který vyrostl v nábožensky ortodoxním prostředí, v jednom rozhovoru líčil, jak mu (tehdy ještě jí, křestním jménem Marieke) na střední škole lékař při probírání osobních problémů nadhodil, zda nechce zkusit chodit s dívkami. Rijneveld se upřímně zhrozil(a), protože vůbec netušil(a), že je něco takového možné.

Zkrátka a dobře: co přesně si Anne představovala pod označením „vriendin“ v tomto povzdechu, neví nikdo z nás. Při rozhodování, jak to slovo v této větě přeložit, hraje roli mnohem širší kontext, ať už historický, společenský, nebo pohled na text jako celek. Interpretovat větu, nebo dokonce slovo izolovaně, a navíc určitou specifickou optikou (v tomto případě queer), je problematické.

Jestliže tedy v dotyčné scéně někde došlo oproti originálu k „obrovskému lingvistickému poskoku“, nebylo to v mém překladu. Můj překlad deníků Anne Frankové se neřídí ani anglickou, ani komiksovou verzí, neřídí se ani českými překlady mých předchůdců, nýbrž nizozemským originálem.

Tohle všechno jsem Anně Hájkové vysvětlila už před půldruhým rokem, kdy se na mě v této věci obrátila mailem. Moje překladatelské argumenty k ní však zřejmě nedoléhají – naopak (v poznámce 79) vyjadřuje politování, že v rozhovoru o Souborném vydání Anne Frankové (vedeném několik měsíců před mailovou korespondencí s Hájkovou) „se bohužel signifikance queer stop ani slovem nezmiňuje“. Jenže ta se nezmiňuje ani v pracích nizozemských literárních vědců a historiků specializovaných na deníky Anne Frankové. Irith Halmová z amsterodamské Nadace Anne Frankové mi na můj dotaz, jaké stanovisko v této věci nadace zaujímá, v červenci 2024 odpověděla: „Anne Franková píše ve svém deníku otevřeně o svém vývoji z dívky v ženu se zvědavostí, která k tomu patří – na vlastní tělo, na chlapce. O jejím sexuálním zaměření se nedá vůbec nic říct.“ Chápu, že zmínka o Annině stejnopohlavní touze v Zadním domě má důležitý význam pro queer komunitu. Ale pro vytvoření adekvátního překladu textů Anne Frankové jsou odborné studie skutečných znalců z Nadace Anne Frankové, Huygensova ústavu Královské akademie věd nebo Nizozemského ústavu pro studia válek, holokaustu a genocidy (NIOD) relevantnější než queer optika, jak ostatně dokládá i zmíněný nejnovější anglický překlad Sama Garretta na webu www.annefrankmanuscripten.org.