6. června si Švédsko připomnělo 500 let své nezávislé existence, tedy od okamžiku prohlášení Gustava Vasy švédským králem a od vymanění se z Kalmarské unie ovládané Dánskem. Švédský veřejnoprávní rozhlas při této příležitosti oslovil pět švédských literárních vědců s žádostí, aby každý z nich vybral za jedno století samostatné švédské existence jednu knihu, která napomohla formovat švédskou společnost. Kterých pět knih se ocitlo na tomto pomyslném piedestalu?

Za první století švédské existence je to nepříliš překvapivě švédský překlad Bible. Překlady Bible do národních jazyků se v 16. století staly symbolem šíření protestantismu, hlásajícího mimo jiné přímý kontakt věřících s Božím slovem, bez nutnosti jeho zprostředkování školenými kněžími (velmi zjednodušeně řečeno). Podpora překladatelů Bible tak nebyla jen odrazem zbožnosti konkrétních panovníků, ale spíše projevem jejich snah oslabit vliv katolické církve a následně se zmocnit jejího majetku. Vedlejším dlouhodobým efektem těchto překladů byla kodifikace spisovného jazyka, proto představují tyto překlady zásadní přelom ve vývoji nejen švédštiny, ale i mnoha dalších jazyků. Dopad prvního překladu Bible na veškerou další švédsky psanou literaturu je tak nezpochybnitelný.

Ve druhém století své novodobé samostatnosti vstoupilo Švédsko na jeviště světových dějin, neboť období let 1623–1723 se překrývá s průběhem třicetileté války, velké severní války a dalších menších konfliktů, v nichž ovšem musel jak císař, tak král Slunce Ludvík XIV. brát ve svých plánech ohled i na švédské požadavky. Poněkud překvapivě však oslovená spisovatelka a literární vědkyně Anna-Karin Palm, před několika týdny čerstvě jmenovaná členkou Švédské akademie, nevybrala za toto období žádnou knihu o vojenství, nýbrž báseň Skulle Jag sörja då wore Jag tokot (Přece se nezblázním) básníka Lasseho Lucidora. Ten toho za svůj krátký život, ukončený v 35 letech vskutku puškinovsky při duelu (jeho protivníkem byl mimochodem prapředek norského malíře Edvarda Muncha), stihl velmi mnoho a jeho básně mu vynesly jak zařazení do švédského kancionálu, tak několik měsíců ve vězení pro urážku královského majestátu. Právě tehdy napsal svou (ve Švédsku) proslulou báseň, v níž navzdory všem útrapám neztrácí humor, optimismus a chuť žít. V roce 1990 použil název básně spisovatel Torbjörn Säfve jako název svého románu o Lucidorově životě.  

Protože překladů severské (s výjimkou té staroseverské) poezie do češtiny je k dispozici jako šafránu, nemohou se čeští čtenáři seznámit ani s textem, který formoval švédskou společnost v následujících sto letech. Jde o báseň Vän! i förödelsens stund (Příteli! ve chvíli zkázy) z pera romantického básníka Erika Johana Stagnelia. I v tvorbě tohoto autora, včetně zmíněné básně, ještě doznívají náboženské motivy, což u syna faráře a „předního lyrika dlouhé tradice švédského mysticismu“, jak jej charakterizuje Slovník severských spisovatelů, těžko může překvapit. Ve Slovníku se rovněž dozvíme, že „výraznými tématy jeho tvorby jsou samota, touha po smrti, erotika“ – posledně jmenované bychom ovšem v uvedené básni hledali marně. Svým způsobem se podobně jako u Lucidora jedná o báseň utěšující, která má čtenáře povzbudit v těžkých chvílích, nikoli ale odkazem na pozitivní stránky života, nýbrž na Boží lásku a všemohoucnost. S Lucidorem Stagnelia pojí i smrt ve velmi mladém věku, Stagnelius zemřel dokonce již v pouhých třiceti letech, a to na následky srdeční choroby a konzumace alkoholu. 

V období let 1823–1923 autorů, a to i těch významných, ve Švédsku podobně jako v ostatních zemích výrazně přibylo, jeden z nich však dodnes výrazně ční nad ostatními: August Strindberg. Rozhlasem oslovená spisovatelka Gabriella Håkansson z jeho rozsáhlé tvorby vybrala román Bláznova obhajoba. Český skandinavista Martin Humpál knihu charakterizoval následovně: „V tomto díle líčí autor s veškerou otevřeností a drsností partnerský vztah jako zběsilé pudové střídání pocitů lásky a nenávisti. Je to mimořádně paranoidní a protiženská próza, ale současně i text, který způsobem ztvárnění lidské mysli předjímá modernismus… Text tematizuje hrůzu ze ztráty identity – protagonista, jenž je zároveň vypravěč, se snaží obhájit, že není duševně chorý.“ Podle Gabrielly Håkansson je tento román děsivě aktuální i dnes, proto se rozhodla jej do výběru zařadit. Některé hlasy ovšem její volbu zpochybňují, a to nikoli z důvodu samotnému tématu, nýbrž proto, že Strindberg tento román napsal nejprve ve francouzštině a i kvůli zjevné inspiraci vlastním manželstvím jej neplánoval vydat ve Švédsku, k tomu došlo až po jeho smrti (a dva roky poté, co román pod názvem Zpověď pošetilcova vyšel v českém překladu Antonína Havelky, v roce 1984 pak vyšel nový překlad Stanislava Jirsy).     

Patrně nejtěžší úkol pak stál před vedoucím kulturní rubriky novin Expressen Victorem Malmem, který měl vybrat jednu knihu z období let 1923–2023. Mezi knihami, které přicházely v úvahu, Malm nakonec vybral novelu finskošvédského spisovatele Willyho Kyrklunda Mistr Ma z roku 1952, podle Malmova názoru „útlé geniální dílo o čínském mudrci, které soucitně ironizuje náš svět takový, jaký je“. Ironii typickou pro Kyrklundův styl psaní zdůrazňuje i Martin Humpál (podle něj ironie u Kyrklunda „spolu s řadou parodických, absurdních a groteskních prvků znemožňuje sentimentální vyznění děl a dodává jim na povaze fiktivního experimentu“) a Jan Dlask (který vedle ironie oceňuje u Kyrklunda „velkou jazykovou vytříbenost“). Malmovo, Humpálovo i Dlaskovo tvrzení si český čtenář může díky překladu Františka Fröhlicha z roku 1979 sám ověřit.

Je nepochybné, že každý žebříček tohoto typu je ovlivněn subjektivními preferencemi hodnotitelů, jiní respondenti by dost možná vybrali jiné knihy. Pokud však podnítí čtenáře znovu sáhnout po klasicích, čtených naposledy v rámci školních povinností, a přečíst si jejich díla pod novým úhlem pohledu, pak svůj účel bezesporu plní. Historie, a to ani ta literární, koneckonců není pevně daná, nýbrž je přímo určená k tomu, abychom ji promýšleli stále znovu.