Pro každého to začalo jinak. Pro někoho je první vzpomínka protkaná vůní prachu a knih seřazených na policích místní knihovny. Pro někoho se pojí se školní lavicí nebo s oním slastným tichým zakřupáním, které vydá poprvé otvíraná knižní vazba. Někdy za tím mohlo být šustění stránek časopisu, obraz, plátno kina nebo možná i televize. Pro každého to začalo jinak, ale pokaždé se tu rozhořel plamínek zájmu o určitou oblast, žánr, literaturu, autora, jazyk. Pokud máte štěstí a srdce vám rozbušila angličtina, francouzština, španělština nebo některý ze severských jazyků, nevíte nic o bolesti čtenáře, kterému hlavu popletla literatura v českém překladu opomíjená.

Milovník velkých jazyků a velkých literatur si sotva dokáže představit útrapy člověka, který vzplál pro takový Vietnam, Arménii nebo třeba Jemen, zkrátka pro oblast, na jejímž místě zeje v překladové literární mapě slepá skvrna. Pokud zamilovaný není navíc jazykově nadaný do té míry, že by mohl číst díla „svých“ autorů v originále, ocitá se ve třetím kruhu intelektuálního pekla spolu s těmi, kdo místo záložek ohýbají stránkám růžky.

Co mu zbývá? Mlsné obcházení regálů knihkupectví a knihoven nový titul do katalogů nepřidá. Kdo může za to, že všechno už je přečteno a že došla i zásoba literárních časopisů? Překladatel. Strážce portálu. Ten je vinen.

Jenže nebohý jazykovědec zatím sedí v redakci, v kanceláři, za katedrou nebo doma před počítačem (podle toho, jak velké má (ne)štěstí a co ho ve skutečnosti živí, protože překlady z jazyků skrytých za slepou skvrnou to – spoiler alert – nikdy nejsou) a se slzou v oku otáčí kalendář na další rok s vědomím, že letos z jeho jazyka zase nic nevyšlo. Zoufale sleduje přibývající hromady kvalitních a zajímavých nepřeložených titulů, které si jeho krajané ale opravdu potřebují přečíst, a dumá, komu by ještě mohl napsat a s kým by se ještě mohl sejít, koho by konečně mohl přesvědčit, že ten a ten román je naprosto zásadní, a tak ho v češtině prostě musíme mít, jinak nechtějte vědět, co stane! Nakladatelé zatracení. Třistapadesátou podle kopyta za měsíc napsanou fastfoodovou detektivku vydají, ale na tohle peníze nemají? To oni jsou vinni!

Nakladatel se snaží posté dopočítat, kde vezme peníze na výplaty, na pronájem prostor a na chleba. Ale dobrá, do téhle branže šel z lásky ke knihám, a čas od času je potřeba vydat i něco, co bude mít trvalejší hodnotu, byť si to na sebe asi tak docela nevydělá. Co tu máme? Aha. Nabízí se nám překladový titul z mongolštiny, gruzínštiny, urdštiny (doplňte dle svých preferencí). Dobře, pojďme do toho. Překladatel jásá. Čtenář-milovník také. Jenže druhá strana, ta, co má zprostředkovat práva, mlčí. A slepička má už nožky uběhané a kohoutek pořád leží v komoře s nožkami nahoře, hlavu podloženou anglickým překladem.

Nakonec se vždycky dočkáme a něco z té naší zamilované zájmové oblasti vyjde, byť to někdy trvá i desítky let. My se pak můžeme ponořit do čtení a zase se o něco víc přiblížit lidem, kteří jsou nám mnohdy vzdálení kulturně, nábožensky i názorově, se kterými se ale musíme vměstnat na jednu planetu. A tak dává smysl chtít je pochopit a poznat. Literatura, ono zrcadlo společnosti, z něhož toho lze vyčíst mnohem víc než jen v prvním plánu předkládaný příběh, nabízí dokonalý způsob. Číst o nich je zajímavé a důležité, čtením od nich se ale dostáváme ještě o chlup dál.

Být milovníkem malých literatur nebo literatur velkých, ale v překladech jen málo zastoupených, není nic snadného. Chce to výdrž a zápal. Chce to milovat vytrvale a odhodlaně. Ale když už něco vyjde, stačí přesvědčit všechny, že tahle slepá skvrna musí z mapy zmizet. A to už je přece snadné, když máte v ruce papírový důkaz namísto slibů. Nebo ne?

Slepým skvrnám v překladové literatuře a zprostředkovávání málo známých kultur a témat českým čtenářům se věnuje jedna z epizod iLiPodcastu. Pod hřbety knih, s názvem Slepé skvrny.