Jak už se stalo v posledních letech téměř pravidlem, literární bublina na sociálních sítích je dnes plná připomínek výročí úmrtí Karla Čapka. Smrt člověka je vždy neradostná a tíživá událost, zasáhne-li však do našeho života v těchto dnech, vnímaných jako čas radosti, lásky, štěstí a rodinné pospolitosti, pociťujeme ji ještě tíživěji. V tomto kontextu není těžké pochopit připomínku smrti tohoto významného literáta, která jakoby symbolicky uzavírá meziválečné období svobody a demokracie, tedy hodnot, jichž byl Čapek předním stoupencem.

Karel Čapek však nebyl jediným z literárního světa, pro kterého si smrt přišla v průběhu svátků klidu a míru. Dva dny před Štědrým dnem zemřela v roce 2012 spisovatelka Květa Legátová, známá především jako autorka povídkové knihy Želary. Den před Štědrým dnem jsme si pak mohli připomenout přesně čtvrt století ode dne, kdy nás opustil průkopník literatury faktu Miroslav Ivanov. Ačkoliv by se jeho textům metodologicky dalo leccos vytknout a některá jeho díla byla podmíněná dobou svého vzniku v podstatě od A do Z (na mysl se vkrádá třeba Lenin v Praze), nelze mu upřít ani zásluhy na tom, že svým čtivým stylem dokázal k historickým tématům přilákat řadu čtenářů, kteří se jinak o dějiny nezajímají, ani vpravdě gründerskou roli při etablování literatury faktu jako svébytného žánru. 

Pro několik spisovatelů byl posledním den jejich života přímo Štědrý den: v roce 1863 zemřel v tento den na následky srdečního záchvatu William Makepeace Thackeray, v roce 1936 moravský spisovatel Jan Herben, v požehnaných osmdesáti pěti letech zemřel v roce 1982 v přítomnosti svého blízkého přítele Louis Aragon a v roce 2008 zemřel v tento den britský dramatik Harold Pinter, dlouholetý přítel Václava Havla a nositel Nobelovy ceny za rok 2005. A zatímco v roce 1992 se jako pokaždé od šedesátých let tisíce dětí radovaly z komiksu se šmouly nalezeného pod stromečkem, jejich autor Pierre Culliford, známý spíše jako Peyo, umíral v rodném Bruselu. Svým způsobem pak záhy vystoupal na nebesa, neboť na návrh jeho krajana Jeana Meeuse byl následujícího roku jménem Peyo pojmenován asteroid číslo 2944.

Na Hod Boží vánoční přišla česká literatura nejen o Karla Čapka, ale o čtyřiatřicet let dříve i o dnes již pozapomenutého divadelníka Františka Ferdinanda Šamberka, autora veselohry Jedenácté přikázání, jejíž filmovou verzi režírovanou Martinem Fričem lze občas zhlédnout v televizi. A jednoho ze zakladatelů hnutí dada by jistě potěšilo, že není jasné, zda si pro něj smrt přišla v tento den nebo již o den dříve – jednotlivé jazykové mutace Wikipedie uvádějí pod heslem Tristan Tzara rozdílná data a Encyklopedia Britannica se pro jistotu spokojila s datem úmrtí „prosinec 1963“. Na Štěpána myšlenky literárních historiků snad alespoň na chvíli zalétnou k baroknímu pisateli a překladateli Janu Františku Beckovskému (zemřel 1725), jehož Poselkyně starých příběhův českých jistě při písemce potrápila nejednoho středoškoláka. Více čtenářů ale v tento den zavzpomíná na básníka a překladatele Karla Šiktance, který nás v požehnaném věku 93 let opustil před třemi roky.

Následující dny sice už obvykle svátky nejsou (pokud na některý z nich nepřipadne svátek mláďátek), ale přiznejme si, že vánoční rozpoložení v nás přetrvává.  Poklidné vánoční atmosféře snad nemohly být vzdálenější okolnosti smrti ruského básníka Osipa Mandelštama, který v tento den roku 1938 zemřel jako oběť stalinských čistek v tranzitním táboře nedaleko Vladivostoku. Přesně o čtyřicet let později zemřel v Praze Ludvík Souček, který normalizační šeď narušoval svými dosti spekulativními historickými teoriemi (mj. přeložil do češtiny Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost). V roce 2007 pak svou pozemskou pouť zakončila Ilona Borská, starším čtenářům (či spíše čtenářkám) známá svými portréty zajímavých, byť ne tak slavných žen. 28. prosinec je v dějinách literatury spjat s poněkud záhadným úmrtím ruského spisovatele Sergeje Alexandroviče Jesenina v roce 1925 – snad spáchal sebevraždu, možná se ale stal režimu nepohodlným. Přesně o dvacet později vydechl naposledy autor Americké tragédie Theodore Dreiser. Za zmínku stojí, že smrt byla v jeho případě úspěšná až na druhý pokus, neboť v roce 1912 Dreiser plánoval vrátit se z návštěvy Evropy domů na palubě Titaniku, z čehož naštěstí sešlo.

29. prosinec má hned dvakrát spojitost se Švýcarskem: v roce 1924 zemřel v Lucernu dnes již v podstatě zapomenutý nobelista (cenu získal v roce 1919) Carl Spitteler a o pouhé dva roky později zemřel v týž den v sanatoriu v Montreux pražský rodák Rainer Maria Rilke.  A v roce 1980 zemřela v Moskvě, svírané mrazem a brežněvovským neostalinismem, Naděžda Mandelštamová, vdova po výše zmíněném Osipu Mandelštamovi a sama též profesí spisovatelka. 30. prosinec je pak vpravdě osudovým dnem pro českou levicově orientovanou literaturu: v roce 1952 zemřel Ivan Olbracht, o čtrnáct let později Géza Včelička a v roce 1972 pak Svatopluk Turek, který se jako T. Svatopluk zapsal do české literatury především románem Botostroj, v padesátých letech rovněž zfilmovaným. 30. prosinec 1944 se pak stal osudným pro dalšího nobelistu, Romaina Rollanda, který se tak alespoň stihl ještě dožít osvobození Paříže, když už nikoli konce celé druhé světové války.

Na Silvestra je vhodná příležitost zavzpomínat na finského romanopisce Aleksise Kiviho (zemřel roku 1872), který nebyl jen „jakýmsi Aleksisem Kivim“, jak se o něm ne právě lichotivě vyjádřil jeho krajan Ville Ropponen ve své sbírce esejí Uralské okno, nýbrž autorem prvního významného finsky psaného románu Sedm bratří (česky román vyšel v roce 1941). Politické angažmá se pak stalo osudným gruzínskému spisovateli a akademikovi Zviadu Gamsachurdiovi. Stal se sice prvním demokraticky zvoleným prezidentem nově samostatné Gruzie, v následné občanské válce ale přišel posledního dne roku 1993 o život.

Smutný přehled zakončeme Novým rokem, kdy jsme se v roce 2009 museli rozloučit s Johannesem Mariem Simmelem a v roce 2000 s autorkou dívčích románů a knih pro děti Hedou Halířovou; kromě pravěkého Udeta, syna divočiny napsala také Králíčky ze slunné stráňky, z dnešního pohledu velmi drastickou knihu pro děti, v níž je část králičí rodinky včetně maminky a králičího chlapečka s pochroumanými tlapkami chladnokrevně zastřelena myslivcem při honu. A zatímco o vánočních prázdninách na přelomu let 1972 a 1973 mnozí kluci jistě se zatajených dechem po večerech louskali dobrodružné knihy Františka Běhounka, jejich autor zemřel během léčebného pobytu v Karlových Varech. 

Mnozí z výše zmíněných autorů patří ke kánonu české i světové literatury, na další se již pozapomnělo. Nejsou ale právě dlouhé zimní večery ideální příležitostí se k nim vrátit, nechat se opět pohltit světem stvořeným jejich slovy a alespoň na chvíli zapomenout na starosti světa moderního?