Překladače jsou čím dál lepší a jejich užitečnost nezpochybnitelná. Když do těch pokročilejších hodíte třeba běžný článek z anglickojazyčných novin, výsledek bývá uspokojivý. Vývoj jde navíc kupředu neuvěřitelným tempem, jak stále slýcháme. Vážně si my překladatelé myslíme, že ještě za pár let bude naši práci někdo potřebovat?

Záleží asi na tom, nakolik se obecně sníží nároky na výstupy. Je ale těžké se o tomto tématu věcně bavit: literáti málokdy tuší, na jakých principech dnes strojový překlad funguje, natož aby si dokázali představit jeho možnosti v budoucnu; lidé přesvědčení o neomezených možnostech umělé inteligence zase obvykle nemají představu, jaká úskalí skrývá překlad, zvlášť pokud má překládaný text jaksi umělečtější ambice, vyznačuje se určitou originalitou, nedejbože vtipem a hravostí, zkrátka nepředvídatelností. Kolik rozhodnutí nejrůznějšího druhu dobrý překladatel dělá, když se snaží adekvátně převést například ironii, významové narážky nebo parafráze. Jak pečlivě promýšlí kontext a účel textu, který překládá, jak často zvažuje, jestli nějakou drobnost nedoplní nebo něco vhodně nenahradí, aby čtenáři překladu neuniklo, co je čtenáři originálu zřejmé. Jak pečlivě volí významové odstíny, stylovou rovinu a expresivitu. Jakou roli může sehrát vhodně zvolené pořadí slov, má-li správně vyniknout pointa sdělení. 

Tam, kde jde zejména o věcnou správnost a informace stačí propojit do srozumitelných celků, nás překladače ohromují precizností a výkonností (jakkoli nás tu a tam zaskočí naprosto nečekanými chybami). Snadno lze získat dojem, že stačí pár krůčků a „budeme tam“ – problém překladatelů se jednou provždy vyřeší, jak kdesi kdosi pronesl.

Ale ze své podstaty to nemůže fungovat vždycky. Hodně důležité je, kde překládaný text leží na pomyslné ose kreativity. Na jednom konci se nacházejí třeba předpovědi počasí nebo většina úplně jednoduchého zpravodajství. Texty, jejichž účelem je pouze informovat, které obsahují ustálené formulace a jsou předvídatelné. Překladač čerpající z obrovských databází podobných textů s velkou pravděpodobností trefí správná slova a vyplivne dobře použitelný výsledek. Dost předvídatelná asi může být i spotřební literatura bez větších uměleckých ambicí, jestliže se databáze překladačů nakrmí dostatkem odpovídajících textů. Ostatně ChatGPT už prý takovou zvládne i psát. Řekl on a pohlédl na ni. Sklopila oči. 

Čím víc se ale text snaží zaujmout, bavit, přinést nějakou neotřelou myšlenku, nečekané asociace, čím originálněji informace podává – posunuje se na ose kreativity dál a dál od předpovědi počasí –, tím míň se má překladač se svými databázemi, ale i živý překladatel čeho chytit. Výstupy jak překladačů, tak i nešikovných živých překladatelů pak bývají zmatené, nepochopitelné, nevtipné, nebo prostě jen zploštělé a nudnější než originál. Týkat se to může různých typů textů, od náročnější literatury po reklamní hlášky. 

Je teď na nás překladatelích a na všech, kdo se věnujeme tvůrčí práci se slovy, abychom dostatečně šířili povědomí právě o těchto rozdílech. Abychom dokázali vysvětlit, o co všechno přijdeme, jestliže kreativní text svěříme z principu nekreativnímu překladači (stejně jako nekreativnímu živému překladateli – některé výstupy živých rádobypřekladatelů stroj hravě překoná už dnes, ale to neznamená, že bychom se s takovou úrovní měli smířit). Že by stačila jen „korektura“ takového překladu, tomu věří jen ten, kdo si nic podobného nikdy nevyzkoušel. Korektura s kreativitou mají společného asi tolik jako štupování ponožek s oděvním designem.

Jak napsal doc. RNDr. Ondřej Bojar, Ph.D. z Ústavu formální a aplikované lingvistiky ve shrnutí tematické diskuse na Světě knihy: „Podle mne k nahrazení nedojde v těch zajímavějších a zábavnějších zakázkách. V těch nudných ano, ale to si myslím, že je ku prospěchu všem. Několik důležitých sdělení mělo zaznít, např.: Překladatelé, vzdělávejte si své klienty. Pokud se vaši klienti spokojí s průměrnou kvalitou, budete nahrazeni.“ Nezbývá než si jeho slova vzít k srdci. Nikdo soudný digitální technologie ani nástroje umělé inteligence nezavrhuje a neměli bychom to dělat ani my, naopak je potřeba učit se s nimi zacházet a využívat je – způsobem, který odpovídá jejich aktuálním možnostem, a tam, kde to dává smysl.

Jelikož tento text píše literární překladatelka, nelze ho jistě brát jako nezaujatý. Chtěla bych ale dodat ještě jednu věc. Pokud se špičkoví překladatelé staví k možnosti, že je v oblasti krásné literatury nahradí stroje, skepticky, není to z obav o živobytí. Všichni mí opravdu dobří kolegové jsou natolik schopní a inteligentní lidé, že se o chleba strachovat nemusí, ani kdyby od zítřka už nevyšla jediná kniha – snadno se uplatní jinde. Obavy plynou spíš z toho, aby se velká část veřejnosti včetně nakladatelů výměnou za snížené náklady nespokojila s onou zmateností, nepochopitelností, nevtipností nebo prostě jen zploštělostí překladů, kterou si dobrá literatura nezaslouží. Jde teď o to, jestli si všichni, kdo mají dobrou literaturu rádi – čtenáři, nakladatelé, redaktoři a v neposlední řadě sami autoři – rozdíl mezi ní a předpovědí počasí včas uvědomí.