Někdo mezi doručenými lístky rychle vyhledá ten se jménem svého favorita, jiný se jimi prolistovává tam a zpátky a přemýšlí, další celou obálku rovnou zahodí. Cílem této glosy rozhodně není přesvědčovat, koho volit a koho ne, to si jistě každý dokáže zodpovědně rozhodnout sám, nýbrž zamyslet se nad nerudovskou (odvozeno od jména Neruda, nikoli Nerudová) otázkou: Kam s nimi? Drtivé většině příjemců bez ohledu na volební účast a preference je společné to, že po volbách obálku i s obsahem vyhodí – ti uvědomělejší do modrého kontejneru, ti druzí do popelnice. Zlomek oprávněných voličů si s nimi možná zatopí v kamnech nebo je dá dětem na hraní, zadní strana je koneckonců volná a pro většinu výtvarných pokusů malých dětí zcela dostačující.

U nás doma obálka s volebními lístky přijde do knihovny, konkrétně do regálu s knihami tematicky se věnujícími moderním českým dějinám. Tato rodinná tradice sahá hluboko do devadesátých let, kdy soused na chatě po volbách věnoval svou (nepoužitou) sadu hlasovacích lístků naší babičce, protože už neviděl jinou možnost, jak ji přesvědčit, že skutečně nevolil komunisty. Protože rodiče i prarodiče své sady mezitím vyhodili, stala se pro nás, tehdy děti školou povinné, tato vítaným zdrojem informací o mnoha politicích, které člověk v té době vídával v televizi, dopodrobna rozepsané instrukce, jak volit, mi vynesly i pochvalu v hodinách občanské výchovy, když jsem v nich dokázal dohledat informaci, kterou ani sám pedagog nevěděl, a k sadě přiložený seznam existujících politických stran a hnutí dokázal některými názvy stran pobavit a nad některými muselo i dítě zakroutit hlavou.

Jak šel čas, sad hlasovacích lístků přibývalo, i když vzhledem k občanské uvědomělosti naší rodiny už žádná nezůstala po volbách kompletní. Ze stejného důvodu se v domácí knihovně nedochovala kuriozita, která se dokonce dostala až na stránky Guinnessovy knihy rekordů – legendární plachta pro volby na pražský magistrát, kterou člověk musel rozložit v obýváku na podlaze, pokud chtěl mít před očima všechny kandidáty naráz. Škoda, předmět zapsaný v knize rekordů nemá doma jen tak někdo.

Samozřejmě v době internetu, kdy lze bez problémů dohledat kandidátní listiny pro všechny volby ve všech okrscích, je domácké uchovávání takovýchto archiválií objektivně vzato zbytečné. Ale uznejte sami – není rozdíl v tom přečíst si názvy některých zjevně recesistických stran a hnutí na webu či fyzicky držet v ruce hlasovací lístek pro hnutí „ANO, vytrollíme europarlament“, „Balbínovu poetickou stranu“, nebo dokonce „Stranu přátel piva“? A podobně jako mnohé další artefakty minulosti nám mohou i staré volební lístky pomoci nahlédnout do světa lidí žijících před námi či alespoň do našich mladších já a lépe pochopit jejich myšlenkové pochody, které se nakonec odrazily ve volebních výsledcích. 

Možná tedy není nutné volební lístky po odvolení vyhazovat. Nebo alespoň ne hned. Zase tolik místa nezabírají a vyhodit je koneckonců můžete vždycky. Ale pokud se jednou dočkáme čistě elektronických voleb, možná neuškodí uchovat si nějakou fyzickou památku na doby minulé a připomenout si tu bezradnost a frustraci při prohlížení papírových hlasovacích lístků a hledání toho nejmenšího zla. Třeba se vedle elektronické volby ale dočkáme i doby, kdy se tento většinový český postoj k politice změní – ale to už by bylo téma na glosu zcela jinou.