Nedávná úvaha historičky Marie Koldinské ke Dni válečných veteránů ve mně vyvolala otázku, jak k vojákům přistupují spisovatelé. Nikoli ve smyslu, kolik z nich se ve svých dílech válce či vojákům věnovalo nebo kolik z nich mělo vlastní válečnou zkušenost, zvídavost vyvolala myšlenka, kolik vojáků se dostalo do názvů románů a dalších literárních děl a v jakých hodnostech. Rychlá rešerše v elektronickém katalogu Národní knihovny, lehce ztížená nutností vyřadit z celkových výsledků hledání opakovaná vydání, cizojazyčná vydání a také bohatou literaturu faktu, přinesla poměrně zajímavé, byť částečně i očekávatelné výsledky.

Nejčastěji se vyskytujícím slovem označujícím vojenskou hodnost v názvech knih je „kapitán“. Je ovšem nutné rozlišovat jednak mezi vojenskou hodností a označením velitele lodi, letadla nebo vesmírné lodi (stačí si vzpomenout na Verneova Patnáctiletého kapitána nebo Assollantova Hrdinného kapitána Korkorána), jednak mezi hodností kapitána v rámci armády a v rámci jiných ozbrojených složek, zejména u policie (v úvahu teoreticky přichází i celní správa nebo vězeňská služba, ale tato povolání obvykle nebývají spisovatelsky ani čtenářsky zvlášť atraktivní). Podobně oblíbená je i hodnost nejvyšší, totiž generál, byť velké množství výskytů tohoto slova v názvech knih jde opět na vrub literatuře faktu (a také obecnému významu slova generální, které je nutné z výsledků odfiltrovat). K oblíbeným a často se vyskytujícím hodnostem patří nepříliš překvapivě rovněž plukovník, major a poručík. Zejména u posledně jmenovaného je opět nutné rozlišovat mezi vojenskou a policejní hodností (stačí si jen vzpomenout na Škvoreckého trilogii o poručíku Borůvkovi). U majora je pak vedle románových zpracování příběhů udatného majora Zemana nutno odfiltrovat též anglickojazyčné publikace, které ve výpisu z elektronického katalogu zůstanou navzdory tomu, že zájemce při vyhledávání zaškrtne políčko, že má zájem pouze o česky vydané knihy.

Ostatní hodnosti následují s velmi výrazným odstupem a některé se do názvů knih nedostaly vůbec. I tak vysoké hodnosti jako generálporučík a generálmajor nalezneme pouze v názvu několika nebeletristických titulů, naopak překvapí několik románů, které mají v titulu nadporučíka (z nichž ovšem opět musíme odfiltrovat nadporučíky policejní) – za zmínku stojí zejména Nadporučík letec Ivo Pribaň z roku 1937, označený podtitulem „dívčí románek“. Své knihy mají i podplukovníci, z nichž Rozpaky podplukovníka Prokopa se dokonce dočkaly opakovaného vydání, a ve dvou případech také podporučíci. Z nižších hodností je z nějakého důvodu oblíbený desátník, přičemž v rámci beletristických titulů zaujme velká časová mezera mezi rokem 1947, kdy světlo světa spatřil „příběh chlapce z vojenské hudební školy“ Desátník Jindra, a loňským rokem, kdy se tato hodnost díky „strhující akční krimi z prostředí těžkotonážního ocelového kartelu“ Vám už z toho jebe, desátníku! opět ocitla na pultech knihkupectví (text knihy ovšem měl vzniknout už v průběhu 80. let). Desátník je tak na tom o fous lépe než jemu přímo nadřízený četař (v rámci beletrie doložený dle elektronického katalogu Národní knihovny jen v názvu souboru povídek Četařovo tajemství, přeloženého z ruštiny v roce 1955) i jemu přímo podřízený svobodník, doložený jen v názvu jedné povídky z roku 1894 (přičemž z katalogu není zcela zřejmé, zda je míněna vojenská hodnost či označení svobodného sedláka, ale vzhledem k podtitulu „obrázek z minulosti“ bude pravděpodobnější spíše druhá varianta). Mnohem více výskytů má vojenská hodnost nejnižší, totiž vojín, množství názvů knih, povídek i divadelních her ovšem naznačuje, že autoři měli leckdy na mysli obecně vojáka (což platí například hned o několika titulech s názvem Neznámý vojín). Samotný výraz voják se v názvech beletristických děl vyskytuje překvapivě málo, pokud ale vezmeme v potaz všechny výskyty v katalogu, převálcuje i kapitána a generála. Výrazy poddůstojník a důstojník se pak vyskytují převážně v názvech vojenských učebnic a předpisů (stejný postřeh platí mimochodem i pro praporčíky), ale několik románů s těmito slovy v názvu existuje také.

Z hodností užívaných v jiných armádách vede (opět nepříliš překvapivě) ve výskytu v názvech knih hodnost maršála. Většinou se ovšem opět jedná o literaturu faktu, věnovanou především postavám Erwina Rommela, Josipa Broze-Tita a různým velitelům Rudé armády. Na nižší desítky výskytů to dotáhl ještě seržant (byť opět s nutností rozlišovat vojáky a policisty). Méně známou, ale poměrně vysokou hodností komodora se může pochlubit v názvu knihy pochlubit jen legendární pilot Biggles a osobně mě vzhledem k dřívější masové produkci propagandistických románů s tematikou východní fronty velmi překvapilo, že ruská hodnost staršiny nemá v elektronickém katalogu Národní knihovny mezi česky dostupnými publikacemi jediný výskyt.

Tento povšechný přehled pochopitelně nemá být apelem na spisovatele, aby nově dali hlas v názvech knih dosud opomíjeným nadrotmistrům, podpraporčíkům či generálplukovníkům (byť současnost jim k tomu aktuálně bohužel opět nabízí inspirace více než dost). Jen by rád připomněl, že armádu navzdory její masovosti a vnější homogenitě tvoří lidé – vojíni, generálové i ti všichni mezi nimi. Je dobré na ně a na jejich zásluhy myslet nejenom jednou za rok na Den válečných veteránů.