Mnohé z toho, co jsem napsal před necelými dvěma roky do glosy o antikvariátech, platí i o knihobudkách. S tím, že na rozdíl od antikvariátů nemají jednotlivé knihobudky vlastní webové stránky, takže dopředu nikdy netušíte, na co v nich můžete narazit. Vedle vzpomínek na dětství a povinnou školní četbu někdy i na knihy, které zrovna někdo ve vašem okolí nedávno zoufale sháněl. Třeba Myši Natálie Mooshabrové, které můj bratr minulý rok potřeboval pro neformální literární kroužek, jehož setkání se účastní, na mě v létě vykoukly z knihobudky na dobřichovickém nádraží. O víkendu zase v jiné knihobudce na mě z regálu zaštěkal Pes baskervillský, bohužel půl roku poté, co jej sousedovic dcera nutně sháněla jako dlouhodobou výpůjčku do školy, kde měli s touto knihou po celé pololetí pracovat. Ale to už se tak stává, že to, co potřebujeme, objevíme volně dostupné až v době, kdy už to vlastně nepotřebujeme.

Zajímavý koncept ty knihobudky. Systém postavený na důvěře v lidi, že ho nebudou zneužívat. Přitom nedůvěra v lidi je v tuzemské kotlině ne-li snad dobrým zvykem, tak alespoň doporučenou praxí. (Tímto zdravím pána v bílém Dusteru, jehož fotografie před pár týdny oběhly facebookové skupiny milovníků antikvariátů a dalších způsobů pořizování knih z druhé ruky. Už jste všechny ty vypůjčené knihy, kterými jste zaplnil celý kufr svého auta, stihl přečíst a vrátit?) Na jedné straně způsob, jak se zbavit zděděných či z jiného důvodu doma překážejících knih kulturní cestou, ne prostým naházením do modrého kontejneru. Na druhé straně možnost, jak se nechat překvapit na místě dosti nečekaném a obohatit čtenářský deníček nebo domácí knihovničku a jako bonus si odnést i vzpomínku na okolnosti, za nichž jste si knihu pořídili. Zážitek z prohrabání knihobudky spojený s vůní košíku plného hub nebo bolavými zády po několikadenním pochodu po hřebenech Brd zůstane v paměti jistě déle než asociace spojená jen s několika kliknutími na antikvárním e-shopu nebo s rychlým prohrabáním krabice „Knihy à 5 Kč“ cestou z oběda zpět do kanceláře.

Knihobudky se skrývají v temných rozích poloopuštěných autobusových zastávek, statečně čelí větru a dešti přímo před budovou obecního úřadu. Někdy se člověk nemůže zbavit dojmu, že nějakým způsobem slouží i jako předmět místního patriotismu – alespoň takový dojem jsem získal ze skutečnosti, že ačkoliv podbrdský Malý Chlumec je výrazně menší než sousední Velký Chlumec, tak malochlumecká knihobudka je oproti té velkochlumecké přinejmenším dvojnásobná. A někdy knihobudky poslouží i patriotismu svých návštěvníků. Zatímco jsem o víkendu odolával štěkotu zmíněného Psa baskervillského, dorazila ke knihobudce, umně umístěné v krovu turistického odpočívadla, mladá dvojice. Bavili se spolu snad rusky, snad ukrajinsky, snad nějakou směsicí obého (jakožto vystudovaný skandinavista od sebe snáze rozeznám norštinu a švédštinu než zmíněné jazyky). Mezi všemi knihami je zaujal Šolochovův Tichý Don, sice se jeden druhému přiznali, že ho ani jeden z nich nečetl (tolik jsem zase ze všeslovanského základu pochytil), ale to jim nezabránilo si s klasikem pořídit společnou selfie. Pak ho spořádaně vrátili do regálu, pokračovali v procházce a já v duchu uvažoval, co pro člověka žijícího tak daleko od domova asi znamená nečekané setkání s knihou autora-krajana takhle uprostřed přírody. A kousek od regálu s Tichým Donem poklidně plynula tichá Úslava.