Více než třetina Finů míří do veřejné knihovny pravidelně. Setkávají se v nich lidé různého věku, různých potřeb, i z různých sociálních skupin. Je to v principu velmi otevřené, demokratické prostředí, kam mají přístup všichni bez rozdílu. Důvodem může být skutečnost, že tamní knihovny nabízejí mnohem víc než jen řady knih na dlouhých policích. Jako nedílná součást veřejného prostoru už dávno poskytují velmi pestrou paletu služeb, které daleko přesahují obecně očekávané vypůjčení knih či přečtení časopisů. Lze si v nich zamluvit tiché místo ke studiu, odhlučněnou zkušebnu pro kapelu, vytisknout si něco na 3D tiskárně, využít soustruh či šicí stroj. Součástí knihovních budov jsou obvykle i kavárny, kinosály či přednáškové místnosti. Pořádají se v nich různé literární besedy, přednášky i workshopy. Navzdory očekávání to bývají poměrně rušná místa setkávání a komunitního života, což je moderní koncept, který se v poslední době prosazuje už i u nás.

Knihovny ve finské literatuře

Prostředí knihovny hraje poměrně důležitou roli i ve finských literárních dílech, a to bez ohledu na jejich žánr. Postavy mnoha současných románů, detektivek, knížek pro děti i dystopií se v knihovnách často setkávají, ať už náhodně, či záměrně, hledají tam pochopitelně informace z nejrůznějších zdrojů a knihy, které se jim povalují doma na nočním stolku či na podlaze, mívají knihovní kód nebo čip.

I dětští hrdinové bez okolků míří do knihoven, když hledají informace či rady. Agnes a její kamarád Piškot v prvním dílu série Tuutikky Tolonen Agnes a odemčený sen při pátrání po historii tajemné vily hojně navštěvují jak místní knihovnu, tak archiv. A když se sourozenci v knize stejné autorky nazvané Strašidelná chůva potřebují dozvědět něco o životě bubáků, kteří jim vstoupí do života, vyrazí (kam jinam než) do knihovny, kde jim příslušnou odbornou literaturu vyhledá milá knihovnice.

Příliš časté chození do knihovny ovšem může být vnímáno i jako špatná vlastnost, kterou lze použít jako trumf při manželské hádce, zvlášť když vede k pokutám za zpozdné jako v románu Chrám svatého Izáka Kariho Hotakainena.

Zásadní místo má knihovna v románu Pasiho Ilmariho Jääskeläinena Literární spolek Laury Sněžné, který bývá žánrově řazen k finskému podivnu. Děj se odvíjí od záhadně zmutovaných knih v místní knihovně, jíž vládne podobně záhadná knihovnice. 

V rozlehlém a s výjimkou jižní části málo osídleném Finsku nelze opomenout ani oblíbené pojízdné knihovny, tedy bibliobusy. První z nich se vydaly na cesty už v roce 1913, byť masově se rozšířily koncem 40. let 20. století a v současnosti jich různé veřejné knihovny provozují zhruba 130. Knihy, kulturní akce i příběhy v bibliobusech vyrážejí přímo za čtenáři, kteří se z nejrůznějších důvodů do veřejné knihovny sami nedostanou. Tento fenomén pronikl dokonce i do finské poezie, což dokazuje báseň Rista Rasy z antologie finské lyriky Bílé přeludy na vlnách:

Střešním oknem bibliobusu
zabloudila dovnitř včela.
Než jsem ji vyhnal ven,
odjela daleko od domova.

Jestlipak si našla plochý kámen
a pokusila se určit, kde je sever a kde jih,
tančila a hopsala a bušila
         do šamanského bubínku?

Knihovní architektura

Samotná architektura knihoven je předmětem společenské diskuse. Při návrhu nových či rekonstrukci stávajících knihoven zadavatel obvykle vyzve uživatele, tedy běžné čtenáře a vlastně všechny obyvatele daného města či obce, aby si řekli, jaké služby od knihovny očekávají a co všechno by v ní mělo být. Získané podněty a návrhy se následně skutečně promítnou do architektonických projektů. Není náhoda, že právě veřejné knihovny jsou stále častěji místy, která upozorňují na důležitost zásad udržitelnosti a upcyklace. 

V literárních dílech se objevují někdy nespecifikované veřejné knihovny, jindy zcela konkrétní budovy. Oblíbenou lokací je pobočka městské knihovny v helsinské čtvrti Kallio, jakýsi prototyp knihovny z počátku 20. století v podobě pozdně secesní budovy z neomítnutých červených cihel. S osudovým mužem se v ní setká rebelující hrdinka přelomového feministického románu Anji Kauranen Byla tady Soňa O. (česky vyšel v překladu Markéty Hejkalové v r. 1992) a chodí do ní i dcera pečující o umírající matku z autorčina pozdějšího románu Čas dotyků, který napsala už pod jménem Anja Snellmann a jejž do češtiny přeložila Viola Parente-Čapková (1993). V Tuomainenově dystopickém románu Léčitel se ovšem tato ikonická knihovna navždy uzavře, byť nejdříve poslouží jako místo seznámení hrdiny s jeho budoucí manželkou, novinářkou, která v knihovně natáčí reportáž o rušení knihovních poboček.

Johanna Sinisalo v románu Ne před slunce západem, který se odehrává v Tampere, využívá prostředí tamní knihovny, moderní stavby z konce 80. let 20. století, jejíž název Metso (Tetřev) odkazuje k tvaru půdorysu budovy. Jeden z výslechů v detektivním románu Zasněžená žena Leeny Lehtolainen se zase odehraje v kavárně ústřední univerzitní knihovny v Helsinkách.

Uvedený výčet není zdaleka úplný a dá se očekávat, že v nových literárních dílech se jistě brzy objeví třeba helsinská centrální knihovna Oodi, která byla otevřena koncem roku 2018 a jejíž nádherný prostor oceňují jak její uživatelé, tak architektonická obec. Mimochodem v roce 2019 ji v pětimilionovém Finsku navštívilo přes tři miliony lidí! Je totiž postavena na strategickém místě v centru města, nedaleko hlavního nádraží i autobusového terminálu, takže se přirozeně stala nízkoprahovým místem setkávání. Patrně se tak brzy dočkáme finské knihy, v níž se objeví replika: „Sejdeme se v Oodi!“

Chcete hlouběji proniknout do nitra nejen finských knihoven? Pusťte si další epizodu iLiPodcastu. O knihovnách ve Finsku i u nás hovoří knihovnice a překladatelka Alžběta Štollová a architekt Ondřej Spusta.