Při nedávném udělování Cen ministerstva kultury uvedl moderátor Saša Rašilov kategorii překlad citátem z posudku na „vítěze“ anticeny Skřipec (stopáž 15.40): „Číst tento román je jako dívat se na rubovou stranu tapiserie; čtenář intuitivně tuší, že ta lícová bude hezčí, že to bude asi ten důvod, proč je autor slavný.“ Divákům v sále i u televizních přijímačů doporučil, aby se podívali na celé znění posudků na webu Obce překladatelů, „protože když nic jiného, tak vás zaručeně pobaví“. Překlad byl jediná umělecká disciplina během tohoto slavnostního večera, která začala odkazem na velmi nepovedené výtvory.

O roli odlehčovačů důstojných ceremoniálů si ale možná čeští překladatelé trochu koledují. Nejen tím, že anticenu udělují (zahraniční překladatelé a další „lidi od fochu“ se obvykle podiví, případně i trochu vyděsí, když o Skřipci slyší), ale i tónem, jakým se to děje. Veřejné pranýřování na Světu knihy probíhá v nabitém velkém sále (nebo letos stanu) a ukázky překladatelských chyb provázejí salvy smíchu – jak v obecenstvu, tak na pódiu, kde sedí členové poroty (ale i autoři posudků se při čtení často zajíkají smíchy). K obecnému veselí přispívá i to, že přinejmenším letošní posudky jsou psány se značnou dávkou sarkasmu, jako by se jejich autoři (na webu OP se jejich jména neuvádějí) nemohli ubránit škodolibosti. Není divu, že pranýřovaní překladatelé a nakladatelé až na vzácné výjimky cenu osobně nepřebírají – ono je zatraceně těžké přijmout i věcnou (veřejnou) kritiku, natož když je provázena výsměchem. Otázka je, jestli cena za takových okolností plní svůj účel. Nad nesporně prospěšným záměrem, totiž zlepšovat úroveň českých překladů a upozorňovat širokou čtenářskou veřejnost na to, že na kvalitě překladu záleží, tu převažuje „zábavný“ prvek, který ale v obecném vnímání přispívá k tomu, že literární překladatelé jsou za neumětele a nechtěné humoristy. Mimořádně směšná překladatelská perlička utkví v paměti víc než zvlášť vydařená pasáž. A Skřipec je díky tomu i mediálně vděčnější téma než třeba Jungmannova cena (o čerstvých nositelích této ceny, také k dohledání na webu OP, se Saša Rašilov nezmínil).

A zatím ve Frankfurtu...

Program německého překladatelského stánku na letošním Frankfurtském knižním veletrhu se nesl v úplně jiné atmosféře. První den (ve středu 19. října) začal uvedením projektu CELA, s účastí nizozemské koordinátorky Kim van Kaamové z literární agentury Wintertuin v Nijmegenu, moderátorky Michaely Čičvákové z Českého literárního centra a dvou mladých překladatelek – s ohledem na čestné hostování Španělska to byla španělská překladatelka z italštiny Inés Sánchez Mesonero a česká překladatelka ze španělštiny Martina Kutková. Jistě ne náhodou tu vystoupily dvě účastnice projektu, kterým se díky němu skutečně podařilo prorazit (škoda, že to zatím neplatí pro adepty literárního překladu z češtiny v nizozemské jazykové oblasti). Když došlo na podmínky literárních překladatelů, vyzdvihla Španělka podporu španělské překladatelské organizace a dodala, že sice nemá Ferrari, ale překládáním komiksů se už teď dokáže uživit. Martina Kutková vyzdvihla činnost Překladatelů Severu (a napadlo ji při tom, že pro překladatele ze španělštiny by možná mohla podobnou platformu založit sama) – o Obci překladatelů se zmínila jen v souvislosti s doporučeným překladatelským tarifem (není jasné, kde OP tarif doporučuje – na webu v každém případě ne), který ale i podle její vlastní zkušenosti nestačí k tomu, aby se překladatel mohl věnovat své profesi naplno, bez jiného zdroje příjmu. (O praxi, kdy kvůli nízkým honorářům překladatel produkuje třeba pět a víc titulů ročně a pracuje na více překladech zároveň, se tu nemluvilo – němečtí překladatelé by se tomu asi dost podivili.)

Tematicky spřízněná byla beseda, v níž se čtyři německé překladatelky různých žánrů a zároveň funkcionářky překladatelských organizací (Sdružení německojazyčných překladatelů literárních a vědeckých děl VdÜ a Státního svazu tlumočníků a překladatelů BDÜ) podělily o své zkušenosti z překladatelské praxe. Částečně to bylo i uvedení publikace jedné z nich, v níž se nejen pro začínající překladatele přehledně popisují nejrůznější aspekty překladatelské profese v Německu. V názvu besedy figurovalo označení „Traumberuf“ (snové povolání) – pro většinu účastnic představuje snový okamžik, když vezmou do rukou další knížku ve svém překladu. Ale jedna z nich si s přibývajícími zkušenostmi stále víc užívá samotnou práci, zejména hlubší ponor – a tak prý tráví paradoxně víc času než dřív například dohledáváním německých slov, aby se přesvědčila, zda znamenají to, co si myslí, že znamenají. Dodává, že překládat se opravdu nedá osm hodin denně. Je zřejmé, že při českých tarifech takový přístup vyžaduje mimořádně silný cit pro stavovskou čest – překladatelský úderník totiž tuhle esenci překladatelské profese jinak spláchne jako „pitvání synonym“, které mu jen narušuje nabitý pracovní program.

Situace literárních překladatelů v Německu je rozhodně mnohem příznivější než u nás, přitom ještě v 90. letech mělo toto povolání v obou zemích srovnatelně nízkou prestiž. Svědčí o tom titulek německého článku z té doby „Mezi kuchyň a dítě se vejde román“, který zmínila jedna z účastnic překladatelské besedy (odezvou bylo pobouřené zahučení obecenstva). Jak nevzpomenout jistého českého nakladatele, který se netajil oblibou překladatelek v domácnosti s bohatými manžely, protože mají na práci dost času, a přitom nebazírují na honoráři. Pozice německých překladatelů se od té doby výrazně zlepšila, ale přesto je potřeba ji nadále upevňovat: německý překladatel z češtiny a slovenštiny Mirko Kraetsch, který se letos organizačně podílel na přípravě překladatelského stánku ve Frankfurtu, upozornil na to, že německé ministerstvo zahraničních věcí po letech zrušilo finanční podporu. Expozici se nakonec přesto podařilo uskutečnit – vlastními silami. Nicméně při slavnostním zahájení veletrhu, který měl letos překládání dokonce v názvu (Translate – Transfer – Transform), prý byli výslovně uvítáni autoři a autorky, nakladatelé a nakladatelky, domácí i zahraniční hosté, jen na překladatele (a překladatelky) se zapomnělo. I letos však mohli návštěvníci nahlížet překladateli přes rameno díky osvědčenému modelu „skleněného překladatele“ (Gläserner Übersetzer) a vytvořit si tak v každém případě lepší představu o tom, co literární překládání obnáší, než obecenstvo Skřipce na Světu knihy.

Když už jsem začala rozvernostmi kolem českého literárního překladu na domácí scéně, rozverným tónem, tentokrát při uvádění české literatury v cizině, i skončím: jako pozůstatek veletrhu ve východoněmeckém Lipsku před třemi lety, kde byla ČR čestným hostem, zdraví český stánek i v západoněmeckém Frankfurtu žoviálně návštěvníky z celého světa velkým nápisem AHOJ! na informačním pultu i na vlajkách. Zřejmě jaksi automaticky předpokládáme, že náš pozdrav opravdu každý zná – a jestliže nezná, je zřejmě svrchovaně důležité, aby to napravil. Jaký obraz o české literatuře a knižním trhu tím chceme vytvořit? Je to snad narážka na legendární scénu Vladimíra Pucholta ve Formanově Černém Petrovi?