Jaký asi tak bude vztah (staro)nového prezidenta k české literatuře? Za národního obrození jako by český národ znovuvznikl na základě především jazykovém, takže vztah k literatuře má svou oporu v historii. Například naši sousedé Poláci o svůj jazyk, na rozdíl od svého státu, nikdy nepřišli, svých spisovatelů si ovšem vážili velice. Generál Piłsudski se však mezi dvěma světovými válkami se svými spisovateli nescházel, stejně jako to nečinil říšský prezident Paul von Hindenburg ani rakouský prezident profesor Michael Hainisch.
T. G. Masaryk hojně publikoval, nikoliv však prózu, poezii či drama. Již předtím, než se stal prezidentem, ale do české literatury vstoupil, například v povídkách Jaroslava Haška, spisovatele, který o českých politicích působících za Rakouska-Uherska psal neobyčejně rád. Masarykova realistická strana je u Haška vypodobněna jako učiněné neštěstí pro provozovatele hospod, v jejichž místnostech schůzuje, neboť realisté jsou naprostí abstinenti. Podle svědectví „pátečníků“, stolní společnosti, do které Masaryk docházel již coby prezident a jejíž vznik podnítil, si však T. G. M. o pátečním večeru rád sklenku slivovice vypil. Výjimečná ovšem byla nikoliv ta sklenka pálenky, ale pravidelné setkávání s Karlem a Josefem Čapkem, Fráňou Šrámkem, Františkem Langerem, Eduardem Bassem, Josefem Koptou… Pátečníci, to nebyli jen literáti, nicméně literáti mezi nimi převažovali. I mimo okruh pátečníků se Masaryk o literaturu živě zajímal, známý je jeho obdiv k dílu básníka Otokara Březiny, žijícího osaměle v Jaroměřicích nad Rokytnou.

Na schůzky pátečníků docházel i Edvard Beneš, posléze Masarykův nástupce. Páteční schůzky pokračovaly i poté, co se Edvard Beneš stal prezidentem, politická témata byla ovšem přednější než literatura a válka stála za dveřmi.
Další český prezident, Emil Hácha, který prezidentoval za Němců, psal básně. A jeho verše básník Ivan Wernisch zařadil v roce 2000 do výboru Zapadlo slunce za dnem, který nebyl: „V mé roli dávno zaoraný květ / v pozdním létě vypučel, / když pšeničné již zhnědly lány / a žnec již s kosou od vsi šel.“ A žnec s kosou šel… Němci, pak Rusové. První komunistický prezident Klement Gottwald vztah k literatuře neměl žádný. Zato jeho následovník Antonín Zápotocký byl aktivní prozaik a vydal několik knih, které měly – povinně – řadu čtenářů.
Pak přišla dlouhá pauza. Antonín Novotný, Ludvík Svoboda a Gustáv Husák se o literaturu nezajímali či ji brali jen jako jeden z nástrojů moci. A literátům ve „zlatých šedesátých“ a za normalizace nezbývalo než se slzou v oku vzpomínat na tatíčka Masaryka a scházet se v Klubu spisovatelů a posléze v konspiračních bytech bez svého prezidenta.
V lednu 1990 se prezidentem stal dramatik Václav Havel. Noví pátečníci se scházet nezačali. Václav Havel k literatuře nesmírně pozitivní vztah měl. Podporoval ji nicméně hlavně gesty. Když přivedl do hospody U zlatého tygra za spisovatelem Bohumilem Hrabalem amerického prezidenta, literátům to mnoho nepřineslo. Za prezidentování Václava Klause a Miloše Zemana ale opět došlo na slzu v oku a do nostalgického vzpomínání byla osobnost Václava Havla zpětně vyšita zlatou nití na samet. Václav Klaus prohlásil českou literaturu za standardní ekonomický obor, Miloš Zeman má na Vysočině rozsáhlou sbírku sci-fi.

(ZÁVĚR 1: A znovuzvolený Miloš Zeman na změnu k lepšímu naději nedává. „Mne sci-fi bavila více než utopie, protože mě zajímala antiutopie,“ říká v rozhovoru pro Literární noviny v roce 2011.)
(ZÁVĚR 2: A nově zvolený prezident Jiří Drahoš mnoho naděje na změnu k lepšímu nedává. Než se stal prezidentem, byl fyzikálním chemikem, později akademikem, který k literatuře věru neinklinoval. Zatímco Tomáš Masaryk se setkal s Jaroslavem Haškem a Otokarem Březinou dávno předtím, než se stal prezidentem, o setkávání Jiřího Drahoše dejme tomu s básníkem Ivanem Wernischem či zaměstnancem Akademie věd Michalem Ajvazem není známo nic.)
Nedává-li vyhlídku na naději prezident, je třeba hledat v sobě. A v literatuře, která – prozatím – přetrvala všechny katastrofy, které se v lidských dějinách odehrály.