Slova, která jsem vybral do názvu recenze knihy Náš Václav Havel: 27 rozhovorů o kamarádovi, prezidentovi, disidentovi a šéfovi, patří spisovatelce a autorce Havlova životopisu (z roku 1991) Edě Kriseové. Zdá se mi, že nejlépe charakterizují svět a duchovní dostředivost Václava Havla, dramatika, disidenta, chartisty, vězně komunistického režimu, prezidenta a člověka v mnoha ohledech hledajícího. V knize rozhovorů se sedmadvaceti Havlovými přáteli se vynořuje jedna výjimečná konstanta. Václav Havel nechtěl být nikdy sám a sám také nechtěl umírat.

Čas sázet…

Editoři Jan Dražan a Jan Pergler za spolupráce Ondřeje Němce shromáždili rozhovory Havlových přátel a spolupracovníků, kteří ho, až na několik výjimek, znali již před rokem 1989. Myslím si, že žádné ze jmen by nemělo být kulturně orientovanému čtenáři neznámé: Karel Schwarzenberg, Marta Kubišová, Antonín Maněna, Michael Žantovský, Jan Ruml, Stanislav Devátý, Eda Kriseová, Tomáš Sedláček, Bohumil Doležal, Luboš Dobrovský, Martin Vidlák, Vladimír Hanzel, Miroslav Masák, Fedor Gál, Milan Kňažko, Petr Pithart, Jitka Vodňanská, Michael Kocáb, Michal Horáček, Šimon Pánek, Martin Palouš, Jiřina Šiklová, Andrej Krob, Alexandr Vondra, Dominik Duka, sestra Angelika Pintířová a Vlastimil Třešňák.

Zatímco odpovědi větší části respondentů jsou obsáhlé, posledně jmenovaný pojal svůj příspěvek značně minimalisticky. Stačilo mu na něj jedenáct krátkých vět. Věta devátá a desátá hovoří za vše. „Malé kriminálníky máme opět zpátky, dospěli, že? Ale do prrdele, kde je ta láska, Václave?“ Vzpomínky Havlových přátel, z nichž někteří patřili do jeho intimního duchovního okruhu, rozhodně nejsou bezbřehou oslavou ani apologií jeho osobnosti. Nejsou hagiografií ani pokusem si Václava Havla přivlastnit jako emblém. Najdeme v nich více či méně kritická místa, nesouhlas, polemiku i rozčarování nad některými jeho postoji a činy.

Snad i proto, že jsou jednotlivá interview vedena v neformálním, uvolněném stylu, je zpověď pěti žen a dvaadvaceti mužů atraktivní a živá, tak jako mluvené slovo bývá. Přítomné rozhovory nejsou a ani nemohou být filozofickou úvahou, jakou podal třebas Ladislav Hejdánek v knize Havel je uhlík (Knihovna Václava Havla, 2009). Nejsou ani kontextuální, literárněvědnou studií, kterou čtenář nalezne u Davida S. Danahera v knize Číst Václava Havla (Argo, 2016). Přesto vytvářejí, a to zvlášť u Luboše Dobrovského či Petra Pitharta, jedinečnou sondu do života člověka, který tu dnes, domnívám se, ve své společenské angažovanosti a odvaze chybí. Ze všech vyznání je patrné, jak složitá je interpretace Havlova díla a jeho občanského a politického angažmá. I tady je zřejmé, že Havel politik a občan zastiňuje Havla spisovatele. Jak moc se dnes do autorových sebraných spisů nahlíží?

… čas trhat

Podle některých ze zpovídaných se Václav Havel po roce 1989 příliš nezměnil. Jiní se naopak domnívají, že jeho proměna, zvlášť v posledních letech prezidentského úřadu, ho odloučila, někdy na chvíli, někdy napořád, od některých přátel a spolupracovníků. Dlužno podotknout, že o znovunavázání přátelství se pokoušel jak Havel, tak lidé, kteří se od něj z různých důvodů odloučili nebo byli odloučeni. Vzpomínání zúčastněných se nejčastěji týká lidských vztahů a formujících okamžiků, které spolu s Václavem Havlem prožili. Nečekejte tu ale žádné velké melodrama; jen trochu nostalgie, špetku sentimentu a bolest ze ztráty obdivovaného člověka.

Ze všech příspěvků mě nejvíc zaujaly dva příběhy lidí, pocházejících z naprosto odlišného prostředí. Osobní Havlův tajemník, hudební publicista a kritik Vladimír Hanzel, se s ním seznámil vlastně tak trochu náhodou. Přesto mezi nimi vzniklo důvěrné přátelství, třebaže jeho pozdější odchod z Pražského hradu nebyl podle jeho slov i kvůli Havlově ženě Dagmaře úplně radostný. Řečeno jeho vlastními slovy: „Nebyl jsem kompatibilní s novou manželkou.“ Něco se porouchalo a oba muži věděli, že bude třeba jít alespoň načas vlastní cestou. Nakonec však právě Vladimír Hanzel oznámil světu prezidentovu smrt. „Dnes ráno v 10.15 zemřel Václav Havel.“ Tohle přátelství vytrvalo i ve smrti a smrt překročilo.

Oproti tomu se krátké, ale o to intenzivnější setkání Václava Havla a boromejské řeholní sestry Angeliky Ivany Pintířové snad za náhodu ani považovat nedá. Jejich vzájemné setkávání, při němž sestra Angelika pečovala o prezidenta v posledních 43 dnech jeho života, bylo výzvou a milostí pro oba dva. Lidé, kteří by se za jiných okolností asi nesetkali, prožili výjimečný čas vzájemného poznávání, hovorů i mlčení. Byl to čas obnažený na dřeň, vědomí blížícího se konce, potřeba nebýt sám, touha po kráse a řádu, kterou měl Havel vrozenou, i laskavost a slušnost, s níž přistupoval k těm, kteří se o něj starali do posledních dnů. To všechno proměňovalo oba dva, a je otázka, koho víc… Její zpověď patří v knize k těm nejsilnějším. Zdá se, že přes všechny role, které kdy Havel na sebe vzal, byl v posledních letech a měsících osvobozený od mnoha povinností, a tím zase sám sebou, autentický, znovu hledající, tázající se a nadto pokorný. Nemoc, tak jako už tolikrát, Havla proměnila. Pohled Angeliky Pintířové není zatížen patosem ani ostychem z toho, že v nejběžnějších úkonech lidského života slouží člověku, který byl výjimečný a stal se ikonou pro mnohé lidi u nás i ve světě. Ve vzduchu visí známá slova z knihy Kazatel, o nichž nepochybně uvažoval i autor Zahradní slavnosti, Antikódů či Odcházení. „Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat.“

Velký přínos knihy vidím v tom, že všichni zpovídaní hovoří o Václavu Havlovi svobodně, bez moralistních gest a potřeby upoutat pozornost na sebe samé. Jak už to u rozhovorů bývá, obvykle se myšlenky neprecizují. Člověk řekne na první pokus, co si myslí, a tak se možná právě tady vyjevuje největší díl pravdy. Sedmadvacet lidí má sedmadvacet často nepodobných i protichůdných pohledů, ale zároveň jsou si vědomi historické role, do níž Havel v novodobých dějinách české státnosti vstoupil a byl povolán. Poslední chvíle jeho života ukazují, že toužil být zase sám sebou. Jedna věc ale převyšuje všechno ostatní. Václav Havel nechtěl být ani v umírání, tak jako jeho přítel Ivan Magor Jirous, sám. Měl štěstí, že se mu přání vyplnilo.