Han Kang (nar. 1970) není nutné představovat. Před několika měsíci obdržela Nobelovu cenu za literaturu, její jméno a dílo se v četných medailoncích a analýzách donedávna skloňovalo. Česká verze jejího posledního románu Neloučím se navždy (korejsky Čakbjolhadži anunda, 2021, č. 2025) se teď ovšem může stát lakmusovým papírkem kvality čerstvé Nobelistky, resp. zdrojem argumentů obou částí jejího publika. Pro skalní obdivovatele i početnou skupinu těch, kdo ji upřímně nemají rádi. Současníci dokáží literární dílo objektivně zhodnotit jen do jisté míry; je to pokaždé subjektivní čtenářský faktor a časový odstup, které mu přinášejí zapomnění i nesmrtelnost. Vzhledem k Nobelově ceně nastavujeme v této chvíli měřítko velmi vysoko. 

O čem se vypráví?

Že je Han Kang angažovaná, víme z nejrůznějších analýz její tvorby z posledních měsíců. O čem ale knížka je nebo lépe být má, se dozvíme až z věcně i emočně šťastně napsaného doslovu překladatelky. Podstata příběhu, tedy toho, co chce Han Kang sdělit či vzpomenout, je v Neloučím se navždy téměř potlačena, nebo snad adresována pouze Korejcům. Ani oni však nejsou o své historii poučeni do nejmenších podrobností a zde nejde ani o události exponované. Povstání a jeho potlačení na ostrově Čedžu z let 1947–48, tedy v době před korejskou válkou, odsunula tentokrát Han Kang do kulis, události jsou přepsané, zamlžené, zahalené do sněhu či snu, nebo je skryla do opakovaných motivů hrobů vykopaných při stavbě čedžuského letiště. Na druhé straně se neobejdeme – jak je u autorky běžné – bez excesivních motivů krve, kostí, lebek, rozkládajících se těl a naturalistických scén, i když s ohledem na podobně vystavěný román Kde kvete tráva je jich přece o něco méně.

Povaha povstání není explicitně objasněna, z potlačení jsou (opakovaně) viněni Američané, což není zcela přesné, nicméně módní. Příběh povstání se (ne)skládá z útržkovitých výpovědí obětí i přeživších, kteří tvoří jedinou kompaktní skupinu, stranu dobra. Ti druzí jsou bezejmennou masou, zřejmě z nedostatku dostupných informací nebo autorčinu nezájmu. Proto je vyprávění, pokud jsme schopní ho vůbec uchopit, redukováno na narativ o nevinných obětech, rozstřílených zničehonic, bez ohledu na věk či pohlaví a zahrabaných porůznu v hromadných hrobech. Také o jejich rodinách nebo sousedech, kteří po nich s odstupem času pátrají, podléhají falešným nadějím, strachu z udání a strachu o vlastní život. To ovšem není pokus o nápravu dějin, tedy aktualizace události, vzhledem k časovému odstupu a nedostatku pramenů pohodí autorka porůznu jen střepy emočně vypjatých i popletených sdělení už mrtvých pamětníků a dalších generací, které právě onu podstatu nedokáží pochopit.

Čedžu a Kwangdžu. Kde kvete tráva a Neloučím se navždy

V případě této knihy, i vzhledem ke zdůvodnění Nobelovy ceny, se nabízí srovnání s přízračným a skvěle podaným emocionálním vylíčením povstání v Kwangdžu z roku 1980 prostřednictvím hlasů obětí v románu Kde kvete tráva. Vzhledem k delšímu odstupu už pamětníci roku 1948 nedostali příležitost k autentickým vstupům, autorka se k nim propracovává složitější cestou. Tím značně znepřístupní porozumění, neboť ke čtenáři vzpomínky proniknou přes několikerý filtr (nejistý kryptický záznam, intepretace vypravěčky a její spolužačky v polosnovém stavu). Han Kang navíc přidává linku nepochopení mezi generacemi, z čehož pramení výchozí omezené soucítění i rozhořčení hlavních postav. Vypravěčka se nám dokonce ve svém objevování příběhu matky bývalé spolužačky zdá být nepřijatelně dlouho v modu investigativní žurnalistky.

Han Kang v podstatě začala opakováním konce románu Kde kvete tráva, kde v závěrečné scéně stojí v promáčených teniskách u hrobu jedné z obětí Kwangdžu. S tím rozdílem, že v Neloučím se navždy se nekompromisně postaví do středu vyprávění od prvních stran a je to její hlas, který má ambici příběh tlumočit. Vyprávěcí „já“ je poněkud rušivě vystavené na odiv, a než se děj viditelně přesune do čedžuského prostoru, dozvíme se všechno možné o duševním i fyzickém stavu vypravěčky i o jejím úmyslu skončit se životem. Děj by možná mohl začít až v nemocnici. Tam hlavní hrdinku bývalá spolužačka požádá, aby odletěla na Čedžu zachránit jejího papouška. Než se ovšem do domu dostane, složitě putuje, klopýtá a padá ve sněhu, na místě ke všemu zjistí, že je papoušek mrtvý. Teprve v domě začíná s objevováním rodinné historie, kterou jako by si kombinovala ve svém polovědomí a následujícím snu z písemností a fiktivní konverzace se spolužačkou.

Málo zřetelná linie vědomí/nevědomí/vzpomínky se prokříží až k nesrozumitelnosti, což podtrhuje sníh padající ve všech podobách a ve všech kulturních významech, tma a snad i horečnaté vidění hlavní hrdinky. Tak dějem projdeme až k závěrečné harmonizaci, smíření se s minulostí a hořící svíčkou jako několikerým symbolem. Tady se už musíme dohadovat, co znamená ono hrdinčino konečné otočení se směrem ven. Má se jednat o upokojení duší nespravedlivě zemřelých, kteří neprošli pohřebním obřadem? To si čtenář mimo Koreu přeloží jen stěží a ani to není nutné. Vadí však to, že ne vždy se dokážeme orientovat v základních aspektech vyprávění: jsme v realitě, ve snu, v dávné či ještě dávnější minulosti? Kdo vlastně v té či oné chvíli vypráví? Řečené ubírá úmyslu odhalit či vzpomenout oběti masakru jasnou linii.

Je to Han Kang, ale ne nejlepší

Prvočtenáře nebude Han Kang iritovat svým rukopisem hned od začátku, milovníci i odpůrci ji poznají od první strany. V odhalování „pravdy“ nešetří krutostmi a podrobnostmi, které nejsou možná ani nutné (spolužačka při manipulaci s motorovou pilou přijde o prsty, a aby se jí obnovilo nervové spojení, každé tři minuty jí v nemocnici bodají do prstů; v dílně domku vypravěčka neopomene při každém vstupu zdůraznit krev; popis mrtvého papouška, jeho balení do pohřebního rubáše a pohřbívání máme nejen živě před očima, ale zachycené i zvukově; stejně tak nám autorka vnutí od sněhu ometený zmrzlý obličej popravené holčičky). Děj se nesnesitelně vleče, jako by autorka podpořená bezradnou vypravěčkou nevěděla, jak má vlastně svou hrdinku na ostrov přepravit. Po přistání na Čedžu jí stejně připraví strastiplnou pouť, několikakilometrovou vzdálenost překonává na šedesáti stranách. Do konce knihy se pak vypravěčka pohybuje minimálně, o to víc ji nejrůznější vize a vzpomínky pamětníků chaoticky vrhají časově i prostorově do různých stran, resp. scenérií, jejichž logiku dokáže málokdo sledovat, aniž by musel knihou listovat zpět. Ani úvahám hrdinky nedokáže porozumět každý, její oscilace mezi očividnou konzumností, nadměrným vciťováním se a následným vnucováním vlastního vidění čtenářům dokáže být hrubá a necitlivá vůči mrtvým, částečně je to pohled voyeurský, vyloženě přepjatý až hysterický.

Neznamená to, že by Han Kang už nebyla výborná spisovatelka, že by nedokázala být sugestivní. Umí nakreslit neuvěřitelně živé obrazy krajiny, lidské psychiky i silně naturalistické scenérie smrti. V tomto textu se však realizace původního úmyslu rozbředla v přílišných retardacích, ve zdůrazňování fyzického utrpení, zvracení, krvi, kostech a morbidních představách. Téma jí mohlo získat čtenáře po celém světě a mělo vzpomenout dávnou, dosud ne beze zbytku odkrytou událost masakru z Čedžu. Jenže Han Kang je natolik překryla svou depresivní a depresi vzbuzující vypravěčkou i její nesympatickou spolužačkou, že k žádnému stavění pomníku nevinným ani nedošlo, natož aby většinu čtenářů přemluvila k spoluúčasti. Pomník se možná čas od času vyloupne z mlhavých náznaků a rozostřených obrazů. Co odrazuje, je hlavně způsob podání. Navíc je tentokrát Han Kang nepokrytě korejská v nejrůznějších klišé, nepřesvědčivá ve stavbě postav i děje.