Zvykli jsme si vždy koncem roku nabídnout přehled knih, které podle mínění redaktorů iLiteratura.cz patřily k tomu nejlepšímu, co český knižní trh nabízí. I tentokrát jsme výběr přísně omezili: 5 knih českých autorů, 5 překladových titulů, 5 knížek pro děti a komiksů, 5 oddechových a 5 z oblasti non fiction. Stejně jako loni necháváme stranou tituly autorů zvučných jmen, které mají dostatek publicity. Patří k nim nové romány spisovatelů jako Haruki Murakami, Roberto Bolaño, Cormac McCarthy, Orhan Pamuk či Jo Nesbø. Rozhodli jsme se také v tomto výběru nezmiňovat knihy, kterým jsme se věnovali na podzim v rámci Velkého knižního čtvrtku (Shan Taun, Gao Xingjian) anebo v letošním přehledu Čtení na léto. Vyřadili jsme i všechny naše „knihy měsíce“, a proto už se nevracíme k titulům jako Petr Nikl: Divňáci z Ňjújorku, Saša Stojanovič: Svár, James F. English: Ekonomie prestiže, Angelika Overath: Ten den, Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel, Sofi Oksanen: Stalinovy krávy a další … Čistě pro nedostatek místa vypadli horcí favorité jako například kniha Jméno Vokolek, Audur Ava Ólafsdóttir: Výhonek osmilisté růže, Boualem Sansal: Němcova vesnice, Liliana Lazarová: Země prokletých, Delphine de Vigan: Noc nic nezadrží, Peder Christian Asbjornsen a Jorgen Moe: O obrovi, který neměl srdce v těle, Antonio Tabucchi: Jak tvrdí Pereira. Do přehledu se nedostaly ani knihy, jež jsou dílem někoho z přispěvatelů a redaktorů iLiteratury (byly z výběru vyřazeny pro nebezpečí, že by redakce mohla být nařčena z preferování vlastní tvorby), patří k nim například knihy S. Rubáš (ed.): Slovo za slovem, Alá al-Aswání: Jakobijánův dům.

beletrie česká

Petr Hruška: Darmata. Host, Brno, 2012, 56 s.  
Darmata jsou přesycena světem, který se do nich vklínil – hrubý, zlý a smutný. Básník ještě zpívá, ale jeho hlas zní čím dál přidušeněji. Jsou plná pohledů nazpět, snad by se dalo říci i bilancování. Skrze zvýraznění detailů každodenního života podává autor svědectví o smutku z neúprosně ubíhajícího času, přehodnocuje prožité, pociťuje lítost, že některé věci se už nevrátí. Ve svých pozorováních zastavuje okamžik, vytrhuje situace, gesta a slova z toku času a zvěčňuje je. Civilně popisné básně jsou tu a tam ozdobeny nápaditou metaforou, která je živená realitou výčepů a městských periferií, malých lidských darmat, odehrávajících se v nevlídných sídlištních bytech.
Pro rozené tragédy.

Bohumila Grögerová: Dva zelené tóny. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2012, 56 s.  
Bohumila Grögerová skládá v knize Dva zelené tóny mozaiku vzpomínek na období vlastního dětství. Své vzpomínky podává jemným, ale úsporným jazykem, jenž dobře vystihuje charakter dětského vnímání, které se nerozptyluje odstíny a okolnostmi, ale míří k jádru věcí. Autorka předkládá své zážitky v syrové podobě, aniž by k jejich záznamu používala prostředků, jež přesahují meze dětské zkušenosti. Sled vzpomínek je občas přerušen vloženými básněmi, v nichž se ozývá přítomnost vzpomínající autorky, devadesátileté stařenky a básnířky, jejíž celý dospělý život provázela a prolínala literatura.
Pro studenty univerzity třetího věku.

Jan Zábrana: Povídky. Torst, Praha, 2012, 344 s.  
S povídkami Jana Zábrany se čtenáři mohli poprvé seznámit počátkem 90. let, kdy brněnské nakladatelství Atlantis vydalo Sedm povídek. Později byly v autorově pozůstalosti objeveny další texty, které letos vyšly spolu s již vydanými povídkami péčí Jana Šulce a vydavatelství Torst. Jde o silné a precizně vystavěné příběhy, které autor vytvořil v polovině 50. let. Doba vzniku se odráží i na části textů, které odkazují k dělnickému prostředí, jímž Zábrana tehdy prošel. Namísto šťastných a radostných dělníků budujících světlé zítřky v duchu socialistického realismu, který akcentovala strana a vláda, ukázal Zábrana svět fabrik a provozů, tak jak měl možnost jej nedobrovolně poznat.
Povinná četba pro všechen pracující lid (bude probíráno na schůzi).

Zuzana Brabcová: Stropy. Druhé město, Brno, 2012, 200 s.
Pokud má nový román Zuzany Brabcové, který vychází dvanáct let po autorčině úspěšné knize Rok perel, vůbec nějaký děj, pak je velmi prostý a spočívá na autobiografickém základu. Hlavní hrdinka a zároveň nositelka jednoho z vypravěčských hlasů nedobrovolně nastupuje léčbu v detoxikačním oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích. Setkává se zde s nejrůznějšími typy žen a závislostí, ale především na ni útočí vzpomínky na vlastní minulost, které se prolínají s halucinačními vizemi, sny a realitou. Absenci příběhu zcela vynahrazuje propracovaná kompozice knihy a brilantní jazykové ztvárnění prostředí psychiatrické léčebny i vnitřního světa vypravěčky.
Pro jazykově závislé.

Jakub Řehák: Past na Brigitu. Fra, Praha, 2012, 77 s.
Všechny básně v pořadí druhé sbírky Jakuba Řeháka se více či méně dotýkají ukončeného milostného vztahu, a celou sbírku je tak možné vnímat jako milostnou elegii. Výlučnost Řehákovy poezie je dána způsobem, jakým básník pozoruje a zaznamenává svět okolo sebe, jakým vypráví příběh své lásky. Autor kombinuje bohatou imaginaci a asociativnost s neobyčejnou precizností při detailním vnímání, které se děje ve chvílích ztišení, kdy prodlévá u pozorované věci. Past této poezie umí sklapnout i při opakovaném čtení – a pokaždé s pomocí jiné návnady.
Pro vášnivé lovce.

beletrie zahraniční

Julio Llamazares: Žlutý déšť. Přel. Jan Machej. Dybbuk, Praha, 2012, 142 s.  
Poetické a meditativní rozjímání nad plynutím času, šílenstvím a smrtí. Protagnista zůstává sám v opuštěné vesnici Ainielle a utápí se ve vzpomínkách na minulé časy a bývalé obyvatele vesnice. Jeho vnímavost je zjitřená samotou a obavami z budoucnosti, veškeré dojmy líčí velmi sugestivně. Příroda svými schopnostmi vítězí nad člověkem, a člověk tento fakt musí pokorně přijmout. Po ztichlé vesničce se plíží stíny, které se stejně plíží i v hrdinově mysli... Drsná, nezapomenutelná a originální lyrika.
Pro buddhisty a duševně vyrovnané jedince.

Jennifer Eganová: Návštěva bandy rváčů. Přel. Barbora Punge Puchalská, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2012, 336 s.
Brilantně komponovaný román, v němž děj sledujeme ve třinácti kapitolách z perspektivy třinácti různých postav. Autorka přehazuje časové roviny, takže čtenář si musí příběh bývalého pankáče Bennieho, z něhož se stal úspěšný hudební producent, a kleptomanky Sashi a jejího bouřlivého života složit postupně sám. Proměna hlavních hrdinů i Ameriky jako takové od 70. let až do blízké budoucnosti je zachycena epizodicky, málem povídkově. Obsahově i formálně bohatý román, který Pulitzerovu cenu nedostal náhodou.
Pro zatvrzelé pankáče.

Kathrin Schmidt: Neumřeš. Přel. Renáta Tomanová a Iva Kratochvílová, Host, Brno, 2012, 296 s.  
Silný román o složité a krkolomné cestě z druhého břehu zpátky do života a o vnitřní proměně člověka, jenž se dostal do blízkosti vlastní smrti. Vše (znovu) začíná pootevřením oka na nemocničním lůžku. Zmatek, bezmoc a především spousta otázek: kdo jsem, kde to jsem, co se se mnou děje? Bohužel, tělo neposlouchá. Ani mozek nefunguje, jak má. Paměť a znalost řeči jako by byly roztrhané na kousky. Čtyřiačtyřicetiletou Helene Wesendahlovou postihlo krvácení do mozku. Formální stránka díla se přizpůsobuje schopnostem jen pomalu se uzdravující vypravěčky, která se rozpomíná na jednotlivé skutečnosti ze své minulosti. Jak se pacientka uzdravuje, její řeč – stejně jako řeč románu – postupně rozkvétá. Dílo se tak stejně jako jeho protagonistka znovu učí mluvit.
Pro ty, kdo potřebují věřit, že jejich víra je uzdraví.

Meir Šalev: Ruský román. Přel. Šárka Doležalová, Garamond, Praha, 2012, 432 s.
Izraelský spisovatel Meir Šalev ve své prvotině přivádí čtenáře do mošavu (zemědělské osady tvořené společně hospodařícími soukromými statky) v Jezreelském údolí, který založili otcové zakladatelé z druhé přistěhovalecké vlny. Příběhy, jež mají více verzí než účastníků, čtenáře provází Baruch, vnuk Jaakova Mirkina, jednoho z legendárních pionýrů. Ten spolu se svými přáteli- soudruhy mošav zakládal: vysušoval bažiny, bojoval s komáry, bydlel ve stanech a ženil se podle výsledků hlasování výboru.
Pro silné povahy.

Krisztián Grecsó: Taneční škola. Přel. Ana Okrouhlá, Kniha Zlín, Zlín, 2012, 312 s.  
V tomto románu Krisztián Grecsó opět vyvolává duchy, a to ve dvojím smyslu. Podobně jako v próze Buď vítán nechává do realisticky zobrazené skutečnosti pronikat jevy z „druhé strany“, nevysvětlitelné a nadpřirozené. V druhém významu jde o to, že autor aktualizuje staré, ba mytické literární struktury. Nedělá to ale mechanicky, abychom si při čtení mohli odškrtávat, která postava a která zápletka odpovídá jaké pozici v archetypálním vzorci. Grecsóova aktualizace dědictví evropské literatury není intelektuální kratochvíle ani dobrodružství, ale dotek života takového, jaký je: plnokrevný, neobelhatelný, náročný a často bolestivý. I tam, kde autor popisuje pohlavní eskapády, zdravotní obtíže nebo vyměšovací činnost, cítíme, že jeho otevřenost není samoúčelná, ale že tohle všechno k životu prostě patří.
Pro všechny, kdo si myslí, že setkání s ďáblem je nepřekvapí.

pro děti 

Dagmar Urbánková: Cirkus ulice. Baobab, Praha, 2012, 76 s.   
Cirkus ulice je něci mezi skládankou, leporelem, vystřihovánkou a dokreslovací knížkou. Slovesná složka je v ryze obrazovém pojetí knihy zcela okrajovou záležitostí. Omezuje se pouze na úvodní báseň, psanou volným veršem, jež čtenáře vítá v typicky lidské krajině – na ulici. Nekonečné putování tedy začíná ve známém prostředí, které se však s každým otočením stránky nenadále proměňuje.
Pro nůžky a tužky.

Sophie Javna: The EarthWorks Group: 50 nápadů pro děti, jak přispět k záchraně planety. Přel. Lukáš Novák a Filip Hanzlík, Akropolis, Praha, 2012, 224 s. 
Ekologická příručka, která děti seznámí se základními pravidly šetrného životního stylu (nenechávat zbytečně rozsvícené světlo, nenechat při čištění zubů téct teplou vodu, nosit si na nákupy látkovou tašku), a především jim srozumitelně vysvětlí, proč to či ono dělat. Přináší návody na eko-experimenty a vybízí dalšímu pátrání po “zelených” informacích na českém internetu.
Povinná četba pro malé ekology.

Wolfgang Herrndorf: Čik. Přel. Michaela Škultéty, Argo, Praha, 2012, 244 s.  
Roadmovie třídních outsiderů. Začínají prázdniny. Krasavice Tatjana pozve skoro všechny ze třídy na oslavu svých čtrnáctin, o které se mluvilo už dlouho předem. Maik, nesmělý a nenápadný vypravěč, stráví několik týdnů nad dárkem pro krásnou spolužačku, do které je zamilovaný. Pečlivě pro ni překreslí portrét zpěvačky, jíž se dotyčná podobá. Jenže nakonec nedostane pozvánku. Čeká ho letní nuda doma u počítače a u bazénu na zahradě? Omyl! Do hry se vloží Čik se starou oprýskanou Ladou...
Pro zájemce o cestu do Tramtárie.

komiks

Marc Lizano; Loïc Dauvillier; Greg Salsedo: Dítě s hvězdičkou. Přel. Dana Melanová, Albatros, Praha, 2012, 80 s.  
Komiksový příběh „ukrývaného dítěte“, židovské dívky Duni Kohenové. Fenomén „ukrývaných dětí“ představuje ve francouzských dějinách druhé světové války temnou, ale zároveň optimistickou kapitolu. Po pogromu na pařížské židovské obyvatelstvo v létě roku 1942 došlo ke spontánní vlně občanské solidarity, díky níž bylo zachráněno přes deset tisíc osob, zejména dětí. Komiksové zpracování, v němž zůstává prostor i pro občasný humorný záblesk, dokáže poselství příběhu přetlumočit dětským čtenářům citlivě, a přitom bez patosu.
Pro děti chytrých rodičů. 

Guibert; Lefevre; Lemercier: Fotograf. Přel. Alena Jurionová, Meander, Praha 2012, 271 s.
Didier Lefèvre, do té doby pracující jako fotograf reportér, se spojil s komiksovým kreslířem a scenáristou Emmanuelem Guibertem, a vytvořili strhující výtvarnou koláž popisující cestu do Afghánistánu zmítaného válkou se Sovětským svazem. Autobiografický příběh mladého fotografa, kterého organizace Lékaři bez hranic pověřila vytvořením reportáže z jedné ze svých misí, je svým způsobem příběhem iniciačním. Z cesty, kterou nastupuje jako mladík zvyklý na západní způsob života, se hlavní hrdina vrací sice s doživotně podlomeným zdravím, ale také se zkušeností, kterou je možné získat jen tehdy, když se ocitnete v nebezpečí života.
Pro zážitkové turisty.

relax

Nacuo Kirino: Zrůda. Přel. Anna Křivánková, Knižní klub, Praha 2012, 544 s.
Druhý česky vydaný román ceněné japonské autorky se pohybuje mezi klasickým psychologickým thrillerem ve stylu Patricie Highsmithové a kriticko-realistickým románem balzakovského nebo dickensovského typu. Příběh dvou nenávidějících se dospívajících sester, jedné výjimečné krásné, druhé výjimečně inteligentní a samostatné, provází několik ne zcela vyjasněných úmrtí v rodině a dvě vraždy. Jejich vyšetřování však netvoří hlavní zápletku – tou je soupeření obou sester i jejich vrstevnic a spolužaček z prestižní soukromé školy. Nacuo Kirino sugestivně vypráví o postavení ve striktně hierarchizovaném kolektivu, o snahách vymanit se z ponižujícího sociálního statutu. A také o uspokojení temných sexuálních pudů. Pro naivní rodiče dospívajících dívek.

Hannu Rajaniemi: Kvantový zloděj. Přel. Daniela Orlando, Laser-books, Plzeň 2012, 336 s.
Debutový román anglicky píšícího spisovatele finského původu není tak vyzývavý a komplikovaný jako Anatém Neala Stephensona, ani neohromuje gigantičností vize Reedovy Dřeně, ale je to sci-fi, která nejlépe spojuje moderní nároky na vědecké zázemí žánru s věrností chlapeckému okouzlení jinými světy a barvitými dobrodružstvími. Rajaniemi se nebojí nabídnout komplikované technologie či bizarní společenské systémy (točící se kolem ochrany soukromí), ale v jádru jeho knihy je futuristický Arsene Lupin potkávající Sherlocka Holmese – pokud by tedy oba dva slavní hrdinové používali kosmické lodě či laserové střely a navštěvovali dekadentní marsovské čokoládovny...
Pro futuristické mlsaly.

Steven Erikson: Chromý bůh. Přel. Dana Krejčová, Talpress, Praha 2012, 944 s.
Chromý bůh je posledním svazkem Malazské knihy padlých – podle mnohých největší a nejlepší fantasy ságy za posledních minimálně dvacet let. Už jen pohled na deset knih, z nichž většina dosahuje téměř tisícovky stran, vzbuzuje respekt. A ten přetrvá i při čtení. Erikson totiž nabídl svět, jehož historii (zabírající skutečně miliony let) a fungování odhaluje jako archeolog... nebo lépe: jako antropolog. A naplno při tom využívá skutečnost, že „fantasy je jediným žánrem, který vám umožňuje vzít metaforu jako reálný fakt“. Živé postavy, spletitý děj, zvraty a katarze jak z Dostojevského románů a černý humor ostřejší než břitva – bez jakéhokoliv patosu; tady se psala historie žánru. Sága, vedle které zůstává i televizí zpopularizovaná Píseň ledu a ohně (jako Hra o trůny) šestákovým čtivem pro nenáročné.
Pro čtenáře maratonce.

Guy Gavriel Kay: Pod nebesy. Přel. Richard Podaný, Argo/Triton, Praha 2012, 480 s.
Kanadský spisovatel Gavriel Guy Kay opustil bezpečně známé prostředí evropských dějin a ponořil se do dob tchangské Číny a jejích básníků. Příběh jednoho nezištného činu a smrtelně nebezpečné odměny, která nakonec otřese celou říší, je koncipován jako svého druhu báseň v próze. Řada scén vychází z básní Tu-fua či Li-poa (který byl přímým předobrazem jedné z hlavních postav románu) a dalších klasiků. Kay si hraje s motivy tchangského myšlení i estetiky a v českém překladu mu více než zdatně sekunduje Richard Podaný. Pod nebesy si tak zachovalo všechnu svou rafinovanou krásu i tajemnost. S každou větou a každým vykouzleným obrazem kniha nabírá na síle, aby vypověděla příběh o tom, jak do našeho světa proniká smutek a zkáza.
Pro ty, kdo se bojí Číny.

Caitlin Moranová: Jak být ženou. Přel. Petra Jelínková, Host, Brno, 2012, 317 s.
Nebývale otevřený a nezkrášlený punkový pohled pětatřicetileté rebelky s proříznutou pusou. Britská novinářka Caitlin Moranová je ale také normální ženská a popsala vlastní klikatou cestu k tomu, jak se vyrovnat s většinou situací, které s sebou příslušnost k „něžnému“ pohlaví přináší. Moranová chce svým populárně-publicistickým stylem vymanit feminismus z akademických kruhů a vrátit ho ženám, potýkajícím se s každodenními problémy. Styl psaní Caitlin Moranové je velmi výrazný a excentrický, humor jadrný, bonmoty a metafory výstižné. Kniha stojí na tezi: poučte se z mých chyb, a že jich bylo!
Pro ženy, které ještě nejsou ženami.

non fiction

Maria Ossowska: Měšťanská morálka. Přel. Svatava Navrátilová, Academia, Praha, 2012  
Ossovská vysvětluje, jak se rodila měšťanská morálka. Zaměřuje se na každodenní rozmnožování peněz na základě osobních ctností a stálého připomínání, že „každá promarněná chvíle musí být vyjádřena jako peněžní ztráta“. Měšťanskou morálku přitom autorka srovnává především s morálkou rytířskou, která jí je sympatičtější než maloměšťácké „klícky s ptáčky a vyšívanými dečkami“. Proto autorka podotýká na okraj Mannova románu Buddenbrookovi, že tradičně bývá konec vývoje této podnikatelské rodiny hodnocen jako její úpadek, ale z jiného úhlu pohledu se to, že někdo „místo obchodu s obilím komponuje fugy“, dá naopak označit za vzestup. Defoeův trosečník jednající v duchu rytířské kultury by ovšem buďto zahynul, nebo by mu nezbývalo, než si osvojit právě – měšťanské ctnosti. Na osamělém ostrově totiž musel být podle Ossovské šetrný, prozíravý, pracovitý, trpělivý a vytrvalý, „myslet v kategorii ztrát a zisku“. Přitom autorka poukazuje na některé extrémy, k nimž toto pojetí lidské existence vede a se kterými Defoe svého hrdinu zobrazil, a sice příliš pragmatický, „účetnický“ přístup ke světu a citová chudoba. Podle Karla Marxe Robinson, který „při ztroskotání lodi zachránil hodinky, hlavní knihu, inkoust a pero, si začíná hned jako řádný Angličan vést sám o sobě účetní knihy“ a používá přitom hodinky, aby zaznamenal čas spotřebovaný ke zhotovení konkrétních předmětů.
Pro všechny buržousty a měšťáky.

Nicholas Mirzoeff: Úvod do vizuální kultury. Přel. Petra Hanáková a Kateřina Svatoňová, Academia, Praha, 2012, 320 s.
Kniha je především rozhodnou obranou současné vizuality. Čtenář v ní najde četná témata: úvahy o „televizním vznešenu“ a o tom, jak španělské telenovely přispívají k formování latinskoamerické identity svých diváků, podnětný exkurz po proměnách mimozemských vetřelců ve filmu, nebo pasáže o vztahu fotografie a smrti. Jestliže autor tvrdí, že mediálně přenášený pohřeb princezny Diany znamenal „definitivní smrt imperiální monarchie 19. století“, pak se se zdá, že britskou monarchii pohřbil příliš ukvapeně. Jinak je ovšem Mirzoeffův průvodce po „planetě pixelů“ opravdu skvělý a stále aktuální.
Pro televizní bulimiky.

Joseph Heath; Andrew Potter: Kup si svou revoltu! O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou. Přel. Jana Žůrková, Rybka, Praha, 2012, 392 s.   
Autoři uvádějí množství vtipných příkladů, v nichž ironizují všechny hledače autenticity a zaručeně „nezávislého“ způsobu života. Za posledních čtyřicet let podle nich paradoxně sloužily antimaterialistické hodnoty jako „největší dojná kráva amerického konzumního kapitalismu“. Co se týká touhy po zážitku, exotiky a úniku ze západní civilizace, kontrakulturní rebelové vydávající se do těch nejodlehlejších končin podle autorů vlastně působí jako „úderné oddíly masového turismu“.
Pro alternativce všeho druhu.

Douglas R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach: existenciální gordická balada. Přel. Zdeněk Kárník, Petr Holčák, Karel Horák, Otto Huřťák, Argo a Dokořán, 2012, 830 s.  
Hofstadterovo obšírné interpretování „reality jako systému vzájemně propletených vláken” tvoří mohutný fundament k myšlenkově rozpustilým přemítáním ohledně budoucích možností umělé inteligence a počítačové technologie. Autor sám doznává, že Gödel, Escher, Bach je spíše jeho „vyznáním víry“ než čímkoliv jiným. Když za svou rozsáhlou prvotinu, vydanou v roce 1979, obdržel Douglas Hofstadter o rok později Pulitzerovu cenu, z knihy se rázem stala intelektuální událost. Jak autor uvádí v předmluvě napsané k 20. výročí prvního vydání (která je též součásti českého překladu), řada anotací a recenzí jej charakterizovala s neuspokojivou rozbředlostí a značnou mírou dezinterpretace. V listu The New York Times se v roce 1980 psalo: „Vědec dokazuje, že realita je systém vzájemně propletených vláken.“ Spisovatelova potřeba vymezit se vůči těmto zjednodušením jej přiměla věnovat značné množství energie následným diskusím a písemným dodatkům.
Pro génie, šílence a snad i několik málo ostatních

Eva Voldřichová Beránková: Učiňme člověka ke svému obrazu: Pygmalion, Golem a automat jako tři verze mýtu o umělém stvoření (nejen) v Budoucí Evě Villierse de l'Isle-Adam. Karolinum, Praha, 2012, 317 s.  
Proč nenahradit živé lidi mechanickými partnery na jedno použití? Do jaké míry je žádoucí snaha o vylepšení lidstva pomocí umělé protetiky? A stane se jednou živé tělo nepochopitelným reliktem ze starých dob? Autorka v knize nezůstává jen u pouhé akademické literární vědy, ale vyjadřuje se i k těmto nejžhavějším a nejdiskutovanějším tématům. Kniha je podle mne zvláště cenná v poukazu na to, že naše dnešní sny a vize mají dlouhou prehistorii.
Vhodná četba pro kyborgy.