Útlá knížka španělského spisovatele Julia Llamazarese rozhodně není nakladatelský produkt, tedy obyčejné čtivo, byť by bylo dobře napsané. Je to literární text par excellence, vypůjčíme-li si dělení literatury na tyto dvě kategorie (nakladatelský produkt versus literární text) od jiného španělského autora, Juana Goytisola. Julio Llamazares je také jedním z mála současných spisovatelů, který v očích náročného a kritického kolegy obstál, neboť svými díly posouvá literaturu, skutečnou literaturu, a především jazyk, někam dál. Překladem kniha neztratila nic ze své působivosti, neboť Jan Machej si se záludnostmi dlouhých souvětí, četných vsuvek a lyrických metafor dokázal poradit. Za to, že se českému čtenáři dostává toto dílko do rukou, patří dík i nakladatelství dybbuk, které nevsadilo na líbivost a módnost thrillerů či detektivních příběhů, jichž nejen v severských zemích, ale i ve Španělsku vychází nepřeberné množství a občas je některý z nich přeložen i do češtiny.

Juan Goytisolo také kromě jiného tvrdí, že příběh jej v románu nezajímá. Číst knihu, v níž jde čtenář po ději, to je prý jako jízda autobusem. Román musí být spisovatelovým hlasem. A přesně taková kniha Žlutý déšť je. Její zápletka je velmi prostá a čtenář od počátku tuší neodvratný závěr prostého, ale silného příběhu. Vesnice Ainielle v drsné krajině v podhůří aragonských Pyrenejí se pomalu vylidňuje. Její obyvatelé odtud jeden po druhém odcházejí za lepším živobytím pryč, potají, v noci, aby se nemuseli dívat do očí sousedům, kteří zůstávají. Jednoho dne odešel i vypravěčův syn. Odešel bez rozloučení, nenašel odvahu předstoupit před otce a sdělit mu svůj úmysl. Ve vesnici tak setrvává už jen protagonista, jeho žena Sabina a pes, který ani nemá jméno. Poté, co Sabina neunese tíhu osamělosti a oběsí se, je na vypravěči, aby jí vykopal hrob ve zmrzlé půdě a dál udržoval paměť Ainielle, obce, jakých jsou pod Pyrenejemi desítky.

Kniha je podaná jako monolog starce, jenž vzpomínáním udržuje při životě všechny sousedy, kteří už ve vesnici nejsou. Odchodem obyvatel vesnice se však pro hlavního hrdinu zase tak moc nemění. I když domky byly dříve obydlené, každý žil ve svém vnitřním světě, ve své vnitřní osamělosti, všichni mlčenliví. I ti nejbližší si sdělovali jen to nejnutnější: kde je třeba opravit plot, kde po dlouhé zimě spravit střechu, jak prořezat stromy, kde zalátat díru na cestě, aby se po ní jakž takž dalo dojet do většího města pro potraviny, které si nedokážou sami vypěstovat na vlastních skromných políčkách, nebo pro nářadí, které nedokážou vyrobit vlastníma rukama. Všichni si rozuměli téměř beze slov, spojovalo je společné úsilí o udržení a každoroční jarní obnovu obydlí, polí, sadů či zídek. Věčnému koloběhu přírody se přizpůsoboval i rytmus života obyvatel Anielle.

Stařec nakonec zůstává se svým psem ve vesnici sám, nicméně dokud vzpomíná na své sousedy, žijí i oni. Ve vzpomínkách ožívá i soused Adrián, který přišel do Ainielle do služby jako malý chlapec a od té doby se z ní nikdy nevzdálil. Až ke stáru se vydal za lepším živobytím a víc ho nikdo neviděl. Po roce našli jeho kufr shnilý na pašerácké cestě. Jako by toto konstatování, vyřčené hlavním hrdinou jen tak mimochodem, v sobě neslo naléhavé poselství, které se už dnes jaksi nenosí: člověk má žít tam, kde má své kořeny. V místě, které je sice drsné, ale člověk mu rozumí a ví, co od něj může očekávat. Ví, co předpovídá ten či onen mrak na obloze a jak se má podle toho zachovat. Ví, že když začne padat déšť žlutého listí, končí jeden cyklus, a přečká-li člověk „bílé a mlhavé peklo", opět nastane kýžený koloběh obnovy.

Cykličnost času, podávaná v opakujících se obrazech ročních období, představených formou působivých symbolů – žlutý déšť, mléčná mlha, bílý, do očí bodající sníh, rozkvetlé kručinky –, jako by nás navracela do mytických časů. Pouze nevinnost a nevědomost člověka se už kamsi vytratily. Člověk doby Žlutého deště si je plně vědom fatálnosti svého lidského osudu a příroda mu jej dennodenně připomíná. Nezbývá mu, než konečnost svého bytí přijmout, žít s jejím vědomím, připravovat se na nevyhnutelnost a oddalovat ji, jak jen to jde. Třebas každoroční obnovou zimou poničených domků a vzpomínáním na ty, kdo kdysi byli součástí vesnice. Smrtí posledního obyvatele, přetržením paměti, kterou on udržoval, je zpečetěn i osud samotné obce.

Krátká próza Žlutý déšť patří mezi raná díla Julia Llamazarese (poprvé vyšla v roce 1988 a byla přeložena do mnoha jazyků). Zároveň však lze říci, že jde o dílo plně vyzrálé, které ani po letech neztrácí nic ze své naléhavosti. Určitě nepatří k těm, které bychom přečetli a vzápětí na ně zapomněli. Je to drsné čtení, které čtenáře nešetří a klade před něj znepokojivé otázky o smyslu lidské existence, o zakotvenosti člověka v přírodě či jeho vykořenění z ní. Jde o velmi silnou knihu a je dobře, že byla do češtiny přeložena.