Objevitelé, mořeplavci, dobrodruzi, kolik jich jen známe z historie… Leif Eriksson, Kryštof Kolumbus, Thor Heyerdahl, Polynésané, Benátčané, Janované, a proč ne, i 1421: Rok, kdy Čína objevila svět. Učili jsme se, že objevitel vyplouvá se svými loděmi ze známých končin – tedy my Evropané myslíme většinou z Evropy – vstříc těm neznámým nebo pouze předpokládaným. Jak do tohoto schématu ovšem zařadit světoběžníka Roberta Bolaña s životopisem podobným tolika jiným latinskoamerickým autorům se silnými vazbami na Evropu? Například když autor románu 2666 na straně 123 píše o společné snídani evropských kritiků s profesorem Amalfitanem z univerzity ve smyšleném mexickém městě Santa Teresa, při které se probírá německá literatura: „Uf, řekli kritici, a od té chvíle až do konce snídaně do Amalfitana šili a cupovali ho, až ho úplně roznesli na kopytech a proměnili ve zdechlého Prašivého papouška, podříznutého a bez jediného peříčka.“

Jenže kdo koho cupuje, když na následujících stranách románu profesor Amalfitano sice poněkud dlouze, ale brilantně vysvětluje specifickou situaci mexických intelektuálů a univerzitních profesorů, z čehož slovutní evropští kritici vůbec nic nepochopí? Objevitelská cesta Roberta Bolaña v téměř devítisetstránkovém románu 2666 spočívá zejména v mnohoznačnosti pronikavých pohledů výjimečného intelektuála s rozsáhlým encyklopedickým vzděláním a hipísáckého odstředivého světoběžníka v jedné osobě. Bolaño v knize střídá mnoho sobě vzdálených tvůrčích přístupů, až se zdá, že 2666 byl napsán více autory. Když se k tomu přidá originální autorský styl, který formou připomíná někdy rozvláčné reportáže, jindy deníky, triviální literaturu s ledabylým vyprávěním, detektivní román, krvavý román, akauzální naraci, aliteraturu, zdánlivě bezúčelné pasáže, které se střídají s excelentními postřehy, přičemž u všeho se díky různým rejstříkům ironie čtenář může královsky bavit, je Bolañův literární portrét téměř hotov. Ale jen téměř.

Bolañův antiliterární přístup a rozsah díla umožňuje beze spěchu a pečlivě zobrazit téměř dokonale soudržný a nezávislý svět, ve kterém má své přesné místo i nejmenší a nejvzdálenější prvek románu. O to větší je autorovo mistrovství, protože se zdá, že čím více Bolaño píše, tím je jeho román lepší. Dílo v pěti knihách čtenáře uvádí do značně odlišných prostředí v různých zemích a historických časech. První kniha Kritici vypráví o čtyřech evropských kriticích, jejichž společným zájmem je dílo záhadného německého spisovatele Benna von Archimboldiho, jehož biografie je téměř neznámá: o Angličance Liz Nortonové, Francouzovi Jean-Claudu Pelletierovi, Italu Pieru Morinim a Španělu Manuelovi Espinozovi. Pátrání po stopách Archimboldiho přivede tuto čtveřici až do smyšleného mexického města Santa Teresa ve státě Sonora. Na místní univerzitě se setkávají s chilským profesorem Oscarem Amalfitanem, jehož cesty po Evropě a život v Mexiku na pokraji šílenství jsou popisovány v druhé knize Amalfitano. Do Santa Teresy je na boxerský zápas vyslán z harlemského časopisu černošský novinář Fate, hlavní postava třetí stejnojmenné knihy. Záměr pojednat o boxu je u novináře brzy vyčerpán a Fate obrací svou novinářskou pozornost k masivním vraždám mladých žen ze Santa Teresy. Se čtvrtou knihou Zločiny čtenář sestupuje až na samé dno hrůzy celého románu, jsou s patologickou přesností popisovány nálezy mnoha zavražděných žen. Přestože stopy vraha vedou vyšetřovatele do různých směrů, hlavním podezřelým zůstává vězněný Klaus Haas, synovec Benna von Archimboldiho. Poslední kniha, Archimboldi, rozvíjí životní příběh tajemného německého spisovatele, navrženého na Nobelovu cenu za literaturu, jenž ke čtenářům mluví téměř výhradně svými díly a jehož postupně odkrývané životní osudy jsou významnou sondou do pohnutého evropského 20. století. V závěru románu se vracíme z historie zpět do současnosti ke Klausi Haasovi do mexického vězení.

Monumentální korpus 2666, kterému autor věnoval posledních pět let svého života, se zdá být dílem, do kterého přirozeně a logicky vyústily autorovy umělecké snahy z předchozích děl. Lze vzpomenout na putování autorova alter ega Artura Belana s dalšími básníky a dívkou Lupe za tajemnou básnířkou Cesáreou Tinajerovou v románu Divocí detektivové nebo na všechny literární a aliterární naschvály a satiry o německém vlivu v Americe ve slovníku ke čtení Nacistická literatura v Americe. Či román Amulet, ve kterém je Guerrerova třída v Ciudad de México přirovnána ke hřbitovu v roce 2666. Nesmíme též zapomínat na stejné postavy v 2666 a v Divokých detektivech (Arturo Belano, Auxilio Lacouture a Ernesto San Epifanio) a v Trápení opravdového policisty (Oscar Amalfitano). Kdoví, třeba název románu odkazuje k biblickému exodu z Egypta, který měl nastat 2666 let po stvoření světa.

Při vší úctě k vlastní poetice předchozích děl je až překvapivé, jak se v 2666 Bolañův autorská strategie všemožných antiliterárních naschválů přibližuje poetice Douglase Adamse ve Stopařově průvodci po Galaxii, stejně jako 2666 zpracovaném v pěti knihách. Jako kdyby i ke čtení Bolañova obsáhlého románu měl u sebe čtenář mít nejlépe ručník. U obou autorů můžeme spatřit nejodvážnější naschvály vůči instituci, které se říká literatura; Bolaño jako by svým dílem popíral a překonal vývoj latinskoamerického románu od slavného boomu v 60. letech, Douglasova „stopařská“ pentalogie jako by se osvobodila od jakýchkoliv klišé předchozích děl science fiction a oba pánové od klišé vážné literatury vůbec. Podobně jako předeslal v jednom z hesel Nacistické literatury v Americe, Roberto Bolaño provedl revoluci přesně v tomto duchu: „Literární revoluce, jež je na spadnutí, psal Defoe, literaturu nějakým způsobem zruší. Poezii budou provozovat ne-básníci a číst ji budou ne-čtenáři“ (str. 161). V románu 2666 se autor tohoto vytyčeného směru důsledně drží a uvádí do praxe to, co nemá s předchozí literaturou téměř nic společného. Bolaño tak fakticky napsal první skutečný román 21. století. Škoda jen, že se jedná o posmrtné vydání a v češtině vychází až v roce 2012, devět let po autorově skonu. Autor bez přehánění objevil nový literární kontinent, o kterém měl málokdo před ním tušení, kontinent antiliteratury, na jehož mapě jako první zabodl špendlíky s vlaječkami svých děl.

Pokud čtenáři z cortázarovského či borgesovského čtení utkvěla v paměti slova o rájích jako „yonder“, „kibuc“, „ygdrasil“ nebo o místě, odkud lze spatřit celý svět, jako „aleph“, nebo ta jediná kniha z Babylonské knihovny, která obsahuje všechny knihy ostatní, Bolaño jako by z pohledu všech těchto entit psal. Jako kdyby náš chilský světoběžník, hipík a profesor v jednom, byl pohodlně usazen v nafukovacím křesle plujícím po oceánu nadvědomí, pobaveně se na nás díval a občas usrkával z mezcalu „Los suicidas“. Nenechme se však mýlit zdánlivě nespoutaným, delirantním a nesourodým proudem bolañovského psaní. Tento autor překonal tíhu všemožného literárního akademismu a píše s jistou lehkostí bytí, která je však pro něj snesitelná. Zdá se však, že klíčem k trpělivému odemykání všech tajných skříněk, které román 2666 obsahuje, je Baudelairův epigraf v úvodu románu Oáza hrůzy uprostřed pouště nudy. Na konferenci „Literatura + nemoc = nemoc“, které se Bolaño těsně před svou smrtí zúčastnil, byla tato citace zmíněna jako jedna z diagnóz nemoci moderního člověka. Abychom podle Bolaña mohli uniknout z nudy, máme k dispozici pouze zlo. „Poušť nudy“ v tomto případě může znamenat poušť mexickou a mexické prostředí a „oáza hrůzy“ pravděpodobně odkazuje na vraždy žen z románu. Jako kdyby nuda a hrůza byly vědomými mantinely celého románu a jeho kostrou vše, co existuje mezi tímto „nebem“ a „peklem“.

Přes veškerou složitost narativní výstavby 2666 se zdá, že pro Bolañův styl je jistá epická kostra pouze záchytným bodem, na který se navěšují o mnoho důležitější obrazy a imprese, jež věrně zobrazují skutečné životní situace. Román nehodnotí, nesoudí, ale vypráví a přímo z něj čiší život, který je prezentován s jistou nadsázkou a někdy i černým humorem. Kniha je doslova nabitá silnou vitální energií, která čtenáři umožňuje překonávat autorovy časté výkyvy mezi dvěma základními odstíny 2666 – tíživým pesimismem a odlehčující nadsázkou. Přestože vyprávění připomíná spíše nezaujatý proud myšlenek, nikdy se z něj nevytrácí cit pro lidská dramata, která jsou líčena zvláštní směsí spoluúčasti a jisté vzdálenosti, která umožňuje situaci pojmout téměř holisticky.

Začteme-li se tedy do Bolañova monumentálního díla, čeká nás čtenářský zážitek zcela nových rozměrů, vůní a chutí. Nečekejte ovšem, že budete postaveni před obraz, ke kterému vám autor dá několikasetstránkový manuál. Nejde o pochopení ani o všemožný intelektualismus, jde o radost z čtení a o to, že byste jako čtenáři s největší pravděpodobností toto nečekali. Nečekali byste, že existuje něco tak „blízkého“ a „vzdáleného“ zároveň, něco tak „plytkého“ a „promyšleného“ zároveň. Antiliteratura totiž nepochází ze slonovinové věže, právě naopak, pochází přímo z života a jeho prožitku. Máme jí všude dost, každý ji má na dosah, ale pouze málokdo ji může zpracovat do formy několikasetstránkového románu, který nezačne po pár stránkách nudit. Troufám si tvrdit, že letos už lepší román v češtině nevyjde.

Videa z uvedení českého vydání knihy v Cervantesově institutu 29.5.: