Když roku 2003 vyšel v nakladatelství Dupuis první díl trilogie Fotograf, která v českém vydání vychází v jednom svazku, autobiografický příběh odehrávající se v roce 1986 během války v Afghanistánu, okamžitě upoutal pozornost kritiky i publika. Není divu: tato komiksová cestopisná reportáž má sílu otevřít svět devátého umění všem, kdo jeho kouzlu ještě nepropadli či o něm jako o umění vůbec neuvažují. Didier Lefèvre, do té doby pracující jako fotograf reportér, se spojil s komiksovým kreslířem a scenáristou Emmanuelem Guibertem a koloristou Frédérikem Lemercierem a vytvořili strhující výtvarnou koláž popisující misi skupinky Lékařů bez hranic do Afghánistánu zmítaného válkou se Sovětským svazem.

Autobiografický příběh mladého fotografa, kterého organizace Lékaři bez hranic pověřila vytvořením reportáže z jedné ze svých misí, je svým způsobem příběhem iniciačním. Z cesty, kterou nastupuje jako mladík zvyklý na západní způsob života, se hlavní hrdina vrací sice s doživotně podlomeným zdravím, ale také se zkušeností, kterou je možné získat jen tehdy, když se ocitnete v nebezpečí života.

I když je příběh vyprávěn v první osobě, osobní prožitky Didiera Lefèvra rozhodně do popředí nevystupují. Často jako by v příběhu vůbec nebyl přítomen, stojí totiž za hledáčkem svého fotoaparátu. Čtenář sice sleduje cestu jeho očima, ale paradoxně jaksi bez něj. Pokud se „fotograf“ v příběhu vyskytuje, pak jako jedna z kreslených postav. Hrdina často odhaluje svůj svět jen v krátkých rozmluvách, které vede s druhy na cestě. Povětšinu času je však pečlivým a učenlivým pozorovatelem: světa mudžáhidů, kulturně tak odlišného, divoké a kruté přírody, lékařského umění svých kolegů, válečných lékařů, ale především světa afghánských vesničanů a válečných uprchlíků. Válka, ač se v příběhu explicitně nevyskytuje, je však všudypřítomná a nelze na ni zapomenout. Popis válečného modu vivendi, oněch nepsaných pravidel panujících mezi válčícími stranami, která nemilosrdně určují život civilního obyvatelstva, patří k nejsilnějším momentům celé knihy.

Slova jsou pouze jednou ze součástí vyprávěcí techniky komiksu a zde jsou volena střízlivě a úsporně. Ve spojení s obrazem se ale všední dialog či kusé popisky dostávají až do filozofické roviny. Na tomto místě je potřeba vyzdvihnout překlad Aleny Jurionové, který dokonale splynul s ostatními rovinami příběhu. Objevnost a vyprávěcí síla Fotografa spočívá především ve výtvarné technice. Krom své neopakovatelné zkušenosti použil Lefèvre v příběhu i nikdy nepublikované záběry z cesty. Do kresleného základu jsou vloženy často celé pásy kontaktních snímků (ano, mluvíme ještě o klasickém kinofilmu, kdy fotograf zjistí teprve po návratu z cest, který snímek se opravdu povedl), znázorňujících či dokreslujících situaci primárně popsanou kresbou a doplněnou kusým dialogem či krátkým popiskem.

Guibertovy ilustrace, které jsou stavebním kamenem díla, jsou rovněž úsporné, občas přecházejí do abstrakce. Velmi přesně ale sledují fotografie, takže návaznost je natolik plynulá, že po chvíli soustředěného čtení čtenář přestává vnímat jednotlivé přechody a je zcela vtažen do příběhu. Ten není nijak akční, například popis zdlouhavé a krajně vyčerpávající cesty horskými průsmyky dějovost téměř postrádá, o to více však čtenář vnímá pocit psychické a fyzické únavy a vyčerpání protagonistů. Lefèvrovy fotografie jsou samozřejmě černobílé a rovněž barvy Frédérika Lemerciera tuto fotografickou autenticitu zachovávají. Výraznou Guibertovu ilustrační linku doplňují v podstatě jen nejrůznější odstíny hnědé a šedi. Barvy tak nejen souzní s podobou vysokohorské afghánské přírody, ale i s monotónností a úmorností cesty a válečného života, kdy splynout znamená přežít.

V době, kdy kniha poprvé vyšla, byl západní svět čerstvě poznamenán traumatem ze střetu euroamerické a islámské civilizace. Guibert však vypráví zcela jiný příběh, než bychom očekávali. Jeho příběh je o lidském soucítění a pocitu sounáležitosti spojující v mezních situacích různé kultury a společnosti. O pocitech, které k nám nepřicházejí prostřednictvím mediálních odborníků, ale vytvářejí se osobním kontaktem a zkušeností. Od té doby se zase tolik nezměnilo a tak všichni, kdo přemýšlejí o naléhavých tématech dneška, naleznou ve Fotografovi určitě i pár překvapivých odpovědí.