Pod názvem Svár se skrývá válečná próza srbského autora Saši Stojanoviće, který události války v Kosovu v roce 1999 zná z vlastní zkušenosti. Nebývá zvykem v recenzi přehnaně zdůrazňovat biografické souvislosti, ale v případě Sváru se snad vyplatí na ně upozornit.

Svár je komponován jako soubor šesti zhruba stejně dlouhých (s výjimkou posledního z nich) oddílů, které rámuje perspektiva jednoho z evangelistů. Šesti proto, že vedle čtyř autorů kanonických novozákonních evangelií zde dostali prostor ještě Jidáš a Marie z Magdaly, jejichž jmény jsou zaštítěna další dvě skutečně existující starověká apokryfní evangelia. Evangelisté se vydávají na Balkán, aby zde svému zaměstnavateli, Bohu Otci, podali zprávu o válce v Kosovu. Každý z oddílů se tak člení na několik kapitol, pojatých jako výpověď, zpráva či konfese, kterou těmto biblickým poutníkům podávají jednotliví účastníci války. V první řadě tu je Čárlí, vystudovaný veterinář, který ve válce plní úlohu vojenského lékaře, postava, která nese autorovy výrazně autobiografické rysy. Dalšími jsou třeba feťák, jenž řízením zákonitostí, jaké mohu fungovat jen u armády, přijde k funkci kurýra, cikánská prostitutka nebo velitel, který z válečného běsnění prostě a jednoduše zešílí. Celkem je těchto „respondentů“ několik desítek a výsledkem je volně řazený sled subjektivních pohledů, skládajících se v barvitý a plastický obraz postupně stále děsivější a neuvěřitelnější válečné apokalypsy.

Mnohé z těchto postav procházejí jednotlivými oddíly a kapitolami, nasvícené pokaždé z jiného úhlu pohledu. Identifikovat je však není vždy snadné, protože v proudu vyprávění, který se valí se strhující rychlostí, se lovit jednotlivé indicie povede spíš náhodně. Na vině není jen „interviewové“ tempo výpovědí jednotlivých protagonistů. Je obdivuhodné, kolik expresivity se dá vecpat do textu, aniž by se stal pro čtenáře k omrzení přetíženým anebo nesrozumitelným. Který jiný autor by to dokázal? Snad Céline, Stojanovićův přiznaný inspirační vzor, ovšem inspirační ne v tom smyslu, že by Stojanović chtěl psát jako Céline, ale že Stojanović stejně jako Céline píše tak, jak píše život. Jakými prostředky tedy akcentuje, řečeno odtažitě, pragmatickou složku významu textu? Na motivické úrovni se vše točí okolo tří hlavních tematických okruhů, které odpovídají palivu, jež pohání vpřed jak samotné válečné dění, tak životy jím klopýtajících postav: násilí, agresivita a sex. Ty první dva jsou nesporné, bez nich by válka nebyla válka, ale hra na válku, a Stojanović dává moc dobře najevo, že si rozhodně hrát nehodlá. Ten další je, dovolíme si interpretovat, buď symptom zoufalé touhy po záchytném bodě v podobě přirozeného projevu lidství, nebo plní funkci pojistného ventilu pro zoufalství a frustrace; platí to do té míry, pokud se neprovozuje rovnou z hladu za peníze. Kdybychom za každou cenu hledali něco, co by se o těchto spojeních dalo říct hezkého, tak snad jen to, že jsou „spontánní“. S láskou to moc společného nemá. Ani s milováním.

Přestože je jeho jazyk náročný a obtížně proniknutelný, Saša Stojanović necílí na efekt; v rozbíjení větné stavby, v proměnách subjektů nebo v podobných hrách se nevyžívá. Přesto je tu ještě jeden rys, který svědčí o rafinovaném autorském gestu. Je to intertextualita. Svár je plný přímých i skrytých citací a aluzí na klasická i moderní díla světové literatury: vedle zmíněného Nového zákona namátkou faustovský mýtus, Thomas Mann, Luigi Pirandello, Shakespeare. Nevnímat a nenacházet tyto paralely není při četbě na škodu, ale když se je najít podaří, je to vysoká přidaná hodnota.

Zvolená kompozice sledu epizod, stojících víceméně na stejné úrovni a s oslabenými vazbami na časové kontinuum a kauzální logiku, neodpovídá všeobecně přijímané charakteristice románu jakožto žánru, kterou je lineární vývoj. Svár se z tohoto hlediska spíše řadí do tradice těch válečných próz, na jejímž počátku stojí Oheň Henriho Barbusse. Dá-li se přesto mluvit o nějaké vůdčí kompoziční linii, lze ji vidět nejspíš asi v přeskupení emocionální úměry: jednoduše řečeno, s přibývajícími stránkami a stupňujícími se šílenostmi jsme svědky vnitřní proměny postav, při níž ubývá cynismu a přibývá patosu. Nad cynismem, vulgaritami a agresivitou, kterými se navenek válečníci obrňují (a zevnitř navíc otupujícím účinkem chlastu, kterého tu taky tečou hektolitry), postupně začíná získávat převahu zoufalství a bezmoc, kdy se z vojáků, kteří mají zabíjet, najednou bezděčně stávají ti ubrečení kluci, vyplašení tátové od dětí nebo venkovští troubové, kterými byli před válkou a kteří až do poslední chvíle nevěřili, že něco jako válka by se jich mohlo týkat. Tady někde by se dal hledat přesah titulního motivu: autorovi nejde v prvním plánu o znesvářené kosovské Srby a Albánce, ale o svár v lidském nitru, svár mezi pociťovanou potřebou zachovávat celistvost vnějšího obranného krunýře, ať už na sebe bere jakoukoli podobu, a bezmocí pramenící z vnitřního pocitu vlastní křehkosti a zranitelnosti. Saša Stojanović si vzal na pomoc evangelisty, aby napsal podobenství o člověku ve válce. Román velmi nehumánní, ale velmi lidský.