Snad každý, kdo se ocitne v New Yorku, je fascinován kosmopolitním a barvitým rázem tohoto města. New York uchvátil i Petra Nikla a dal vzniknout jeho již deváté autorské knize. Přestože vynikají nezaměnitelným autorským rukopisem, jsou Divňáci z Ňjújorku v něčem úplně jiní než všech osm předešlých knih. Nikl dosud v textech vytvářel svébytný svět, v němž popíral pravidla logiky a kde se působením imaginace stávaly z obyčejných věcí neobyčejné. V Divňácích jsme svědky opačného procesu – autor se mění v pozorovatele, jenž projíždí na koloběžce městem a očima hltá neobyčejnost, kterou vidí všude kolem sebe. Hravost, základní princip všech oblastí Niklovy tvorby, je v jedné z tváří tohoto města povýšena na způsob života: „Málokdo se stydí / kolem Čtyřicáté druhé – / ulicí věhlasných jevišť / teče cirkus Život“. Niklova poezie je poezie okamžiku, letmého pohledu, nevěřícně či pobaveně rozšířených očí. Změnily se také ilustrace. Nikl je vytvářel na základě fotografií pořízených při projížďkách městem, jde tedy o věrné zachycení skutečnosti, nikoli o snové, fantazijní obrazy, na něž jsme dosud byli u tohoto autora zvyklí.

Nikl dokázal pestrost a ztřeštěnost, s nimiž se v New Yorku tak intenzivně střetl, vtěsnat do ukázněné básnické formy. Jeho básně by se daly přirovnat k dětským veršovánkám (a to je snad jediný moment, který by hovořil pro zařazení Divňáků k dětské literatuře) – vyznačují se pravidelným rýmem, rytmem a až na výjimky i jednotným strofickým uspořádáním. Každá báseň zachycuje jednu z bizarních postaviček, s nimiž se autor při projížďkách Manhattanem setkával a jimiž byl uchvácen, a celá sbírka tak funguje jako jakýsi lexikon newyorských obyvatel. Autorův pohled klouže po povrchu, zachycuje se na účesech, částech těla, kusech oblečení (básně Kožich, Modýlek, Plsťák), nechává se okouzlit prvním dojmem, specifickým rysem (Uhrančivá, Zelený, Hranatá, Ozubený, Záhadný, Huňatá). Putování New Yorkem připomíná v Niklově podání procházku po petrohradské Něvské třídě, po níž ve stejnojmenné povídce N. V. Gogola korzují kabáty, šaty, klobouky a vycházkové hole. „Jak z plechového větráku / holubí vrkú vrkú / line se z útrob roláku / lupání kloubů krku.“ Už to není zvuková podoba pojmenování, co vede Nikla k domýšlení obsahu, ale vnějškovost, vzhled, na jejichž základě buduje precizní, jednolité, a zároveň jazykově nápadité a fantazií sycené básně: „Kloubí se boubelbloud. / Hlava zabořená v podbřišku, / faldy z ušoulaných koblížků, / kloubí se podél bud...“

Portéty Newyorčanů dohromady vytvářejí fascinující příběh, jehož součástí se stává i samotný portrétista. V závěrečné básni, která tvoří epilog k celé knize, Nikl s údivem zjišťuje, že po návratu do Čech se mu zdají „divní snad úplně všichni“, a není si jistý ani vlastní normálností: v poslední ilustraci knihy zřejmě vyobrazil sám sebe a jeho vzhled si zde nezadá ani s těmi nejbláznivějšími typy. Nikl se nechá okouzlovat karnevalovým rejem newyorských avenue, ale umí vidět i skrytou stránku zdejší svobody. Sociální akcent (například v básních Pohled, Zelený či Kožich) vyvažuje určitou povrchnost, kterou s sebou poetika pouhého pozorování a opájení se skutečností nutně nese. V tomto směru lze vést možná trochu odvážnou paralelu mezi Niklovými verši a českou avantgardní poezií 20. let 20. století, která díky poetismu objevila pro literaturu kouzlo akrobatů, herců, tuláků a lidí na okraji společnosti, symbolizujících svobodu, krásu a plnost života. Petr Nikl nachází v Divňácích z Ňjújorku toto kouzlo znovu.