Antonio Tabucchi, nedávno zesnulý úspěšný italský spisovatel, neúnavný kritik politické pravice, uznávaný překladatel z portugalského jazyka, univerzitní profesor a držitel prestižních vyznamenání (francouzského Chevalier des Arts et des Lettres a portugalského Ordine Do Infante Dom Herique), je českým čtenářům znám především jako autor knih, ve kterých se jako tematická nit vinou celým příběhem slova „sen“ a „fantazie“.

Román Jak tvrdí Pereira ze sbírky detektivních a snových fikcí jednoznačně vybočuje. Přesto čtenáře svým příběhem o nic neochudí, právě naopak. Na téměř sto padesáti stranách se Antonio Tabucchi prostřednictvím hlavního hrdiny doktora Pereiry pouští do nerovného boje s politickou diktaturou. Děj románu, vydaného v roce 1994, je smyšlený, ale vychází z dobových reálií a umožňuje Tabucchimu vyprávět o každodennosti Salazarova diktátorského režimu v Portugalsku. Umístění dějové linie do této jižanské země jen podtrhuje autorovu velkou náklonnost k portugalské kultuře a literatuře. Antonio Tabucchi byl vyhlášeným expertem na portugalskou literaturu, soustředil se zejména na překlad kompletního díla Fernanda Pessoy, jehož báseň Tabacaria Tabucchiho inspirovala ke studiu v Portugalsku, a odstartovala tak autorovu literární kariéru.

Děj románu Jak tvrdí Pereira se začíná odehrávat brzy po nástupu Antónia de Oliveiry Salazara k moci, v Lisabonu v roce 1938. Příběh se rozvíjí okolo kritiky samotného režimu, čtenáři je ale filtrován z počátku nezaujatým pohledem doktora Pereiry. Muž, jehož křestní jméno v příběhu nefiguruje, se nám představuje jako zapálený šéfredaktor kulturní přílohy lisabonského večerníku Lisboa. Pereirovi kolegové novináři ve více než třicetiletém období Salazarovy diktatury zaujímali dvě různé pozice. Jedni volili cestu otevřené kritiky režimu a druzí, mezi něž patří na počátku románu také Pereira, se stahovali do ulity a publikovali jen politicky neutrální texty. Záměrně zde zdůrazňuji, že doktor Pereira volí cestu neutrálního postoje na začátku příběhu.

Politický a duševní vývoj postavy sledujeme krok za krokem od první stránky, kdy je Pereira ustrašený vdovec, jehož jedinou náplní dne jsou rozmluvy s fotografií zesnulé manželky, banální rozepře s paní domácí, překlady katolických spisovatelů francouzské literatury 19. století a hovory s číšníkem Manuelem. Ten je z počátku naším jediným pojítkem s historickým kontextem díla. Figuruje v pozici informátora, u kterého Pereira při pravidelných poledních návštěvách baru zjišťuje nejnovější politický vývoj doma i v zahraničí. Druhým článkem, který spojuje doktora Pereiru, izolovaného od zbytku společnosti, s opravdovou a nefiltrovanou realitou každodenního života, je mladík Francesco Monteiro Rossi. Do povědomí šéfredaktora listu Lisboa se dostane díky své diplomové práci, zaměřené na smrt, a přestože si při osobní schůzce nepadnou příliš do noty, doktor Pereira se rozhodne mladíkovi nabídnout práci v redakci.

Francesco Monteiro Rossi dostane za úkol připravovat nekrology významných osobností portugalského a světového literárního života, ale nakonec nedojde na otištění ani jedné stránky psané rukou mladého anarchisty. Jeho myšlenky jsou příliš revoluční a vyzývají k boji proti diktatuře. Doktor Pereira, stárnoucí novinář, přesto mladého studenta podporuje zprvu finančně, posléze i materiálně, neboť v mladíkovi vidí syna, kterého sám nikdy neměl. Stále častější Pereirova setkání s revolucionářem Rossim a jeho přítelkyní Martou přimějí doktora k zamyšlení nad tím, zda je třeba se s osudem smířit, nebo se jej může pokusit ovlivnit. Ve chvíli, kdy je Pereirův chráněnec Monteiro Rossi zavražděn, mizí poslední Pereirův vnitřní rozpor a doktor se rozhodne vystoupit veřejně a odsoudit brutální čin Salazarovy tajné policie. Paradoxně se tak Monteiro Rossi dočkává jediného otištěného nekrologu – svého vlastního. Moment, ve kterém doktor Pereira nachází průsečík mezi krutou historií a silou tištěného slova, je vyvrcholením celého díla.

Snaha zachytit krutou realitu a odsoudit nespravedlnost koloběhu života odkazuje na realistický styl, kterému je blízká také forma svědecké výpovědi v příběhu. Do kontrastu s ní se ale staví velká bariéra mezi autorem a hlavní postavou, jejíž myšlenky jsou pravidelně zakončovány dovětkem „jak tvrdí Pereira“. Jako by autor tímto chtěl podtrhnout svědecký charakter výpovědi, ale zároveň se chtěl od obvinění doktora Pereiry distancovat. Přitom sám Antonio Tabucchi byl neúnavným kritikem politického života, zejména pak vlády Silvia Berlusconiho, a své názory dával najevo velice otevřeně. Možná právě proto nechává svou postavu zvítězit nad strachem z následků a pomáhá jí společensky a ideově dozrát.

Celý děj je zachycen přes filtr času, ale i přesto, že je příběh zasazen do 30. let minulého století a autor na dvacáté století často odkazuje, kniha je více než aktuální. Zajímavý románový příběh ještě umocňuje neodbytné sousloví „jak tvrdí Pereira“. Kniha je jím doslova přeplněna a autor jeho pomocí již od začátku posunuje příběh na úroveň hypotéz a domněnek. Hru na hypotetičnost podtrhuje také nápadně častá volba slov „asi“, „možná“, „pravděpodobně“. Tyto znejisťující formulace jsou ale vzápětí rychle vystřídány jednoznačným konstatováním proběhlých událostí, kde pro pochybnosti není žádný prostor. Nakonec se ze sousloví stává obyčejný dovětek, pouhá vsuvka ve větě, která by příběhu nikterak nechyběla, pokud bychom ji z textu vyškrtli. Není příliš jasné, z jakého důvodu si autor knihy tuto hříčku v příběhu hýčká. Její důležitost je ovšem zřejmá už z toho, že se stala dokonce titulem románu. Stále opakované „jak tvrdí Pereira“ je možná jistou obranou, ospravedlněním před vším, co se v ději odehrává a co Pereiru potkává. Ne náhodou Pereira v knize prohlašuje, že cítí lítost sám nad sebou, a román je proto jistým způsobem i pokáním.

Kniha Jak tvrdí Pereira je poutavý příběh o vnitřním přerodu hrdiny, který tápe na hranici mezi reálnem a fikcí, který se dlouho nedokáže rozhodnout mezi tím, co mu radí mozek a co velí srdce. Je to román, ve kterém autor nenechá hrdinu, aby vyprávěl příběh sám, a čtenáře naopak drží v napětí provázaném s nerozhodností nad tím, zda bude, nebo nebude věřit tomu, co Pereira činí (a tvrdí). Je to román, který nese typický Tabucchiho podpis: nejednoznačnost a náznakovost.