Poté, co do českého prostředí na počátku nového tisíciletí revolučním způsobem vpadl text Vagina monology od Eve Enslerové , jehož úspěšnost a dosavadní uvádění v divadelní podobě svědčí jak o nedostatku takových témat, tak o poptávce po nich, nyní vydává nakladatelství Host beletrizovaného „průvodce současné ženy“ Jak být ženou. Je založený na strhujícím monologu britské novinářky a spisovatelky Caitlin Moranové. Asi by snesl i přenesení na televizní obrazovky v podobě živého publicistického pořadu, ovšem většina divaček by se u jeho sledování chtě nechtě začervenala. A ano, otázka pojmenování ženského přirození v knize nechybí.

Jak být ženou je nebývale otevřený a nezkrášlený punkový pohled pětatřicetileté rebelky s proříznutou pusou, která byla na party s Lady Gaga. Ale taky je to normální ženská, která popsala svou klikatou cestu k ženství. Moranová chce svým populárně publicistickým stylem vymanit feminismus z akademických kruhů a vrátit ho ženám potýkajícím se s každodenními problémy. Dát mu punc přirozenosti a odstranit terminologické nánosy, které se na něj nabalily. Víme, co se říká: feministky nemají rádi muže. Autorka v celé knize vyzdvihuje, že nejde o nic víc ani o nic míň než o rovnoprávnost a svobodu (a klidně si jezděte v růžovém autě, na dobré a špatné typy žen se přitom nehraje). Zejména v Česku, kde je jen málokterá žena ochotna prohlásit se za feministku, má přesně takový přístup smysl.

Kniha stojí na tezi: poučte se z mých chyb, a že jich bylo! Moranová chce na vlastním příkladu poukázat na složitý proces stávání se ženou, jenž je silně ovlivněný stereotypními předsudky, konvencemi a očekáváními mužského světa. Otevřenost je podtržena líčením soukromých událostí. Ty přitom slouží jako podklad a alibi pro vtipné glosátorství. Autorka se vrací do svých třinácti let, kdy jí začínají růst chlupy a dostane menstruaci. Pro okolí se najednou stává zajímavou: „Seš vyholená? Jaký porno se ti líbí? Chceš se vdát? Kdy budeš mít děti? Jsi feministka?“ Snaha být „normální“ vede Caitlin k nákupu drahé značkové kabelky, kterou jí ukradnou, a bot na vysokých podpatcích, jež skončí v krabici pod postelí. Brazilská depilace „šíleně svědí“ a titěrná tanga se zařezávají. Moranová proto neváhá prohlásit: „vraťte se k chlupům!“ a „jsem pro velké kalhotky“. Na první čtení je takové zjednodušení velmi vtipné, ale je to jen povrch, důsledky této humorné slupky mrazí. Například holení genitálií předepisuje pornoprůmysl; slovy Caitlin Moranové: „Každodenní život vaší frndy diktují Mijagawa kund a Charles B. Lang ptáků.“ Dalším aspektem, který souvisí s depilací chlupů v oblasti genitálií, je iluze nedospělého těla.

Caitlin Moranová postupuje chronologicky v šestnácti kapitolách věnovaných vždy jednomu tématu. Rozebírá menstruaci, podprsenky, sexismus, zamilovanost, svatby, striptýzové kluby, idoly. Záslužná je především kapitola věnovaná potratům, velmi silná a emočně vypjatá. Sugestivní líčení vlastního čtyřiadvacetihodinového porodu má prvky hororu. Zjemní ho druhým porodem a ještě z toho vyvodí ponaučení, že je třeba se na porod připravit. Veškeré příhody mají sloužit jako návody. Byť některé nepůsobí zrovna věrohodně: Moranová například nejprve líčí vlastní nepovedenou svatbu, pak čtenářky ponouká, aby dělaly, jako by o nic nešlo, a v závěru se zamýšlí, jestli by nebylo vhodné zbavit se celé idey manželství.

Styl psaní Caitlin Moranové je velmi výrazný a excentrický. Leckdy je ukřičená a ohlušující. A to cíleně, právě proto je text tak úderný. Není překvapivé, že autorka získala v roce 2010 za své sloupky do deníku The Times prestižní publicistickou cenu Columnist of The Year. Nelze jí upřít vtip a originalitu, tedy většinou. V knize se nevyhne ani klišé a některé humorné průpovídky už působí příliš křečovitě a vynuceně. Jako vystřižený z populárních příruček je systém výčtů, který autorka ráda používá. Její humor je jadrný, což nemusí vyhovovat každému. Ovšem její bonmoty a metafory jsou skvělé a výstižné. Když odstraňuje zaschlou krev na prostěradle, prohlásí: „Před vynalezením pračky jsme byly příliš zaneprázdněné drhnutím, než abychom mohli agitovat o volební právo.“ V textu také hýří novotvary, například malé kalhotky nazývá „kalhotkovým anorexismem“. Vedle toho má její psaní pro ženské čtenářky důležitý efekt ztotožnění se a porozumění: není jediná, kdo má takové problémy a pocity, o kterých se v ženských časopisech nemluví. Protože jenom být ženou nestačí. Čekat na prince nebo se snažit být nějakému muži múzou není v jednadvacátém století průchozí, dnes je doba nakloněna ženám, které chtějí něco dělat.

Caitlin Moranová se už od svých šestnácti let pohybovala v hudebním prostředí – začínala jako redaktorka hudebního týdeníku Melody Maker a už v osmnácti moderovala pořad o pop music. To jí umožnilo dostat se k informacím ze zákulisí šoubyznysu, které nepoužívá ke skandální bulvarizaci, ale k odstranění některých stereotypů. Vězte, že boty na vysokých podpatcích jsou určeny jenom na červené koberce, ne na denní nošení, klátí se v nich i modelky při fotografování. Na hudebním prostředí, které je jí blízké, ukazuje výsledky feministického hnutí. Zažila dobu, kdy nebylo o ženských popových zpěvačkách co psát, protože jich bylo zoufale málo. Propastný rozdíl oproti dnešní situaci.

Takhle vypadá feminismus v rukou dobré novinářky. Není to velký román, ty se netisknou v brožovaném vydání, vlastně to ani není čistá beletrie – za knihu Jak být ženou získala autorka v roce 2011 cenu National Book Awards v sekci Popular non-fiction book –, ale je to kniha ve všech ohledech současná. S poselstvím připomínajícím marketingové heslo drogerie DM. Není o úsilí, jak být ženou, ale jak být člověkem.