Pokud má nový román Zuzany Brabcové, který vychází dvanáct let po autorčině úspěšné knize Rok perel, vůbec nějaký děj, pak je velmi prostý. Spočívá na autobiografickém základu: hlavní hrdinka (a zároveň nositelka jednoho z vypravěčských hlasů) Ema nedobrovolně nastupuje léčbu v detoxikačním oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích. Setkává se zde s nejrůznějšími typy žen a závislostí, ale především na ni útočí vzpomínky na vlastní minulost, které se prolínají s halucinačními vizemi, sny a přítomnou realitou. Přechody mezi těmito oblastmi jsou však téměř neznatelné a hranice mezi tím, co hrdinka prožívá, a tím, co si představuje, se stírají. Do přítomného času tráveného v léčebně se prolamuje minulost, ať už jde o nedávné události nebo o vzpomínky na útlé dětství, z nichž nejostřejší jsou ty, z kterých nejvíc mrazí a jejichž pachuť Emu neustále provází: „Až teď k ní doputoval smysl matčiných slov. Jejich oči se setkaly. ,Já ne!‘ poskytla Ema matce poslední možnost k opravě. ,Ty taky, Emičko, já taky. Všichni umřou, tak je to na světě zařízený.‘ Asi se maminka špatně vyspala. Holčička se rozvřískala: ,Já ne! Nelži! Lhát se nemá!‘“ Metaforou prorůstání minulosti do přítomnosti a fantasmagorie do reality se stává strop, který ohraničuje obzor člověku ležícímu na nemocniční posteli. Strop reality, v němž zeje díra představ a vzpomínek, jíž lze projít jen k dalšímu, konečnému stropu vlastního já.

Absenci příběhu v knize zcela vynahrazuje propracovaná struktura textu. Se svévolným přecházením z prostoru reality do prostoru halucinace, z přítomného času do času uplynulého souvisí i náhlá a nesignalizovaná změna vypravěčských hledisek. V textu se mísí první, druhá a třetí vyprávěcí osoba a toto horečnaté střídání velmi dobře vystihuje chaotičnost vnitřního světa hlavní hrdinky. Promyšlený chaos, tak by se dal asi nejlépe charakterizovat styl, jakým Brabcová vypráví. Chaos těžce zkoušené vůle a psychiky, chaos života, který se dostal do slepé uličky – a to vše sevřené do detailně promyšlené kompozice. Ve funkci svorníku zde vystupuje časté intertextové navazování. Stropy odkazují například k poslednímu románu Hany Andronikovy Nebe nemá dno. Obě díla nesou podobně metaforicky vyznívající název, podobné jsou osudy hlavních hrdinek, které se navíc jmenují skoro stejně, ale blízký je i styl psaní obou autorek. I u Andronikovy se prolínají líčení halucinačních stavů s realitou, avšak její jazyk je živočišnější a její román jako celek daleko intuitivněji vystavěný než v případě Brabcové. Intertextová návaznost Stropů směřuje ale ještě hlouběji do dějin české literatury. Charakter návratných motivů, které jsou v textu neustále variovány a symbolizují nemožnost vymanit se z kruhu vlastního osudu (Židovka paní Schwarzová, matka s dcerou pojídající v cukrárně věnečky, zmínky o tom, jak dlouho trvá kremace), upomínají na román Ladislava Fukse Spalovač mrtvol. S ním – respektive s jeho filmovým ztvárněním – pojí knihu také obraz Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší, jenž tvoří jakousi vstupní bránu do celého textu. Halucinace, které hrdinku provázejí, se často odvíjejí právě od jednotlivých motivů tohoto obrazu: „Zahrada. Vidí ji, jak divoce pulzuje, jako kdyby ji stvořili před vteřinou, ten výsměch symetrii, obludný kosmos rozťatý v triptych. Kolem studny, do níž v trsech prší mrtví ptáci, cválají v temné krajině protkané záblesky světla nazí jezdci na prasatech; papež-ďábel na honosném stolci požírá a vzápětí zas vyvrhuje zatracence a vtom kolem přetančí pekelná muzika a skřet s bubnem, v němž je uvězněno batole, a tady škorpioni a muž ukřižovaný na harfě a tam zas dvě uši spojené jehlou, ze kterých trčí střenka nože.“ Uzavřený svět psychiatrické léčebny je pro Emu ztělesněním hrůz, které malíř na obraze zachytil.

Nad textem Zuzany Brabcové lze zažít estetické potěšení z brilantního jazykového ztvárnění prostředí psychiatrické léčebny i vnitřního světa hrdinky. Jazyk, v němž se střídají patos a hutná metaforičnost s lakonickým zaznamenáváním nahé skutečnosti, však není jediným důvodem, proč román číst. Není totiž samoúčelný. Jeho naléhavost odráží realitu a atmosféru prostředí léčebny velmi jasně. Ať už jde o trefně a s velkou dávkou sarkasmu ztvárněné lidské typy, s nimiž se Ema setkává (ztracená, ale stále hrdá cikánka Gizela, familiární a úlisná Marcelka, jogínka Karmela, která je přesvědčená o vlastní svatosti a nadřazenosti nad ostatními), nebo o líčení závislosti na psychofarmacích, kdy pouhý pohled na plato prášků ve vitríně v kanceláři vedoucí detoxikačního oddělení vyvolá v Emě absolutní ztrátu sebeovládání. Palčivost tématu způsobuje, že text není odtažitý ani artificiální, a činí ze Stropů svéráznou a vytříbenou autobiografickou zpověď, která zasáhne i toho, kdo si na jazykové a literární finesy nepotrpí.