Prolog
Je možné zjistit příčinu smrti někoho, kdo je už půldruhého století mrtvý?

Tým devíti patologů se o to v červnu 1993 pokusí. Na stole leží dobře konzervované tělo bezejmenného Afričana, který zemřel v roce 1830 nebo 1831 – „objekt číslo 1004“.

Preventivně, aby se vyloučil i stín předpojatosti, zvolí bílí lékaři – soudní antropologové, radiologové a toxikologové – jako motto pitevní zprávy citát Martina Luthera Kinga: „Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a bude skutečně žít podle svého kréda: ,Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.‘“

Lékaři pracují obezřetně; začínají ohledáním. Každý čtvereční centimetr prohmatají, proklepou a prostudují pod zvětšovacím sklem. Po levém boku, od kyčle do podpaží, se táhne dlouhá jizva – jako zdrhovadlo potápěčského obleku. Je to řezná rána, nehluboká a sestehovaná. Jediné další poškození je chybějící proužek předkožky: zemřelý je obřezán. Jinak je tělo bez oděrek, podlitin či podobných zranění.

„Známky vnějšího násilí, které by svědčily o traumatické smrti, jsme nezjistili,“ oznamují patologové.

Z analýzy chrupu vyplyne, že se muž dožil dvaceti sedmi let – s tolerancí plus minus tři roky. Byl malé postavy: za života měřil 135, nejvýš 140 cm. Prsty u nohou jsou daleko od sebe, což by mohlo svědčit o tom, že zdolával velké vzdálenosti bos.

Dermatologickým vyšetřením se zjistilo, že kůže je vydělaná jako teletina. V pórech se nacházejí zbytky arzenu, které narušily pigment – což mělo za následek vyblednutí původní barvy kůže. Aby se tomuto procesu zabránilo, byl na pokožku ve vrstvičkách nanesen krém na boty.

V nemocnici dr. Josepa Truety v katalánském provinčním městě Girona tělo zrentgenují. Prosvícené snímky odhalí, že páteř je nahrazena dvěma železnými pruty. Tak jako zpevňuje betonovou sochu armatura, podpírá tohoto muže zevnitř od hlavy k patě dvojitý ocelový drát.

Ve výši klíční kosti odhalí radioskopie dřevěné příčné břevno nahrazující ramena, na němž jsou zavěšeny původní pažní kosti (humerus, radius, ulna). Svalovina, orgány a tukové vrstvy byly odstraněny; tělo je vycpané slámou.

Lékaři oceňují preparátorovu práci: ačkoliv byla muži vyňata páteř, vykazují proporce jeho těla „dokonalou harmonii“.

K určení rasy objektu 1004 sáhnou posmrtní badatelé po antropometrii. Tato technika k etnickému určení lidské kostry vychází ze tří hlavních skupin: kavkazské (bílé), mongoloidní (žluté) a negroidní (černé) rasy. Na základě tuctu kritérií, k nimž patří například lebeční index (šířka vydělená délkou krát sto) a stavba nosní dutiny (kapkovitá, kulatá či oválná), badatelský tým konstatuje, že má před sebou „negroida se znaky afrického Křováka“.

Jediný náznak možné příčiny smrti je deformace nehtů na prstech rukou i nohou, která by mohla svědčit o plicní chorobě s fatálním koncem.

Ze vzácného organického materiálu (přesně řečeno z ochlupení genitálií) odebere tým lékařů vzorek k určení profilu DNA. Tento dědičný kód nezanesou do zprávy, ale uloží do trezoru na gironské radnici.

V Sále člověka
Banyoles, 1983
Autostop je jako býčí zápasy. Stopař zaujme místo na krajnici, mírně nachýlený dopředu, ale zpříma, s kusem kartonu u boku. Přiřítí se automobilista, mihne se kolem. A když nás přece jen nabere, nemáme ponětí, kde skončíme.

V prosinci 1983 jsem jezdil stopem po Španělsku. Ve společnosti jednoho kamaráda (stejně jako já univerzitního studenta prvního ročníku) jsem bloumal po parkovacím pruhu před velkoobchodem keramikou. Nízko stojící slunce nám svítilo do očí, ale bylo dostatečně slabé, abychom se do něj mohli bez mžikání dívat. Silniční sloupky i navršené hrnce a amfory za námi se utápěly v slunečním jasu. Příjezd k firmě Cerámica García S.A. střežili dva sádroví lvi s nataženými předními tlapami.

Bylo nám devatenáct. Co nám záleželo na tom, že se neposunujeme ani o píď dál? Nebo že roztřepený okraj Girony s velkoprodejnou postelí, hospůdkou pro řidiče kamionů a skleníky potaženými fólií vypadá ošuntěle. V dálce chňapaly tesáky Pyrenejí po nebeské klenbě, to byl úchvatný pohled. Střídavě jsme třímali ceduli s naším cílovým městem FIGUERES, nejprve ještě soustředěně a plni naděje, ale po nějakých dvou hodinách stále prosebněji a teatrálněji. Projíždějící automobilisté ťukali na volant nebo na čelo. Pro stopaře je Španělsko zoufalá země obývaná xenofobními typy, které se osaměle přesunují ve svých kovových ulitách. Už jen trasa Barcelona-Girona (necelých sto kilometrů) nám zabrala osm hodin.

Současně se sluncem klesla i teplota, takže nám najednou bundami začalo studeně profukovat. Když pak přece jen pěkný kus za lvy zabrzdil Renault 4, vrhli jsme se i s bagáží k němu. Řidič vystrčil bradatou hlavu. Nejede do Figueres, ani tím směrem (dirección, zachytil jsem), ale jestli chceme, můžeme se svézt až do Banyoles.

Bez váhání jsme nasedli. Já dopředu, abych udržoval případný hovor. Celý trimestr jsem v jazykové laboratoři louskal španělská slovíčka. Ta metoda se jmenovala Cuanto antes. Co nejrychleji. Ale jen s kazetou a sluchátky, nekonečným opakováním receptu na studenou polévku gazpacho se člověk španělsky ještě nenaučí. K tomu je třeba jet přímo do Španělska.

Křečovitě jsem ze sebe vypravil, že začíná být chladno, hlavně kvůli tomu větru.

„Tramontana,“ upřesnil řidič a posunul páčku topení z modré na červenou. „Vrhá se dolů tam z těch zasněžených plání.“

Náš řidič vypadal zdivočele, jako by stopoval on. Rýhy v obličeji se rozbíhaly vějířovitě do všech stran, špička nosu tvořila střed. Podobu hvězdy podtrhovaly dokonce i žilky v koutcích očí.

Jmenoval se Ricardo. Byl geolog, nebo tedy vulkanolog, a pracoval jako hlídač v sopečném parku Garrotxa. Jestlipak víme, že kraj, do nějž vjíždíme, je poďobaný čtyřiatřiceti vyhaslými krátery?

To jsme netušili.

„Jezero Banyoles je přímo propojené se sopkami. Živí ho voda z hloubky.“

O existenci městečka Banyoles (nebo je to vesnice?) jsme se dozvěděli sotva před pěti minutami, a teď je tam ještě k tomu stejnojmenné jezero. Získal jsem z toho dojem, že našemu řidiči působí potěšení, že nás odváží daleko od Figueres.

Jako by mi četl myšlenky, zeptal se: „A proč jste vlastně chtěli do Figueres?“

Jmenoval jsem muzeum Salvadora Dalího. „Můj kamarád studuje na výtvarné akademii.“ Académia del arte, slyšel jsem se říkat.

Vulkanolog na to neodpověděl. Možná dával přednost realismu lesů před surrealismem rozteklých hodinek.

Asi po minutě ticha Ricardo poznamenal: „Mluvíš pěkně kastilsky.“

Znělo to jako poklona, ale upřímně řečeno jsem to vůbec nechápal. Kastilsky? Mám snad nějakou divnou výslovnost? Nebo chtěl říct katalánsky?

„Kastilsky,“ opakoval. „Jazyk Madridu.“

„Jo tak,“ řekl jsem neutrálně – s plným vědomím naivity, kterou jsem prokázal. Cítil jsem, jak rudnu, a zatímco jsem odvrátil hlavu ke svahu s hrbolatým vzorkem révových keřů, začalo mi docházet, proč moje nadšeně nacvičená španělština budí kromě sympatie i nevoli. Když jsem se zeptal na Geronu, důrazně mi ukazovali cestu do Girony. Katalánci jsou zřejmě tak hrdí na svůj jazyk, že španělštinu označují za kastilštinu, aby ji tak degradovali ze státního jazyka na místní: existuje Katalánsko s hlavním městem Barcelonou, a pak je taky Kastilsko, se střediskem v Madridu. Tedy dvě oddělené, rovnocenné veličiny.

„Přesně tak,“ řekl vulkanolog. Zadíval se do postranního zrcátka, aby mohl předjet nákladní auto. Silnice se začala víc kroutit a také stoupat – příští tři kilometry hrozilo nebezpečí přebíhajících jelenů. Ricardo vyprávěl, že je redaktor horolezeckého časopisu. Vychází v katalánštině a existuje už od roku 1925. „Za Franka jsme každý měsíc přinesli reportáž o nějaké sjezdovce nebo o nové horolezecké trase. Dbali jsme na to, aby na titulní stránce bylo pokaždé nějaké neutrální téma. To bylo životně důležité, abychom mohli i nadále vycházet v katalánštině.“ Ve skutečnosti, vysvětloval, byl článek na obálce jen zástěrka, protože redakce uvnitř listu vytvořila pololegální platformu k udržování katalánské kultury. Mezi mapičkami lyžařských běžeckých tratí a černobílými fotografiemi horských chat se skrývaly příběhy o národopisu a archeologii a někdy i o občanské válce.

„I když je Franco už osm let po smrti, máme pořád ještě status odbojového listu,“ řekl Ricardo.

Na střední škole jsem pro seznam četby četl Hold Katalánsku od George Orwella, a věděl jsem tedy, že generalissimo zapojil v roce 1937 do bojů německou legii Kondor, aby pokryla Guerniku kobercem bomb a zlomila tak morálku Basků. Ale neuvědomil jsem si, že Franco potlačoval separatismus také tím, že umlčoval krajové jazyky, v tomto případě katalánštinu.

„Před deseti lety se tu knihy v katalánštině skoro nedostaly. Byl to kontraband,“ říkal Ricardo. „Člověk musel překročit Pyreneje a koupit si je v Perpignanu.“

Projeli jsme kolem továrny, která měla na střeše rudý neonový nápis CHOCOLATES TORRAS. V příštím okamžiku jsme zdánlivě nezmírněnou rychlostí vjeli do zástavby Banyoles. V paměti mi utkvěl kruhový objezd před místní nemocnicí s betonovou tabletou aspirinu v nadživotní velikosti jako otočným kotoučem uprostřed. A jinak hodně umně prořezaných platanů a starodávné náměstí Plaza Mayor, kde se shromažďovala mládež na skútrech.

Bylo jasné, že v Banyoles přenocujeme. Ricardo nás vysadil na rohu ulice uvnitř města a omluvil se, že nás nemohl dovézt do Figueres. „Ale když už se zajímáte o kulturu,“ řekl při loučení, „Banyoles má krásné přírodovědné muzeum. Nejstarší v provincii, a je proslavené vycpaným černouškem.“

Doslova tak to řekl: ne „negro“, ale „negrito“.

Umění mi mnoho neříkalo. V mém studentském pokoji visel plakát s věčným oběhem vody od Eschera, to ano, a Magrittova dýmka s nápisem „ceci n´est pas une pipe“ byla samozřejmě geniální. Ale většinu umělců jsem považoval za sebestředné typy; a pokud už si určili nějaký společenský úkol, zřídka ho uskutečnili. Ať už jsme o tom cestou rokovali sebečastěji, v tomto bodě jsme se s kamarádem nedokázali shodnout. Byl jsem prostě jiný než on a usiloval jsem o pozemštější cíle. Chtěl jsem se stát rozvojovým pracovníkem, tedy člověkem prospěšným tím, že předává praktické znalosti porobeným a vykořisťovaným národům. Obor, který jsem začal studovat, tropická agronomie, vychovával inženýry navrhující zavodňovací systémy a zavádějící je v zemích třetího světa.

Má volba pomoci rozvojovým zemím se zrodila na střední škole, v podmínkách, které v mém případě nenechávaly příliš prostoru pro nezávazné „dělej, co tě baví“. Souviselo to s tím, že se nám dostávalo protestantského vzdělání, solidního a strohého. ABY POZNALI TEBE, hlásala litinová písmena na stěně auly. Vyučování začínalo ve všech třídách v 8.15 čtením z bible. Den co den nám vštěpovali lásku k bližnímu a nastavování levé tváře tomu, kdo nás udeřil do pravé. Přijal jsem tento pacifismus za svůj a strašně jsem se rozhořčoval na kantory, kteří ústy hlásali lásku k bližnímu, a současně obhajovali politiku hvězdných válek Ronalda Reagana. To bylo pokrytecké. Byl jsem toho názoru, že člověk má být důsledný a odmítat veškeré násilí, proto jsem nosil kalhoty s laclem (což byl sám o sobě manifest) a na levé kšandě, hned nad přezkou, odznáček ve tvaru zlomené pušky. V té době se na naší škole objevil první palestinský šátek. Bojkotovali jsme grepy z Jihoafrické republiky, chodili do čajovny na ovesné koláčky, byli solidární s revolucí v Nikaragui – a veškeré ty sympatie i antipatie spolu v našich očích souvisely.

Dnes pokládám za rozhodující okamžik, kdy mi hodili do schránky předvolání k odvodu. Když jsem lístek z ministerstva obrany ze schránky vybíral, bylo mi jasné, že mě nečeká zdravotní, ale charakterový test.

Ráno před odvodem jsem se samozřejmě oblékl jako obvykle – důsledek mé důslednosti.

„Všichni svléknout,“ zněl první pokyn vojáka v uniformě. „Kalhoty a spodky si nechte; za tři minuty ať jste v tělocvičně.“

Sledoval jsem, jak se ke mně s pozvolnou neodvratností ropného tankeru šine následující scénka: pošklebování těm jediným lacláčům mezi samými naháči.

„Tady není nic k smíchu,“ zabručel armádní lékař zpod kníru. Postavil nás do řady, od největšího k nejmenšímu, a přecházel kolem nás kvůli zběžné prohlídce. Kluka s propadlým hrudníčkem odstrčil na znamení, že může jít. Mě si vytáhl dopředu. „Co je tohle?“ Než jsem stačil otevřít pusu, stáhl mi jedním pohybem obě kšandy.

Později si mě vzal stranou do ordinace. „Takže ty nechceš na vojnu?“

Ležel jsem na zádech na lůžku, ve spodkách. „Chci dělat náhradní službu.“

Armádní lékař mi přitlačil kolena jedno po druhém k bradě a poslouchal, zda v nich zapraská. „To je teda dobrodružství! Dva roky překládat papíry v obecním archivu z jedné hromádky na druhou – to tě láká?“

„Ne,“ řekl jsem. „Chci do Afriky.“

„Do Afriky?“

„Nebo do Latinské Ameriky. V každém případě na rozvojovou práci.“

Teď vidím, že ten výrok proměnil v té chvíli ještě matnou myšlenku v pevné předsevzetí.

Že jsme skutečně dorazili do obecního muzea, za to jsme – víc než Ricardovi – vděčili školačkám v Banyoles. Ráno, po snídani s kávou a smaženými churros, jsme otáleli na chodníku před penzionem Comas. Doleva, nebo doprava? Střechy Banyoles se leskly v zimním světle – ale nikde ani živáčka. Tato kulisa zůstala na okamžik nedotčená, když vtom se zaplnila vřískotem a hihňáním třídy vybíhající ze školy. Holky s copy se tlačily pod přístřeškem CHOCOLATES TORRAS a s kouřícími šálky v hrsti se pak rozbíhaly na všechny strany.

Když jsme se k nim blížili, zahlédl jsem na průčelí proti škole nápis: Darderovo přírodovědné muzeum. Vchod byl za rohem, za trojicí holých platanů. Stromy se podobaly svícnům se silnými rameny, která trčí pokřiveně, téměř zlobně vzhůru. Vzali jsme za kliku, ale muzeum bylo zavřené.

„Počkejte,“ zvolala jedna školačka. „Señora Lola má klíč.“ Přehodila si pramen vlasů přes rameno a zmizela za výlohou kadeřnictví, zatímco my jsme zírali na basreliéf na zdi. DR. FRANCISCO DARDER (1851–1918), hlásal nápis. A dál: ZVĚROLÉKAŘ, ZAKLADATEL BARCELONSKÉ ZOO. Pohled z profilu zachycoval pána v mondénním, rozevlátém klobouku. Dr. Darder měl na hřbetu nosu hrbolek, vějířky vrásek od oka k licousům a upřený pohled, jako by se kochal něčím, co my nevidíme. Muzeum existovalo díky jeho soukromé sbírce vycpaných zvířat.

„Je opravdický,“ vykřikla čiperná, asi desetiletá holčička.

„Kdo je opravdický?“

„El Negro!“ Hlas zavřískl na celé náměstíčko provázen záchvaty smíchu jejích kamarádek.

V příštím okamžiku vyšla z kadeřnictví señora Lola s vestou přehozenou přes ramena. Křehká dáma se špičatou bradou, z níž trčelo několik chloupků. V ruce držela kroužek s klíči a probírala ho jako růženec. Señora Lola muzeum otevřela, prodala nám po padesáti pesetách lístky a nasměrovala nás k plazům.

„Tudy,“ poručila. „A pak pokračovat ve směru hodinových ručiček.“

Sebejistě jsme vkročili do první místnosti. Přejeli jsme prsty po hřebeni leguána a ťukali na želvy obrovské na zdech, byly jedna větší než druhá. U kolen se nám to hemžilo kajmany seskupenými kolem tabulky: NEDOTÝKAT SE. Jako by nám mohli – chňap! – ukousnout ruku.

Po plazech následovali ptáci. Vybavuju si sbírku pštrosích vajec velikosti říčních kamenů – byla úchvatnější než samotní pštrosi. Ve skleněné voliéře se tlačila drobotina (kolibříci, kanárci, andulky). To bylo možná něco pro ornitology, ale nás to nezajímalo. Směřovali jsme k Sálu člověka, v prodloužení Sálu savců. Když jsme prošli kolem žebřin s lidoopy a kolem kostry gorily, změnila se naše rozjívenost v lehké zamrazení.

Tady je: vycpaný černoch z Banyoles. V pravé ruce oštěp, v levé štít. Bdělý a mírně přihnutý, s povytaženými rameny. Polonahý, v týle čelenku z palmových vláken, kolem beder chundelatou oranžovou roušku. Kůži měl nelidsky černou. Netušil jsem, že existují tak černí lidé, a taky tak malí a hubení. Ukázalo se, že El Negro je dospělý muž, kost a kůže, byl nám sotva po loket. Stál ve skleněné skříni uprostřed koberce. Na podstavci byla přišroubovaná tabulka: Křovák z Kalahari.

Silněji než u kajmanů jsem měl pocit, že se dá do pohybu. Nebo na mě na vteřinu upře oči. Káravě? Zlostně, protože jsem ho přišel obhlížet?

Tohle není muzeum voskových figurín. Nedívám se na iluzi pravosti; tenhle Křovák není hrůzně zdařilý odlitek a také ne náhodně v rašeliništi nalezená mrtvola nebo mumie jiného druhu. Je to člověk stažený z kůže a vycpaný jako zvíře. Někdo to musel provést a samozřejmě byly poměry takové, že preparátorem zaručeně byl bílý Evropan a jeho objektem černý Afričan. Obráceně by to bylo nemyslitelné. Polilo mě horko a cítil jsem, jak mě brní kořínky vlasů – z neurčitého pocitu studu.

Señora Lola neposkytovala žádný výklad, ani katalog nebo brožurku. Ťukla do otáčivého stojanu s pohlednicemi a upřela na mě zrak přes skla brýlí. Vzal jsem jediný pohled s Křovákem a na zadní straně četl: Museo Darder – Banyoles. Bechuana.

„Bechuana?“

Señora Lola na mě nepřestala skelně zírat. S mírně zakloněnou hlavou, bradou vytrčenou dopředu. Pohledy jsou po čtyřiceti pesetách, řekla.

Koupil jsem si dva.

O týden později v jazykové laboratoři jsem vyhledal slovo „Bechuana“ ve slovníku. Ukázalo se, že je to označení obyvatele Botswany, nebo přesněji: člena nejčetnější skupiny obyvatelstva Botswany, Tswanů. Takže žádný Křovák z Kalahari, ačkoliv ta poušť z větší části v Botswaně leží. Křováci jsou právě nejméně početný národ Botswany, téměř už vymřelý.

Dráždilo mě, že jeden z těch dvou nápisů, ten na podstavci, nebo ten na pohlednici, zjevně není správný. Čím déle jsem o tom přemýšlel, tím podivnější se mi to zdálo: člověk, přibitý hřebíky na dřevěný podstavec jako „Křovák z Kalahari“, jehož zobrazení můžeme poslat jako pozdrav z prázdnin s označením „Bechuana“. Kdo z těch dvou vlastně je? Co se s ním stalo? Zajímalo mě, kdo vypreparoval jeho tělo a jak se dostal do toho zapadákova. Živý? Mrtvý?

Nejasný původ je výrazem jeho úpadku jakožto jedince. Kromě vnitřností ho zbavili i osobnosti. Nemá už jméno, nikdo už nezná jeho datum narození a úmrtí. Všechny jeho charakteristiky se poztrácely, takže teď není ani jasné, ke kterému národu náležel. Pro školačky z Banyoles a také pro Ricarda je prostě El Negro. Černoch s velkým Č.

Nechal jsem si to projít hlavou. Jistý černý muž se kvůli vzpomínce na minulost, která vybledla, změnil na Černocha s velkým Č. Něco podobného, jako se děje s Neznámým vojínem. Ale to srovnání dál nevede, protože rozdíl je větší než shoda: s ostatky neznámého vojína se zachází s nejvyšší úctou, odpočívají pod mramorovou deskou zdobné hrobky, protože byl „jedním z nás“. Tělo El Negra stojí vzpřímeně ve vitríně; za vstupné padesát peset se můžeme pokochat pohledem na tohoto exota. I já jsem si ho prohlížel – ale ne beze studu.

Říkal jsem si: co kdyby někdo vypátral, kdo El Negro byl. Stal by se z něj zase člověk a už by ho nemohli vystavovat jako předmět – nebo zvíře. Probíral jsem tu myšlenku s kamarádem z výtvarné akademie a on mě povzbuzoval, abych to zkusil vypátrat sám. Opáčil jsem, že by z toho mohl udělat umělecký projekt. Prožili jsme jeden z těch večerů, kdy si myslíme, že nás napadá jedna skvělá myšlenka za druhou (bájili jsme o sérii fotografií, kterou bychom zvětšili jako negativ, takže by El Negro vypadal jako běloch, a také o „únosu“, přičemž bychom se postarali o to, aby se vynořil někde jinde). Ale nemohli jsme přijít na to, jaké poselství tím vlastně chceme vyjádřit. Vyslovit se proti rasismu, ano. Ale copak to jde prostřednictvím rozpustilého vtipu?

O něco méně složité – a přitom možná za stejným účelem – bylo: pokračovat prostě ve studiu. Zvolil jsem si technický obor, ale silněji než dřív jsem si uvědomoval, že tropická agronomie obsahuje mnohem víc než zavodňování pouště. Neodvolatelně to znamená také konfrontaci s propastí mezi bělochy a nebělochy, a já jsem si říkal: tu překonat je snad ještě důležitější než zavlažování polí. Musím se jen postarat o to, přemítal jsem, aby ze mě byl zatraceně dobrý pracovník rozvojové pomoci.

Překlad © Magda de Bruin-Hüblová
Na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky a nakladatelství Pistorius & Olšanská