„V momentě, kdy už mám práci na beletrii víceméně za sebou, mi zbude spousta neotevřených šuplíků a nevyužitého materiálu, a právě z něj (jinými slovy z přebytků) pak dávám dohromady eseje. Ty pro mne ovšem znamenají totéž, co pro japonské pivovary produkce plechovkového oolongu pro abstinující účastníky večírků. Je to prostě zcela jasný ‚vedlejšák‘. Opravdu ‚lahůdkové‘ náměty si vždycky šetřím pro ‚hlavní obor‘ – práci na dalším beletristickém díle,“ píše japonský spisovatel Haruki Murakami (nar. 1949), autor u nás známý převážně svými romány (například Norské dřevo nebo 1Q84), o tom, jak vznikají jeho eseje. Murakamiho nejnovější kniha Spisovatel jako povolání, v níž se zamýšlí nad svou činností romanopisce, obsahuje jedenáct esejí, tedy jedenáct takovýchto přebytků. Slovo přebytek obvykle označuje něco nepotřebného a při četbě některých esejí se nabízí otázka, zda právě takové nejsou i tyto texty, skládající se z materiálu, který sám jeho původce označil jako druhořadý.

Nesetkáme se v nich s hudebním rytmem vět, který je, jak se Murakami vyjadřuje v eseji Když se ze mne stal spisovatel, pro něj při psaní beletrie zásadní, a o němž tvrdí, že když psal svůj první román, neměl pocit, že „píše text“, ale spíše „hraje hudbu“. Ani nás tu neoslní originální obraty (jimiž překypuje třeba jeho román Hon na ovci), i když v eseji Otázka originality autor zdůrazňuje, že právě originalitu považuje za základ úspěchu nejen v literatuře, ale umění vůbec (a jako příklad uvádí ve své době novátorský zvuk kapely Beatles). Textům místy chybí rovněž vypointovanost – v eseji Na výsost osobní, fyzické počínání se autor celou dobu snaží ukázat, že spisovatel, který chce dlouhodobě produkovat kvalitní díla, musí náležitě dbát i o své tělo. Na konci zmiňuje Franze Kafku, který „o svou fyzickou schránku pečoval s nebývalou důkladností. Byl naprostý vegetarián, v létě den co den uplaval ve Vltavě jednu míli a denně také věnoval dlouhou dobu cvičení.“ Tento pozitivní příklad kalokagathie však bohužel podrývá skutečnost, že Kafka zemřel v pouhých čtyřiceti letech na tuberkulózu, což ostatně Murakami sám o pár řádků výše uznává.

Pokud jde o uvedené nedostatky, v doslovu se v tomto ohledu leccos vysvětlí, když se dozvíme, že autor pro své eseje zvolil formu mluveného slova – přednášek, které by snad někdy mohl proslovit. Čtenáře zvyklého u Murakamiho na mnohem bohatší, rytmizovanější jazyk a celkově propracovanější sloh ale může tento řečnický styl poněkud zklamat.

Z obsahového hlediska ovšem eseje přinášejí pro milovníky Murakamiho díla, ale možná i pro ty čtenáře, kteří se zajímají o proces vzniku a recepce literárního díla obecně, ledacos podnětného. Dozvíme se, co vše musel Murakami podniknout, aby prorazil na americkém trhu, anebo to, jakým typem inteligence by podle něj měli spisovatelé oplývat.

Ty první, tedy Murakamiho příznivce, jistě zaujmou perličky ze zákulisí vzniku oblíbených titulů; například jak se Murakami vůbec dostal k psaní, jakým způsobem vytvořil první román a podobně. Věrné publikum v eseji Otázka výběru postav asi nepřekvapí doznání týkající se díla Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (2013, česky 2015). Hlavním hrdinou románu je muž, se kterým bezdůvodně přerušili styky všichni kamarádi ze střední školy. Murakami původně zamýšlel dílo pojmout jako kratší povídku o člověku, jenž musí žít s touto tísnivou záhadou, aniž by se kdy dozvěděl, proč na něj jeho blízcí zanevřeli. Až když Murakami uvedl do příběhu postavu Cukuruovy přítelkyně Sary, přiměla ho jedna její replika rozšířit povídku do podoby románu, v němž se záhada – jejíž rozluštění předtím očividně neznal ani sám autor – nakonec vysvětlí. Vzhledem k tomu, že podobnými záhadami Murakamiho knihy jen přetékají, čtenáře může u této pasáže napadnout, kolik z nich je ve skutečnosti zcela bez odpovědi.

Spíše než toto doznání, z něhož Murakamiho jistě mnozí podezírali už dávno, je překvapující, že autor tvořící takovým způsobem rozhořčeně protestuje proti označení „sňatkový podvodník“, jímž jej počastovala japonská kritika. Spisovatel, který hojně využívá postupy detektivních románů, aniž by na konci nabídl uspokojivé vysvětlení – a nejen to, v podstatě přiznává, že často vysvětlení ani neexistuje –, s něčím takovým musí počítat, ať už je jeho záměr sebevíc postmoderní. Tím se dostáváme k dalšímu problematickému rysu sbírky: některé eseje, hlavně O literárních cenách, v podstatě slouží jako Murakamiho nástroj pro vypořádání se s domácí literární kritikou, která k němu podle něj byla až příliš tvrdá. Čtenářská atraktivita textu, jehož hlavní poselství se dá shrnout vyjádřením „nedostal jsem Akutagawovu ani Nobelovu cenu, a proto jsou takové ceny vlastně zbytečné“, je podle mého názoru dosti sporná. Na druhou stranu esej O škole obsahuje pronikavé i kritické postřehy o japonském vzdělávacím systému a společnosti.

Jako celek působí sbírka nevyrovnaně, což je pochopitelné i vzhledem k tomu, že vznikala postupně, v průběhu tří desetiletí. S ohledem na výše jmenované nedostatky bych ji doporučila hlavně Murakamiho skalním příznivcům.