„Třetí červenec 1883, vlídný letní den, jasno, vzduch v úzkých uličkách pražského Starého Města se jen chvílemi slabě pohne, už kolem poledne jsou rozžhavené, je třicet stupňů. Naštěstí není dusno; z těch několika mraků, které se objeví odpoledne, nic nehrozí, a tak se tisíce Pražanů těší na vlahý večer u piva a vína při dechovce v některém z bezpočtu zahradních lokálů. Dnes je úterý, kdy se koná zejména mnoho ‚koncertů vojenské hudby‘ a v rozlehlé zahradní pivnici na Žofíně se zábava rozproudí už ve čtyři hodiny. To je doba pro turisty, studenty a drobné soukromníky, ostatní musejí totiž ještě několik hodin pracovat a není jim co závidět, lopotí se někde v krámě či v pisárně a vyjít si k muzice bohužel mohou až po západu slunce. I dopřát si divadelního představení závisí mnohdy na tom, bude-li šéf zrovna dobře naložen. Pro Čechy se dnes dává Fedora, nejnovější melodram úspěšného francouzského autora Victoriena Sardoua, a Němci se mohou pobavit ve Volkstheatru, na programu je Nestroyova hra Chce mít svou švandu aneb Kupečtí mládenci v hlavním městě. A ti, pro něž je i toto příliš náročné, si mohou zajít na ‚fešnou Vídeňačku‘, slečnu Mirzl Lehnerovou, která s dalšími ‚nově angažovanými uměleckými silami‘ předvádí svůj ‚rozverný a veskrze slušný program‘ na scéně ‚Wandaʼs Singspiel-Halle‘. Z takové nabídky si téměř 160 000 obyvatel města může celkem dobře vybrat…“

Takto pozvolna začíná obsáhlý trojdílný životopis nejslavnějšího spisovatele pocházejícího z Čech, Franze Kafky. Jeho autor, německý literární historik Reiner Stach (nar. 1951), na něm pracoval celých osmnáct let. Stach se Kafkovi věnoval již v disertaci Kafkas erotischer Mythos (Kafkův erotický mýtus, Fischer Taschenbuch Verlag, 1987), podle Veroniky Jičínské šlo o polemiku s Canettiho představou o Felici Bauerové jako pouhé Kafkově projekční ploše. A ještě předtím připravil knihu ke stoletému výročí frankfurtského nakladatelství S. Fischer Verlag 100 Jahre S. Fischer 1886–1986: Das Klassische Programm: Ein Lesebuch (S. Fischer, 1986).

A tam také vydal svou životopisnou trilogii. Myšlení a vývoj Franze Kafky v ní zasadil do širokých kulturněhistorických, společenských a literárních souvislostí. První díl, který nedávno vyšel i v českém překladu, Kafka: Rané roky (Kafka: Die frühen Jahre, 2014) zachycuje Kafkův původ, seznámení jeho rodičů, dětství a mládí, studia a první léta strávená v zaměstnání. A současně vytváří, jak stojí v anotaci, vskutku „velkolepé dobové panorama“ spisovatelova rodného města, habsburské monarchie i celé střední Evropy. Líčené prostředí bylo určované stupňujícím se národnostním uvědoměním či židovskou emancipací, pseudonáboženskými a mesianistickými vizemi, novými vynálezy a objevy či dříve nevídanými kulturními formami (film), zatímco gymnázia stále kladla hlavní důraz na studium klasické latiny a řečtiny. Toto vše do sebe mladý Kafka vstřebával, s tím vším zápolil.

Poctivě vytvarované dědictví
Kniha začíná obsáhlým historickým exkurzem až k počátkům českého novověku a bitvě na Bílé hoře a pokračuje jakousi „scénologií“ Staroměstského náměstí, jež Stach líčí jako svébytné „ohnisko, v němž se zhutňují sociální energie celé oblasti“, jako „sociální jeviště“ působící i na Kafku. (I když Stach se ve svém rozmáchlém vypravěčském gestu dostává i k dějům, které Franz ani jako dospělý už zažít nemohl: „Kdo v Praze převzal moc, představil se na náměstí – tak tomu bylo dokonce i ve 20. století, kdy vitální promenádní Václavské náměstí dávno na sebe strhlo lesk starého centra a degradovalo je na historickou pamětihodnost. Také počátek komunistické samovlády v únoru 1948 byl celebrován v kulisách Staroměstského náměstí, nápad to ovšem nijak šťastný nebyl, jak se záhy ukázalo. Pučisté tím totiž bolestně zasáhli nerv kolektivní paměti, do níž byla vryta daleko brutálnější inscenace, jež se konala před více než třemi sty lety a kterou dobře znal každý český gymnazista: instalace nového režimu, uskutečněná na Staroměstském náměstí s veřejným mučením, oprátkou a katovým mečem.“)

Po rekapitulaci dějin českých Židů se pak autor dostává k spisovatelovým rodičům Hermannu Kafkovi a Julii Löwyové a genetickému dědictví, které mu dali do vínku. Sám sebe přitom Kafka popsal jako míšence, pocházejícího ze dvou lidí naprosto odlišného naturelu, od nichž z­dědil velmi rozporné prvky. Šlo prý dokonce o součást jeho „soukromého“ mýtu: „Já, Löwy s jistým kafkovským základem, který ale není uváděn do pohybu kafkovskou vůlí k životu, k obchodování, k dobývání, nýbrž jakýmsi löwyovským ostnem, působícím tajněji, s větší plachostí, v jiném směru a často úplně selhávajícím.“ Už v Kafkově útlém věku Stach nachází vznik predispozic, které později spoluurčovaly hlavní rysy jeho díla a preferenci některých dominantních témat. Nevychází přitom z místy extrémních freudistických teorií a dalších aprioristických konceptů, ale spíše z toho, co o svém dětství naznačil sám spisovatel.

Pokud například Kafkova matka rozhodla, že malého Franze budou do školy a ze školy doprovázet služebné, šlo podle autora o opatření pro Franzovy rodiče mimořádně typické, myšlené dobře, ale výchovně zaslepené. Už po několika málo dnech byl totiž budoucí literát ze třídy jediný, kdo krátkou a do­pravně bezpečnou cestu do školy směl absolvovat jen pod dozorem, jediný, komu aspoň na pár minut nebylo dovoleno trochu se potloukat po Masném trhu těsně u školy, v domovních průchodech a skrytých dvorech. Na spolužáky to působilo „jen jako domýšlivost a hochovi tak opatrovanému vtiskovalo znamení outsidera a maminčina mazánka“. Tato přehnaná rodičovská péče „uzavřela poslední mezeru mezi domácí mocenskou hierarchií, kde [Franz] zaujímal poslední pořadí, a stejně hierarchickým uspořádáním, s nímž se setkával ve škole“. V jeho mentálním světě se tak učitel a s ním i celá instituce školy stali prodlouženou rukou domácího (a vůbec ne pouze otcovského) velitelského násilí. Neblahou roli v tom hrála doprovázející kuchařka, která po cestě do školy pravidelně vyhrožovala, že učiteli poví, jak její svěřenec doma zlobil. Ten ji pak těsně před školou začal prosit, aby nic neříkala, ona ale ona vrtěla hlavou, a čím více prosil, „tím cennější se mu jevilo to, oč prosil.“

Poslušně nechápu!
Z  ochromující nadvlády rodičovské a školní autority se podle Stacha vyvíjelo „vědomí viny“. Hora údajných provinění nejprve vůči rodičům a nakonec vůči celému světu postupně narůstala. Šestiletý chlapec přitom podle autora cítil nejen vinu, ale i strach z bití, řevu a fyzické převahy otcovy i z toho, že se od něj odvrátí matka: „Kafka se záhy naučil, že situace, která plodí strach, nemůže ze zásady skončit dobře. Buď obávaná rána skutečně přijde – jenže k tělesným přehmatům docházelo u Kafkových nanejvýš vzácně –, anebo přijde omilostnění, avšak pouze na čas, a stejně se bude vyhrožovat dál. Co v tomto silovém poli strachu dočista chybělo, byla zkušenost zdaru, šťastného výsledku, zproštění obžaloby – ne pouze proto, že otec zásadně neuděloval pochvalu, nýbrž především proto, že povinnost, plněná (ba plněná nad míru) vždy jen se strachem, nebyla chápána jako vlastní výkon, a tudíž nenaplňovala hrdostí.“

Kafka byl celkově úspěšný žák, školní povinnosti zvládal výborně, ovšem maturity se natolik bál, že se skupinou spolužáků ukořistil zápisník se zadávanými tématy a složil ji pak vlastně podvodem. Viděno jeho prizmatem se ovšem škola jevila spíše jako cosi na způsob soudního dvora. Kupříkladu gymnaziální učitel často opakoval: „Velká škoda, že to člověk musí číst s vámi. Nemůžete tomu rozumět, a i když si myslíte, že tomu rozumíte, nerozumíte tomu ani v nej­menším. Člověk musí nabýt hodně zkušeností, aby z toho porozuměl alespoň střípku.“ To v Kafkovi živilo „představy o marnosti, které nakonec zmrazovaly celý život v nestvůrnou a nezvládnutelnou zkoušku“. Podobné fantazie přitom Kafku „zaplavovaly už jako desetiletého a dusily každou iniciativu, veškerou touhu po vědění.“

Analogické výroky si mladý hrdina vykládal jako paradoxní poselství: „Musíte biflovat, abyste něčemu porozuměli, ale vzdor veškerému biflování nakonec stejně nebudete rozumět ničemu.“ Podle Stacha to byl jakýsi pedagogicky pustošivý orwellovský double bind, který „jako by do veřejného prostoru expandoval neproniknutelné tajemství otcova autokratického příkazu poslouchat, a nechápat proč“. I později měl Kafka dojem, že na tuto schizofrenní situaci naráží stále znovu, a připadala mu natolik „bytostná“, že ji vložil do základů své prózy. Tak se po obžalovaném Josefovi K. (Proces) s mlhavými výhrůžkami vyžaduje, aby veškerou svou energii soustřeďoval na svůj proces a přesně dodržoval formality, přičemž je zároveň ujišťován, že zákon, na němž se proces zakládá, nelze poznat, i kdyby se o to člověk snažil celý život. Stejný rozpor přivádí nakonec k pádu také zeměměřiče K., protagonistu románu Zámek. Je ujišťován, že o skutečných poměrech ve vesnici nemá ani potuchy, a jakmile projeví snahu přijít jim na kloub, výroky účastníků hovoru pokaždé začnou kroužit jen kolem procesních otázek. Na konci je poznání, že ani vesničané svému světu vůbec nerozumějí, že žijí uprostřed nějakého mystéria.

Nepřátelské smysly
Důležitou roli v Kafkově vývoji hrála také sexualita. Ta byla v oné době většinou vnímána jako „zaminované pole, na němž na každém kroku číhá nebezpečí, a nikdo, ani ten nejpoučenější člověk, nebyl na konci 19. století s to spolehlivě rozlišit skutečná rizika od pouhých úzkostných před­stav“: počínaje údajnými neblahými důsledky mužské „samohany“ (jíž se se špat­ným svědomím oddával podle autora i Kafka) přes řadu svrchovaně nepříjemných a vleklých pohlavních chorob až po „katastrofu“ nechtěného těhotenství.

K těmto dobovým předsudkům se v případě Kafky přidaly ještě další, idiosynkratické. Stach cituje Kafkův vlastní popis pravděpodobně první noci strávené se ženou. Když bylo po všem, Kafka byl šťastný: „Ale to štěstí spočívalo jen v tom, že jsem měl konečně klid od věčně bědujícího těla, především ale tkvělo štěstí v tom, že to celé nebylo ještě ohavnější, ještě špinavější. Nechci tvrdit, že jediným důvodem mého nepřátelství (určitě ne) bylo, že v hotelu děvče ve vší nevinnosti udělalo jakousi drobnou ohavnost (za řeč nestojí), řeklo malou špinavost (za řeč nestojí), ale zůstala na to vzpomínka, v témže okamžiku jsem věděl, že na to nikdy nezapomenu, a zároveň jsem věděl, nebo se domníval, že vím, že toto ohavné a špinavé, vnějškově jistě nikoli nutně, vnitřně však velmi nutně, s celou záležitostí souvisí a že mě právě to ohavné a špinavé (jehož malým znamením mi byl její malý čin, její malé slovo) tak šílenou mocí táhlo do toho hotelu, kterému bych se jinak z posledních sil vyhnul.“

Podle Stacha pak tato „oscilace mezi chtíčem a zklamáním“ pokračovala nadále, respektive nebyla nikdy přerušena, jako kdyby se nebyly vyskytly i chvíle erotického štěstí. „Špinavost“ sexu pak Kafku přitahovala i odpuzovala současně. Hlavní problém životopisec vidí v tom, že jeho hrdina nedokázal sexualitu integrovat do obrazu vlastní osobnosti a pohlížel na ni jako na cosi fyzicky i eticky nečistého. (Ostatně i ke svému vlastnímu tělu měl ambivalentní postoje: necítil se v něm dobře, „bylo moc dlouhé, moc hubené, nervózní, soužily ho bolesti žaludku a zažívací potíže, něco v tom soustrojí nesouhlasilo“.) Kvůli tomu k ženám, které ho aktivně do této „špíny“ vtáhly, nedovedl vyvinout lidskou důvěrnost. (Tento syn­drom nepřátelství vůči smyslům, a tudíž i misogynii, sdílel Kafka s mnoha měšťanskými muži, v jejichž výchově se naprosto opomíjela otázka, jak být šťastný v oblasti erotiky. „Definitivní platnost“ tohoto syndromu podle mnohých stvrzovala kniha, která se v knihkupectvích objevila jen několik týdnů před onou Kafkovou první nocí: obsáhlý pamflet Geschlecht und Charakter od Otto Weiningera, jehož rozboru se Stach rovněž věnuje.)

Autor se v biografii snaží zrekonstruovat celou řadu Kafkových intimních epizod, kterých bylo možná více, než průměrně informovaný čtenář soudí. Zmiňuje jeho návštěvy veřejných domů (ostatně celá jedna kapitola nese název U prostitutek), kolem kterých někdy chodil, jak víme, „jako kolem domu milenky“.

V širším erotickém kontextu je tu vykládána i spisovatelova fascinace vodním prostředím a záliba v navštěvování veřejných plováren: kontrolovaný požitek plavce se údajně Kafkovi jevil jako mimořádný stupeň konkrétní, tělesné svobody, jíž dával přednost před pouhou svobodou volby. Stach se v té souvislosti odvažuje i jisté „hlubinně psychologické“ spe­kulace, tvrdí, že smyslná stránka onoho kapalného média měla celoživotní význam i pro uspořádání Kafkovy psychiky, daleko přesahující obvyklou radost z plavání: „Pohyb vody, která hladí a rovnoměrně objímá celé tělo, se přece dá veskrze zakoušet jako erotické vybočení, přestupek, zejména ve společnosti, která striktně rozlišuje ušlechtilé a neušlechtilé tělesné partie, ty, o nichž lze mluvit, a ty, o nichž mlu­vit nelze. Že erotická žádostivost muže sídlí v jednom jediném orgánu a může být ukojena jen tam, byl předpoklad (a implicitně i požadavek), který Kafka nikdy nedokázal uvést v soulad ani s vlastními prožitky, ani s přáními. Zcela zjevné jsou silné symbiotické impulzy, jež řídily jeho sexualitu především v pozdějších letech: přání vnikat bylo stále silněji překrýváno přáním po ženství jakožto médiu přijímajícím, nabízejícím tělu i duši úkryt, a přesto umožňujícím všestrannou svobodu.“

Kafka tak prý nalezl pro úzkostnou touhu intimity, která ho trápila a kterou ne­dokázal objasnit ani milovaným ženám, ani blízkým přátelům, jako nejpřesvědčivější metaforu právě obraz plavání v nekonečných vodách: „Jako když ně­kdo nedokáže odolat vábení a vyplave daleko do moře, šťasten, že ho tak unáší, ‚teď jsi člověk, teď jsi velký plavec‘, a náhle se napřímí, bez zvláštního podnětu, a spatří jen nebe a moře a na vlnách svou malinkou hlavu a dostane příšerný strach, všechno ostatní je mu jedno, musí zpět, i kdyby mu to mělo plíce roztrhnout.“

Lázeňský lékař
S tím souvisí i téma Franze Kafky coby vyznavače zdravého životního stylu. Autor nechává otevřenou otázku, kolik bylo ve dvacetiletém mladíkovi, který vypadal zdravě a byl i dobrý plavec, ale neustále se ustaraně zaposlouchával do svého těla, hypochondrie. Důležitou roli zřejmě sehrál strýc Siegfried, povoláním lékař, který Kafku asi jako první upozornil, že „tělesná slabost není daností přirozenou, a že proto každý musí sám nést odpovědnost za fitness vlastního těla“. To, že se Kafka vydal na cestu přírodního životního stylu a považoval se za nenachladitelného železného blázna, mu pak každopádně přinášelo řadu výhod. Poskytovalo mu četné možnosti sebevymezení vůči každo­dennosti v rodině, dávalo příležitost „demonstrovat svou jinakost a navíc věnovat sobě samému onu míru pozornosti, jež stále ještě zůstávala odepřena jeho spisovatelským ambicím“.

Autor upozorňuje na to, že pražský literát do svých uměleckých textů roztrousil tisíce autobiografických střípků, ale „jako naschvál“ při tom vynechal celou oblast přírodní léčby, která byla po tolik let velmi významnou složkou jeho sebeobrazu. Nikdo z jeho hrdinů se nejde léčit do sanatoria, nikdo není vegetarián, nikdo neproklíná (jako jejich autor) nevědomost lékařů. I právě zatčený Josef K. si stěžuje pouze na to, že nedostal snídani, a ne na to, že mu nedovolili „müllerovat“ – dobový pojem zavedený podle dánského sportovce a učitele gymnastiky Johanna Pedera Müllera (1866–1938). „Nemluvě o vesnici na úpatí zámec­kého kopce, v níž nějakého lékaře zjevně vůbec ani nemají. Žádného čtenáře, jenž studuje Kafkova díla a nemá představu o jeho životopise, by nenapadlo, že tento autor snil o založení spolku přírodní léčby. Toto místo zůstává v úhrnu Kafkova díla prázdné, stejně tak i místo Žida a mnohé, co je mu příliš blízké, než aby se to dalo pojmenovat.“ Jak Stach významně podotýká, v románu Proces se nevyskytuje žádný otec.

Mnoho přírodních léčitelů podle Stacha pracovalo s přesvědčením, že je potřebí pacienta pouze ve­lice přesně a nezaujatě pozorovat a ve velkém počtu případů se pak dá určit platná diagnóza, zcela bez tradičního lékařského vyšetření. A u Kafky v návaznosti na to konstatuje „distancovaný, stejnou měrou precizní i fragmentovaný pohled, který upírá na fyzický zjev druhých lidí, živých i vymyšlených. Izolování tělesných zón a afektivní neutralita, s níž Kafka zachycuje své postřehy rovněž v denících, často připomínají pohled lékaře, který skenuje pacientův povrch, aniž ho vnímá jako tělo.“ Pokud tedy měli zmínění „alternativci“ pravdu, „byl by se z Kafky stal dobrý a úspěšný lázeňský lékař“, dodává neotřele Stach.

Plné jeviště
Autor ve svém díle syntetizuje poznatky předchozích kafkovských životopisů, dílčích výzkumů a studií jako S Kafkou do kina (Prostor, 2004) Hannse Zischlera nebo 1909: aeroplány nad Bresciou (Prostor, 2003) Petra Demetze. Pro ty, kteří dané knihy četli, biografie v tomto ohledu asi nebude příliš překvapivá. Podle Stacha největší omyl v přístupu ke Kafkovi spočívá v tom, že „si řada lidí myslí, že Kafka popisuje jenom fantastické světy. Ale on mnohé z toho, co líčí, prožil. Například násilí nebo stroje stojící proti lidem.“ Toto ovšem kafkologové tuší již dlouho: i u nás ostatně proběhla výstava Kafkovy továrny…

Stachův přístup k pojednané látce je spíše tradiční. Zajímá jej, jak se život autora „promítá“ do jeho díla – což je metoda, kterou už před desítkami let kritizovali literárněvědní strukturalisté. Jak však Stach ukazuje, může být stále produktivní, ač nepřichází se skandálními odhaleními ani převratnými interpretacemi textů. Novější přístupy se nejvíce projevují v módním anglickém výrazivu typu patchwork. I když to na některé recenzenty působí rušivě, lze tato slůvka současně chápat jako aktualizaci dějů, které přes propast jednoho století leckomu mohou připadat zastaralé.

Množství materiálu, které autor musel nastudovat, je obrovské, se svým úkolem se však popasoval se ctí – až na některá zcela drobná zakolísání, v nichž ovšem zhusta nemají jasno ani zdejší pisatelé (jako je skutečný důvod vystavění mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, u kterého zřejmě nesprávnou verzi nadále horlivě šíří četní místní protikatoličtí publicisté). Knihu charakterizují čtivost a lehkost, s níž autor dokáže pospojovat jednotlivá témata. Takže například v kapitole Ideje a přízraky: Buber, Steiner, Einstein se mu daří vtipně polemizovat s teozofií i prostřednictvím výroků slavného fyzika.

Recenze v Süddeutsche Zeitung tvrdí, že Reiner Stach proměnil Franze Kafku v románovou postavu, k tomu dodejme, že celé dějiště je skutečně bohatě zalidněno. Nechybějí šadchen, dohazovač, který znal jména celé židovské obce nazpaměť a měl nejlepší informace i o pří­buzenských, finančních a morálních poměrech, jenž zprostředkoval seznámení Kafkových rodičů, ani zaměstnanci obchodu rodiny Kafkových, Franzovi spolužáci či přátelé. U těch nejvýznamnějších se autor opět rozepisuje do velké šířky, takže se podrobně věnuje nejen Maxi Brodovi, ústřední osobě Kafkova životopisu i jeho života posmrtného, ale dokonce též jeho matce Fanny Brodové rozené Rosenfeldové. (Byla prý „temperamentní, dominantní, podléhala všelijakým náladám, k dětem byla jednou něžná, jindy přísná. Zjevně se velice ráda okázale předváděla, a ani manželství, ani odpovědnost za tři děti nedokázaly zabránit, aby se tento sklon dál zintenzivňoval a ponenáhlu nabýval patologických rysů“.) Charakterizaci svých postav přitom autor provádí nejen prostřednictvím jejich rodinné anamnézy, ale třeba i líčením toho, jak vypadalo soužití Kafky a Broda při jejich cestách do zahraničí. Tehdy se musel Brod vyrovnávat s tím, že jeho druh nebyl schopný ani běžné úkony urychlit nebo na chvíli přerušit, zatímco Kafka v sobě dusil nelibost, že si Max, „celou špínu noční cesty v šatech“, při čekání dovolil sednout na jeho postel…

Autor ovšem svého hlavního hrdinu nekarikuje, jen se ho snaží citlivě ukázat ze všech možných stránek a osvětlit co nejvíce okolností, které spolurozhodovaly o tom, kým se stal a jaké texty napsal. (A to i za tu cenu, že mu pak někteří recenzenti vyčítali, že „se někdy neubrání lidovosti nebo vciťovací rétorice“ či „klamné důvěrnosti triviality“.) Reiner Stach vykresluje nejen plastický a procítěný portrét jednoho spisovatele, ale též fresku celé jedné epochy, která má co říci i českému čtenáři. Zvláště čtenáři modelovému, který primárně nehledá interpretaci textů, nýbrž chce pochopit Kafkovu osobu a dobu – nebo se Kafkova díla zatím bál. Jak autor řekl v rozhovoru, jeho „cílovou skupinou nejsou v první řadě akademici, ale milovníci literatury. Existuje mnoho fanoušků Franze Kafky, kteří jsou nadšeni jeho texty a chtějí vědět, kde se vzaly. Jak vypadal svět, v němž takové texty vznikaly.“

Druhý díl Stachova opusu by měl vyjít na podzim a příští rok třetí, jímž se zdařilé dílo v české verzi uzavře. A v daleké budoucnosti se snad můžeme těšit na jeho další knihu, která zřejmě bude o Kafkově době, tedy o přelomu století a reakcích na první kina či auta…