Když se po prvním čtení z Kafkových prací, které pořádal jeho přítel Max Brod, nechal Franz Werfel slyšet, že "Kafkovi nebude nikdo za Děčínem a Podmokly rozumět", měl v lecčems pravdu. V případě knihy s názvem Kafka. Za menšinovou literaturu autorské dvojice Gilles Deleuze a Félix Guattari však Werfelova trefná předpověď mířila vedle. Kniha z roku 1975 je druhou společně psanou prací těchto francouzských filozofů a spadá v jejich tvorbě mezi AntiOidipa a Tisíc plošin, což jsou jedny ze stěžejních děl současné filozofie. Text knihy "o" Kafkovi vznikal na pozadí konceptů rozvinutých v AntiOidipovi, v němž se autoři radikálně vypořádávají s psychoanalytickým výkladem reality. Psychoanalýza podle Deleuze příliš zjednodušuje tajemství; nechápe znaky a symptomy a všechno redukuje na to, co spisovatel D. H. Lawrence nazýval "malým špinavým tajemstvím". Nevědomí jako základní pojem psychoanalýzy "není divadlo, ale továrna, výrobní stroj. Nevědomí neblouzní o tatínkovi a mamince, nýbrž o rasách, kmenech, světadílech, historii a geografii, vždy o sociálním poli... psychoanalýza nepochopila, co znamená dění, touha, výpověď," řekl v jednom pozdním rozhovoru Deleuze. Metafora stroje tvoří jeden z motivů, které autoři rozehrávají ve své "interpretaci" Kafkova díla. V Kafkově psaní, onom "literárním stroji", vše podléhá schématům opakování, řádu touhy. V Zámku je například Josef K. okamžitě vtažen do struktury stroje-zámku, kde má vše své pevné místo, stroj s ním počítá jako se svou součástí. Kniha nese podtitul Za menšinovou literaturu. Tu Deleuze s Guattarim definují jako "literaturu, kterou menšina vytváří ve většinovém jazyce". Tady je míněna židovská menšina píšící v českém prostředí většinovým německým jazykem, který je tudíž vytržený, chudý, zato však intenzivní. Tato intenzita se přetváří buďto v symbolické rovině, jako třeba u Meyrinka, nebo se jazyk dále osvobozuje od jakéhokoliv obsahu, stává se čistým zvukem, čistým výrazem. Za zmínku také stojí, že Kafka nemůže být brán jako představitel intimních zpovědí, které charakterizují většinovou literaturu, nýbrž jako spisovatel nutně politický. Kafkův literární stroj předjímá "ďábelské stroje, které tlučou na dveře": stroj fašistický, stalinistický či americký. Kniha "o" Kafkovi však není pouze interpretací, ale také vpravením do nového způsobu myšlení, který se neomezuje na vžité pojmové konstrukce, ale ve své mluvě nechává zaznít jak řeč psychoanalýzy, filmu nebo literatury, tak nepřevoditelný argot. A protože je Kafkovo dílo "diagnózou všech ďábelských sil, které na nás číhají", vyplatí se dát si práci se čtením tohoto nijak snadného textu "o" Kafkovi, v němž si však každý najde "ten svůj" zájem. O tom, že není nutné porozumět všemu, svědčí výrok, kterým Deleuze ilustroval svůj způsob přednášení: "Ta stejná přednáška je určená posluchačům prvního i posledního ročníku, studentům i nestudujícím, filozofům i nefilozofům, mladým i starým, lidem rozličných národností. Každý si odnese její část, není nutné uchopit ji smysluplně jako celek."