Je těžko k uvěření, že kritické vydání děl tak významného, pro dvacáté století dokonce kanonického spisovatele jako je Franz Kafka, se uskutečnilo až v současnosti. Do té doby se pracovalo s vydáním Maxe Broda. Teprve od nedávných devadesátých letech vychází Kritické vydání Franze Kafky péčí Hanse-Gerda Kocha, Malcolma Pasleyho, Josta Schillemeita a Michaela Müllera ve frankfurtském nakladatelství S. Fischer. Ediční práce stále probíhají, vycházejí i CD-romy a v Německu tak populární „knížky k poslechu“ s Kafkovými texty. Je velkou zásluhou pražského Nakladatelství Franze Kafky a neúnavné práce překladatelů (Věry Koubové, Josefa Čermáka, Marka Nekuly a Jiřího Stromšíka), že v nových překladech vychází jeho souborné dílo česky současně s německým Kritickým vydáním.

Snahy o výklad tohoto spisovatele neutuchají. V roce 2000 vydaná Mezinárodní bibliografie primární a sekundární literatury (vyd. Marie Luise Caputo-Mayr a Julius Michael Herz) k Franzi Kafkovi má více než 1300 stran. Oproti tomu dosud chyběla platná Kafkova biografie, když odhlédneme od materiálově bohaté Příručky ke Kafkovi (Kafka-Handbuch, 1979) Hartmuta Bindera a od dlouho směrodatné, průkopnické a stále vynikající biografie Klause Wagenbacha Franz Kafka (1958, vyšla i česky, viz biografická literatura k Franzi Kafkovi). Tuto mezeru se nyní snaží zaplnit Reiner Stach. Podle Stacha jsou dosavadní biografie (s výjimkou Bindera a Wagenbacha) jen náběhy a úvody ke Kafkovi.

Připomeňme si ale, že existuje mnoho fundovaných interpretačních biografických děl (za jedno z nejlepších považuji Kafka. Literatura a židovství Giuliana Baioniho, dále Kafka. Židovství-politika-literatura Ritchie Robertsona a Noční můry rozumu. Život Franze Kafky Ernsta Pawela), které se zabývají prolínáním „života“ a „literatury“, což je u autora Kafkova typu otázka zcela zásadní. Půda mezi faktografií a interpretací vypadá proto v případě Kafky obzvlášť nebezpečně (a můžeme se ptát, jakou mezeru chce Stach vlastně vyplnit). I z těchto důvodů zápasí Stachova práce s žánrem biografie a na některých místech se velmi blíží životopisnému románu.

Nevoli vyvolal autor už tím, že si pro svou velmi obsáhlou knihu (673 stran) zvolil krátké období let 1910–1915, roky rozhodnutí, ve kterých dochází k zásadním tvůrčím průlomům. Argumentuje tím, že od Wagenbachovy biografie v bádání nedošlo k žádným zásadně novým poznatkům; navíc musí zůstat znalosti o době před rokem 1910 nutně neúplné, dokud nebude k dispozici pozůstalost Maxe Broda. Cena za takové chronologické vymezení je vysoká – příliš vysoká. Nedovíme se nic o Kafkových začátcích. ... Stachovo rozhodnutí má také za následek, že se vůbec neobjevuje kulturní, etnický a politicky-společenský svět Prahy (Gerhard Kurz). Stach se v úvodu zaklíná životopiscovou empatií, bez níž žádná biografie nemůže vzniknout. I v jednotlivých exkurzech opakovaně tematizuje nemožnost jednoznačně osvětlit některé aspekty spisovatelova života, interpretačně se zmocnit jeho citů. Přesto je hranice mezi empatií a objektivitou stále nejasná. Stach přes veškerou snahu o distanci dopisuje, domýšlí, až se čtenář ocitá v oblasti klamné důvěrnosti triviality (Kurz). Distance je, zdá se, u Kafky vždycky naprosto nutná. Její nedostatek je chronickým problémem těch interpretů, kteří se příliš horlivě snaží pojmout do výkladu Kafkův život, jeho „svět“. („Klamná důvěrnost“, bonhomie, pobouřila v roce 1938 v souvislosti s předtím vyšlou Brodovou biografií Waltera Benjamina, pronikavého komentátora Kafky. Pro Benjamina byl Brodův hlas se svou autoritou celoživotního přítele a – zdánlivou – autenticitou prostě zkreslující.) Ani Stach se někdy neubrání lidovosti nebo vciťovací rétorice. Na druhou stranu se snaží neinterpretovat příliš, a tak se jeho pojetí trvale pohybuje mezi mnohým novým, nezatíženým pohledem a mírnou fabulací.

Skutečným a velkým přínosem této knihy je zhodnocení vztahu Franze Kafky ke snoubence Felici Bauerové. Podle Stacha s tímto vztahem souvisejí všechny tvůrčí krize a výbuchy produktivity u Kafky v letech 1910 až 1915. Biograf je na tomto poli odborníkem: před několika lety objevil ve Spojených státech Felicinu pozůstalost (zemřela v roce 1960 v Rye u New Yorku) a v roce 1999 představil na výstavě Kafkova snoubenka (Kafkas Braut), kterou bylo možno zhlédnout i v pražském Památníku národního písemnictví. Felicí Bauerovou a Kafkou se zabýval již ve své disertaci (Kafkův erotický mýtus, 1987). Velmi přesná a citlivá rekonstrukce tohoto poměru je polemikou s Canettiho představou o Felici jako pouhé projekční ploše (Elias Canetti, Jiný Proces. Dopisy Kafky Felici Bauerové, 1969). Stach přesvědčivě ukazuje, že se jednalo o erotickou volbu. Felice Kafku nesmírně přitahovala právě proto, že představovala jiný sociální typ ženy (zaměstnankyně, pracující žena, „přirozeně“ socializovaná v pracovním procesu), než jaký do té doby blíže poznal (neurotické praobrazy ženskosti: matka a děvka).

Proč Felice Bauerová? V kafkovské literatuře najdeme mnoho významných snah ovládnout údiv nad tímto nepochopitelným Kafkovým rozhodnutím a nad stejně nepochopitelnou zarputilostí, se kterou na něm více než pět let lpěl. Canetti, Deleuze a Guattari, Theweleit, Baumgart se o to pokoušeli. Jsou zajedno v tom, že Kafka tuto ženu „použil“, že ignoroval její skutečné potřeby a přání a vnutil jí úlohu, kterou by byla mohla splnit jen za cenu úplného sebezapření. Mluví se o Kafkově rafinovanosti, o jeho taktizování, dokonce o „vampirismu“. Zároveň se u těchto autorů vznáší tón lítosti nad tím, že se rozdíral zrovna kvůli tak prosté, intelektuálně jemu ani v nejmenším rovnocenné ženě, a tím si možná navždy zahradil cestu ke zralejšímu, uspokojivějšímu vztahu. Znamená to: Choval se skutečně asociálně, ale nevyplatilo se mu to, ztráta a zisk nestály ve správném poměru, a tak pronikavý duch to přece musel předvídat. Proč tedy přesto Felice Bauerová?

Ten večer 13. srpna 1912 a to, co následovalo, nelze „vysvětlit“. Neboť vysvětlení, které by zasloužilo takové označení, by předpokládalo, že jsme přinejmenším v obraze o podstatných faktorech situace. Erotická volba objektu je ale – a o tu bezesporu šlo, ať tím chtěl Kafka „zapříčinit“ cokoli – řízena převážně nevědomými motivy, které jsou ve výrocích jednajících a o to více ve vzpomínkách svědků zkreslovány. Dokonce i kdybychom tuto psychoanalytickou doktrínu chtěli uplatnit jako obecné pravidlo, bylo by přesto velmi obtížné věrohodně vysvětlit takovou volbu objektu se vší její iritující náhlostí, prudkostí a nutkavostí jako vědomé rozhodnutí, jako „volbu“ v běžném smyslu slova.

Dá se namítnout, že se v Kafkově nevědomí orientujeme pravděpodobně lépe než v nevědomí lidí, které léta osobně „známe“. To je pravda, ale tento argument říká pouze, že fyzická přítomnost pozorovatele nemůže být rozhodující, pokud jde o to, porozumět jedincům a jejich sociálním vztahům (a to je dobře, neboť jak úzký a nahodilý horizont by pak mělo každé porozumění). Ale to co o tomto nevědomí víme, pochází téměř výhradně ze sebezkoumání, které, jakkoli usiluje o pravdu, se musí vyhýbat nejbolestivějším ranám, jestliže se nechce samo zničit. Freudova sebeanalýza, která oproti té Kafkově vychází jako dosti neškodná, to ilustruje dostatečně jasně – ačkoliv to byl právě Freud, který poté objevil, že volba sexuálního partnera vždy souvisí s nejbolestivějšími a proto nejskrytějšími body naší existence. Odtud také četnost párů, které se zdají nepochopitelné, pokud ne rovnou směšné celému světu okolo, jen jim samým ne. Slavná zásnubní fotografie, na které Kafka, usmívaje se zdánlivě jen jednou polovinou obličeje, stojí za svou snoubenkou, ukazuje takový pár. Ti dva se k sobě „nehodí“, tomu dojmu se nelze ubránit. A přece ono „nehodí se“ znamená především následující: Společný základ, ve kterém je tento pár zapuštěn, je skrytý. (s. 108–109)

V dalších pasážích Stach také rekonstruuje Felicin vztah ke Kafkovi, dokonce do té míry, že se úhel pohledu odvrací od Kafky k ní – přičemž se právě zde paradoxně ukazuje, jak málo měli společného (podobný dojem si návštěvník odnášel i z výstavy; navíc všechny její dopisy Kafkovi platí za ztracené). Závěr o společném skrytém základě se však podle mého názoru skutečně velmi významně dotýká problému kafkovských interpretací a zde i Kafkova života. V tom případě by Kafkovo psaní i vztah s Felicí měly vnitřní oprávněnost, homogenitu. Takové harmonizování je však třeba brát jako otevřenou možnost, a Stach ji také tak ponechává.

Autor na biografii pracoval šest let, nyní připravuje další část. Pokud k ní čtenář přistupuje připraven, může se mnohé dovědět – a znovu promyslet některé příliš pohodlně usazené premisy kafkovského bádání.