Na výstavu zapůjčilo exponáty 29 německých, rakouských, italských a českých institucí i soukromých sběratelů a scenáristicky ji připravili němečtí odborníci v čele s Klausem Wagenbachem, autorem známé Kafkovy biografie, a Hansem-Gerdem Kochem, který je po Maxu Brodovi současným nejvýznamnějším editorem Kafkovy tvorby. Německý pořadatel výstavy, Schillerovo národní muzeum a Německý literární archiv v Marbachu, patří již deset let k nejbližším zahraničním spolupracovníkům Památníku národního písemnictví v oblasti prezentace literatury (výstavní i publikační). V duchu této spolupráce je také realizována výstava Kafkovy továrny, jíž se Památník účastní organizačně a zejména svými exponáty, partner německý pak navíc finančním zajištěním celé akce.

Ústřední téma výstavy se opírá především o archivní materiál uložený v literárním archivu Památníku národního písemnictví, především o tu část fondu Franze Kafky, která dokumentuje Kafkovo úspěšné čtrnáctileté působení v Dělnické úrazové pojišťovně v Praze, od jeho nástupu v roce 1908 až po předčasné penzionování ze zdravotních důvodů v roce 1922. Z agendy pojišťovny, Kafkových výkazů práce, korespondence a dalších dokumentů se rýsuje překvapivě nová podoba spisovatele, poopravující naši zažitou představu nekomunikativního solitéra, který do své tvorby vkládá úzkostné vize osudového rozporu mezi jedincem a společenskou mašinérií.

Shledáváme se s ambiciózním mladým mužem, který je zaujatý svou dobou a jejími technickými vymoženostmi a jako úředník pojišťovny plnící svědomitě své pracovní povinnosti se stává bezprostředním svědkem bouřlivého průmyslového rozvoje na počátku 20. století.

Autoři výstavy jsou vedeni snahou propojit všechny dohledatelné podněty, které od dětství spoluvytvářely Kafkovo vnímání světa a více či méně skrytě pronikaly do jeho děl. Úvodní část výstavy je tak věnována Kafkově rodině, v níž měl hlavní slovo otec Hermann, majitel prosperujícího obchodu s galanterním zbožím – hlavním výrobním artiklem některých podniků, které později spadaly do Kafkovy „úřední kompetence“. Další stopy vlivu uvnitř rodiny vedou ke dvěma strýčkům z matčiny strany: Siegfried Löwy, podnikový lékař tří textilních továren v Třešti na Moravě (v němž bývá spatřován předobraz „venkovského lékaře“ ze stejnojmenné povídky), zasvěcoval Franze do zdravého životního stylu, otužování a vegetariánství, půjčoval mu svou motorku Laurin & Klement a seznamoval ho se sociální a zdravotnickou problematikou. Zasvěcovací roli sehrál i druhý strýc, Alfred Löwy, ředitel železnic ve Španělsku, který při svých častých návštěvách v Praze diskutoval se synovcem o profesních záležitostech a vyprávěl mu o svých cestách do Ameriky. „Stavby průplavů, železniční konstrukce, lodní doprava, průmyslový růst, mrakodrapy, oběh zboží, kolísání kurzu – to vše byla témata rozhovorů mezi členy rodiny Kafkových“, píše Hans-Gerd Koch na jedné z popisek výstavy. Mladý Kafka je otevřený informacím, jezdí na kole, na motorce, zajímá se o automobily i aeroplány – v září 1910 publikuje v časopise Bohemia nadšenou reportáž z leteckého dnu v Brescii, kterého se zúčastnil s Maxem a Ottou Brodovými.

Když Kafka v červenci 1908 nastoupil do administrativě technického oddělení Dělnické úrazové pojišťovny, určitě netušil, nakolik ho jeho práce pohltí a že se stane živnou půdou jeho inspirace. Původně totiž do pojišťovny přišel s úmyslem vydělat si na živobytí a vytvořit si tak prostor pro „psaní“ (v březnu téhož roku vychází jeho první tištěné dílo Pozorování v 1. čísle kulturního dvouměsíčníku Hyperion). Nástupem do pojišťovny se však ocitl přímo uprostřed kvasu rodícího se průmyslu, s nímž byla činnost pojišťovny těsně spjata (továrny na severu Čech ve čtyřech hejtmanstvích, Frýdlantu, Liberci, Rumburku a Jablonci, která se stala Kafkovými služebními „okrsky“, byly ve své době na špici vývoje, např. noční směny v provozech měly již v devadesátých letech 19. století elektrické osvětlení, zatímco v Praze byla první elektrárna zřízena až v roce 1900).

Výstava poukazuje na historii vzniku úrazového a sociálního pojišťovnictví, které se z podnětu „císařského poselství“ Viléma I. mělo zabývat nápravou sociálních nedostatků „podporováním blaha pracujících“. Od roku 1887 vstoupil v platnost rakouský Zákon o dělnickém úrazovém pojištění a byly zakládány Dělnické úrazové pojišťovny, z nichž ta pražská, založená roku 1888, byla v monarchii největší.

Kafkova práce v pojišťovně nebyla žádná nudná „úředničina“: zpočátku byl pověřen tříděním podniků do různých tříd podle stupně nebezpečnosti a ohroženosti dělníků, což vyžadovalo kontrolní návštěvy v provozech a časté střety s podnikateli, kteří se bránili nepříznivému zařazení (spjatému s vyššími platbami povinného pojistného).

Kafka při častých cestách do „svých“ továren musel vykazovat slušnou dávku odhodlanosti a odvahy, diskutoval s majiteli podniků, sepisoval rekursy proti jejich požadavkům, poznával pracovní podmínky dělníků a zasazoval se za jejich zlepšení. Často zapomínal, že vystupuje v zájmu pojišťovny a osobně soucítil s osudy zaměstnanců: „Jak jsou ti lidé skromní, přicházejí k nám prosit. Místo aby vzali pojišťovnu útokem a udělali z ní kůlničku na dříví.“ (z dopisu Maxu Brodovi).

Kafka v pojišťovně uplatnil také svůj zájem o techniku, když byl pověřen péčí o úrazovou prevenci v průmyslové výrobě. Působil na státní úřady, aby ukládaly podnikům povinnost zavádět do výroby ochranná zařízení, přednášel o právní problematice úrazového pojištění, pořádal propagační výstavy a předváděcí akce (např. kulatého hoblovacího hřídele, bezpečnostních vypínacích systémů pro transmise, ochranných brýlí a jiných pomůcek úrazové prevence), psal články (provázené obrazovou dokumentací) o přednostech těchto zařízení do výročních zpráv, které pojišťovna každoročně publikovala pro veřejnost. Když pojišťovna roku 1915 převzala veškerou správu a financování Státní zemské ústředny Českého království pro péči o válečné navrátilce, zapojil se Kafka do činnosti výkonného výboru, kde se staral především o léčebné možnosti pro nervově a duševně poškozené. Z Kafkova podnětu byl roku 1916 založen spolek na podporu přeměny sanatoria ve Frankensteinu (Podhájí) u Rumburku – které poznal při svém pobytu v létě roku 1915 – ve vojenské a lidové nervové sanatorium. Kafka pro spolek sepsal programové prohlášení a po zavedení klinického provozu sanatoria dohlížel na jeho provoz. Za tuto činnost byl dokonce pojišťovnou navržen na vyznamenání za zásluhy v oblasti péče o válečné invalidy – vyznamenání se však nedočkal, neboť mezitím monarchie zanikla.

Jak vyplývá z vystavené agendy, byl Kafka svými představenými velmi dobře hodnocen. („Dr. Kafka je výjimečně pilný pracovník skvělých schopností, se skvělým přístupem k plnění povinností. Jmenovaného jsem během jeho působení poznal jako znamenitou konceptní sílu.“ – Z posudků na kvalifikačním listu Franze Kafky). O jeho výkonnosti a schopnostech svědčí i úspěšný postup až na samý vrchol v hierarchii pojišťovny – od „výpomocného úředníka“ přes praktikanta a místo tajemníka až po vrchního tajemníka. Také Kafkova korespondence s představenstvem pojišťovny svědčí o respektu a úctě vůči Kafkovi ze strany nadřízených – tento postoj je patrný i v toleranci, s níž jsou Kafkovi poskytovány různé úlevy a zdravotní dovolené od roku 1917, kdy se u něj poprvé projevily příznaky tuberkulózního onemocnění. Pozoruhodná z tohoto hlediska je okolnost, že Kafka byl přes své vážné onemocnění v době zdravotní dovolené v únoru roku 1922 jmenován vrchním tajemníkem „s platností od opětného nastoupení do aktivní služby“, což lze jistě chápat ze strany vedení pojišťovny jako projev kolegiálního povzbuzení. K nástupu a praktickému převzetí této vysoké funkce však už nedošlo, neboť Kafka byl na vlastní žádost 1. července „prozatímně“ penzionován (čímž definitivně končí doba jeho působení v pojišťovně). Důkazem Kafkovy obliby u spolupracovníků je mimo jiné i finanční sbírka, kterou po jeho smrti roku 1924 uspořádali na jeho památku pro Masarykovu Ligu proti tuberkulóze.

Osobitý estetický ráz dodávají výstavě exponáty navozující pracovní prostředí Dělnické úrazové pojišťovny (telefon, parlograf, různé psací pomůcky). Továrny spadající do Kafkovy kompetence jsou představovány v bohaté fotodokumentaci, dobovými kresbami a ukázkami nářadí a výrobků (kleště, stavovský splávek, sklářská píšťala, knoflíky, šperky, drobné sklářské produkty, popelník ve tvaru brouka). Mezi exponáty nechybějí ani Kafkou propagované ochranné pomůcky (model bezpečnostního hoblovacího hřídele, ukázka vypínacího systému pro transmise, různé druhy ochranných brýlí apod.).

Atmosféru dokreslují videozáznamy dobových propagačních a osvětových filmů Dělnické úrazové pojišťovny o úrazové prevenci a opětném začlenění válečných invalidů do společnosti. Kuriozitou je náborový film hutí Poldy Kladno a oživlý obrázek Kafkovy snoubenky Felice Bauerové u parlografu. Nejcennější část výstavy představují dokumenty a rukopisy, jimiž scenáristé naznačují prolínání Kafkova reálného světa do jeho literární tvorby. Tak se stroje způsobující smrtelná zranění dělníků promítají do „aparátu“ v povídce V kárném táboře, působivý popis kamenolomu z jednoho Kafkova výkazu práce je výmluvným předobrazem lomu, v němž nalezne smrt K. v románu Proces (ukázka z originálního rukopisu Procesu patří k nejvzácnějším exponátům výstavy), četné motivy lidského ponížení, jehož je Kafka svědkem v továrních provozech a kancelářích, jsou transponovány do vize ztracené individuality a „odcizeného“ života literárních postav, úřednický jazyk přerůstá do strohého a neemotivního jazyka literární stylizace. Nejde však o toporné mechanické přenášení faktických událostí a motivů: „Bylo by jistě chybné, kdybychom u Kafky vycházeli ze záměrného využívání materiálu, který mu byl k dispozici na základě jeho pracovní činnosti. Oproti tomu lze způsob jeho přístupu popsat jako inspirativně asociující, při němž nejrůznější prvky nabízející se z reálného základu splývaly. Hledat v tom nějakou systematičnost by bylo stejně neplodnou opovážlivostí jako třeba pozitivistické hledání klíče k Zámku. Případy pojišťovny, známé ze spisů, nám však poskytují jakýsi protějšek, na jehož pozadí je možné přiblížit se ke Kafkovu způsobu práce a ke vzniku jeho textů.“ (Hans-Gerd Koch ve studii z katalogu výstavy).

Škoda, že Památník národního písemnictví nemůže z finančních důvodů pořádat více podobně objevných výstav, v nichž by bylo možné představit kulturní veřejnosti další pozoruhodnosti z jeho rozsáhlých sbírek. Je skoro symbolické, že se kafkovská výstava koná ve výstavním sále PNP, na jehož další využívání prostě chybějí peníze. Památník tak od roku 2004 nadále omezí svou výstavní činnost ročně na jednu sezónní výstavu v letohrádku Hvězda, kde se shodou okolností právě koná výstava k 50. výročí zahájení činnosti PNP. Lze se spoléhat na to, že se prezentaci našich literárních dějin budou i v budoucnosti věnovat zahraniční mecenáši, jako tomu bylo v případě výstavy Kafkovy továrny? Ale jak a kde, když už jim nebudeme moci nabídnout ani výstavní prostor?