Téma „Franz Kafka a hudba“ stálo a doposud stojí v pozadí zájmu drtivé většiny odborníků i laiků, kteří se zajímají i o ty nejmarginálnější aspekty Kafkovy osobnosti. Kafkovým vztahem k umění obecně, k modernímu umění, obzvláště výtvarnému, se zabývali např. František Kautmann a Jiří Kotalík (viz. známé sborníky Franz Kafka aus Prager Sicht, 1966 a Kafka und Prag, 1994.) Materiálů pro obdobnou studii o Kafkově vztahu k hudbě by se našlo opravdu velmi málo, za malou zmínku však toto téma bezpochyby stojí. Franze Kafku dnes svět pokládá za člověka nemuzikálního a ten, kdo je přesvědčen o opaku, by se asi pořádně zapotil, kdyby měl své tvrzení solidně podložit. Ve svých denících i v dopisech píše Kafka o svých hudebních zážitcích jen zřídka, a tak se o Kafkově vztahu k hudbě můžeme dozvědět něco více převážně ve svědectví jeho přátel. Ve své autoritativní biografii Max Brod uvádí, že Kafkovi nejen chybělo vlastní hudební nadání, ale že nebyl hudbě příliš přístupný ani jako posluchač. Kafka prý o sobě sám řekl, že nerozezná Veselou vdovu od Tristana. O Kafkově vztahu k hudbě se dočítáme i ve vzpomínkových knihách Gustava Janoucha, které sice literární věda dnes neřadí k těm nejspolehlivějším pramenům, nicméně když Janouchovy doslovné citace, které Kafkovi i jiným svým pražským souputníkům vkládá do úst, s jistou rezervou přijmeme, může to doplnit náš fragmentární obraz Kafky založený na jeho vlastních, písemně zachycených zpovědích. Podle Janoucha Kafka s hořkosladkým smutkem litoval toho, že hudbě, velké lásce svých nejlepších přátel, vůbec nerozumí. Hudba byla pro Kafku něco jako moře, které v něm vyvolávalo obdiv a nadšení, ale zároveň mu nahánělo strach svou bezbřehostí. Jsem prostě špatný námořník, svěřil Kafka Janouchovi.

Zajímavou kapitolou je také téma „Kafka a Janáček,“ především v souvislosti s Janáčkovou operou Její pastorkyňa. Pražské Národní divadlo přistoupilo k uvedení této opery v roce 1916, tedy celých 12 let po její mimořádně úspěšné brněnské premiéře. Nadšená recenze Maxe Broda v berlínském časopise Schaubühne byla prvním krokem k prosazení Janáčkovy opery na zahraničních jevištích, jeho překlad libreta pak úhelným kamenem úspěchu, který následoval. Max Brod, který si vždy vážil úsudku svého přítele, zaslal Kafkovi svoji verzi libreta k prostudování v říjnu 1917 (Kafka v té době ze zdravotních důvodů pobýval na statku své sestry Ottly v Siřemi.) Jak podrobně se Kafka Brodovým překladem zabýval, se můžeme dočíst v korespondenci obou přátel, která pod názvem Přátelství vyšla v překladu Hany Žantovské v roce 1998 . Vřelé díky za Pastorkyni, bude mě zítra rozptylovat na lehátku. O tři dny později pak Kafka komentuje: Četba je hudbou. Text a hudba ovšem přispěly vším podstatným, ale Tys to přenesl do němčiny jako obr. Například jak u Tebe každé to opakování zrovna dýchá životem! Následuje výčet několika drobností, které Kafku v německém textu zarazily jako umělá němčina, kterou měli ještě v uchu od svých neněmeckých matek. Kafka i Brod obdivovali Leoše Janáčka nejen jako skladatele, ale i jako osobnost. Byl to ostatně teprve dojem z osobního setkání s Janáčkem v prosinci 1916, který Broda přiměl ke spolupráci. Ve své autobiografii Život plný bojů Brod vzpomíná: Jeho pohled si mě podmanil. A ještě víc slovo, jehož svatá naivita mě dojímá ještě dnes. (...) Když jsem ho viděl sedět před sebou, zcela oddaného svému dílu, službě, kterou jsem měl vykonat, cítil jsem: Takového chtěl Bůh člověka mít. A co my ze sebe udělali! – Odsunul jsem všechny ostatní práce a slíbil jsem, že Pastorkyni přeložím. Mezi Brodem a Janáčkem se rozvinula čilá korespondence, o kterou se někdy dělil i s Kafkou: [Přikládám] Janáčkův dopis, plný života (...) Stačí, že jsou na světě silní lidé. Člověk sám k nim přece nemusí zrovna patřit. Prostřednictvím Maxe Broda se Kafka a Janáček také osobně setkali, nejméně jednou v Brodově pražském bytě, a naposled v Berlíně, na jaře 1924, nedlouho před Kafkovou smrtí, když Brod s Kafkou čekali na Janáčkův příjezd na dnes již neexistujícím nádraží Anhalter Bahnhof; Janáček tehdy přijel na berlínskou premiéru Její pastorkyně v provedení Ericha Kleibera.

V Kafkových denících bohužel nenalézáme žádné zmínky o tom, jakým dojmem na něj Janáček zapůsobil, stejně tak se Janáček ve svých dopisech či fejetonech nezmiňuje o Kafkovi, tehdy ještě téměř neznámém autorovi. Skutečnost, že Max Brod sehrál řízením osudu klíčovou úlohu pro „objevení“ a propagaci díla obou gigantů moderního umění, zejména vezmeme-li v úvahu Brodovu vlastní tvorbu, (jak literární, tak hudební) která je povahou spíše konzervativní a nijak nevybočuje z dobového estetického rámce, zůstává hádankou, nad kterou můžeme dlouho rozjímat. Za zamyšlení stojí i srovnání obou tvůrců, Kafky a Janáčka, když si představíme jejich fyzické vzezření. Těžko bychom vedle sebe mohli postavit osobnosti tak odlišné. Na jedné straně vysoký a štíhlý Franz Kafka, ztělesnění dokonalého gentlemana, jemný a zdrženlivý; oproti němu podsaditý Leoš Janáček, člověk bouřlivé, vznětlivé povahy, jehož pověstná bílá hříva kontrastuje s Kafkovými havraními vlasy, vždy pečlivě přistřiženými. Tak se zapsali do všeobecného povědomí a sotva si někdo dovede představit, jak by asi vypadal Kafka, kdyby se dožil Janáčkova věku (malou fantazii na toto téma si dovolil Philip Roth, když v textu Looking at Kafka načrtl možný sled událostí, kdyby se vyléčenému Kafkovi podařilo před válkou včas odjet do Spojených států.) A kdo pozná na fotografiích z Janáčkova mládí toho muže s černými vlasy a plnovousem? Ti dva jsou také zajímavým případem pro astrologa, neboť je nespojuje jen společné sluneční znamení Raka, ale hned i shodné datum narození: 3. červenec. Planetární vlivy v letech 1854 a 1883 by snad mohly vysvětlit zajímavé shody i kontrasty jejich osudů.

Přes Kafkovu nemuzikálnost, ať již skutečnou či domnělou, se jeho dílo stalo nejednou inspirací hudebním skladatelům. Jednou z prvních takových skladeb jsou dvě písně Maxe Broda, které v roce 1951 složil na základě veršů z Kafkova deníku. Pod názvem Tod und Paradies, což jsou zároveň tituly obou písní, je v roce 1994 nahrál Supraphon spolu s dalšími Brodovými komorními díly. Z českých skladatelů uveďme alespoň Jana Klusáka a Františka Chauna. Klusák je autorem komorní opery podle Kafkova textu Zpráva pro akademii (1993-97). Kafkovi se věnoval už v dřívějších letech, jeho Čtyři malá hlasová cvičení na text Franze Kafky (1960) uvedla např. někdejší Komorní harmonie pod vedením Libora Peška v Divadle Na zábradlí. Kafkův Zámek se stal inspirací také pro Chaunovu orchestrální skladbu Příběh zeměměřiče. Za zmínku stojí, že Český rozhlas 3 Vltava uvedl nedávno obě posledně jmenovaná díla v rámci cyklu Musica moderna. Jistě to nejsou poslední skladby, které se přibližují dílu Franze Kafky, a pokouší se tak o další z možných interpretací.