Nakladatelství Argo v letošním roce završilo úkol zpřístupnit českým čtenářům obsáhlou biografickou trilogii literárního historika Reinera Stacha. Nese název Kafka: Roky poznání (Kafka: Die Jahre der Erkenntnis) a zachycuje Franze Kafku od roku 1916 do jeho smrti v roce 1924. Uvedené období prožívá Kafka ve znamení zhroucení všech hodnot a jistot. První světová válka dokonale otřásla jeho už tak podlomenou vírou v lidstvo, a navíc v ní přišel o většinu svých dlouhodobě našetřených rezerv, jež vložil do válečných půjček. Ty mu přitom jednou měly umožnit skok do nezávislého života.

Převraty zdravotní i společensko-politické
„Upadnout do horeček jako poddaný habsburské monarchie a procitnout jako občan české demo­kracie: už to samo o sobě bylo prazvláštní, ale zároveň legrační“, líčí zdravotní i politicko-společenské převraty Kafkova života – trochu v duchu slavného filmu Good Bye Lenin! – autor. Přestože se z Kafky náhle stal německý Žid s českým pasem, Stach ukazuje, že se k němu noví čeští nadřízení v česky přejmenované firmě chovali vstřícně, a to i v době jeho nemoci a pracovní neschopnosti. Zároveň podotýká, že také Kafka se v nové situaci choval pragmaticky: pravděpodobně právě z obavy o postavení v zaměstnání se snažil vylepšovat svou češtinu. Od roku 1919 si dokonce předplácel časopis Naše řeč. Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého.

V životě i tvorbě ho čím dál více omezovala nejen čerstvě propuknutá tuberkulóza, ale také španělská chřipka. Stach popisuje hlubší důsledky španělské chřipky na milieu, v němž se Kafka pohyboval. Překrývání epidemie a politické krize totiž tehdy nabývalo nejpodivuhodnějších forem: „Chřipka působila jako velký nivelizátor, stavěla se takříkajíc do cesty historickému proudu, a sama tak nabývala historických konotací.“ Četné dopady této epidemie nejsou v českém prostředí příliš známy, ostatně až letos vyšla první samostatná kniha na toto téma Španělská chřipka: příběh pandemie z roku 1918 (Vitalis, 2018) od Haralda Salfellnera.

Jak číst šimpanze a psy?
Stejně jako v přechozích svazcích zůstává Stachův přístup k pojednané látce spíše tradiční. Svého hrdinu nekarikuje, snaží se ho citlivě ukázat ze všech možných stran a osvětlit co nejvíce okolností, které spolurozhodovaly o tom, kým se stal a jaké texty psal. Vystačí si s tím, jak se život autora „promítá“ do díla, takže nemusí vymýšlet žádné krkolomné interpretační teorie. Některé Kafkovy texty vzniklé v daném období tak vykládá v souladu s jeho dobovým zanícením pro židovství (i učení se hebrejštině). Zprávu pro jistou Akademii například vnímá jako historii židovského přizpůsobení a sebeodcizení, respektive (slovy dobového tisku) jako „nejgeniálnější satiru na asimilaci, jaká byla kdy napsána“. Podobně interpretuje Výzkumy jednoho psa, zejména kvůli zmínkám jako „Žádný tvor, pokud vím, nežije tak daleko rozptýlen jako my psi“ – stejně rozptýleně žijí právě Židé. „Povětrní psi“, kteří v textu vystupují, jsou v tomto výkladu „povětrní lidé“, kteří necítí žádnou půdu pod nohama – ať proto, že jsou sociálně vykořenění, nebo proto, že žijí víc starými spisy než skutečností. Zároveň však Stach poukazuje na rafinovanost textu, který se obejde i bez jinotajného výkladu: „Ve skutečnosti se vypravěči dostaneme na kobylku jen tehdy, když ho vezmeme za slovo a na chvíli úplně zapomeneme na všechny metaforické výklady. Kupodivu lze totiž text číst i tehdy, připustíme-li, že se za ním neskrývá vůbec nic, že tu žije a vyje prostě pes se psy.“

Povídku Doupě Stach chápe autobiograficky až v intimně tělesném smyslu. Onen zvuk, který ruší ticho doupěte, „ozývá se pořád a beze změny v pravidelných přestávkách, jednou jako sykot, jindy spíš jako pískání“, vykládá coby ozvuk Kafkovy vlastní smrtelné nemoci. Tedy jako paradoxní projev odcházejícího života, jemuž pln obav naslouchá nemocný člověk, který předtím vlastnímu dechu nepotřeboval věnovat pozornost.

Žádný prorok, ale citlivý pozorovatel
U románu Zámek Stach upozorňuje, že znázorněné byrokracii velmi úspěšně konkurovala ta z Kafkova reálného světa. Několik měsíců po sepsání románové epizody o absurdním posílání spisů mezi starostou a zámeckými úředníky prý sám Kafka dostal dopis daňového úřadu, který jej vyzýval, aby se tam dostavil a sdělil, kdy byly učiněny poslední kapitálové vklady do firmy, kde byl společníkem. Několik dní po Kafkově odpovědi, v níž úředníka ujistil, že dotyčná firma už pět let neexistuje, obdržel další dopis daňového úřadu: Co má býti smyslem jeho sdělení? Úřadu není původní dotaz znám. Kafku to šokovalo, ale zároveň se mu ulevilo. Jestliže je totiž úřední spis nezvěstný, pak určitě neexistuje úředník, který by očekával jeho odpověď. Radost byla ale předčasná, asi o měsíc později o sobě dal daňový úřad opět vědět. Spisovatel se vyzývá k odpovědi na původní dopis, jinak mu bude hrozit pořádková pokuta.

V tomto kontextu autor zpochybňuje tvrzení, že by byla Kafkova díla nějak zvláště prorocká. Podle Stacha se většinou příliš nebere v úvahu, že jejich autor jako očitý svědek už za svého života „zažil katastrofální účinky zcela odosobněného, technizovaného násilí, které propuklo v srpnu 1914 a že smrtonosná aliance násilí a byrokratické správy si nalézala své oběti už za jeho života“. Lépe než všichni jeho spisovatelští přátelé věděl, že žádná světová válka by se neuskutečnila bez psacích strojů, pořadačů, kartotéčních lístků a razítek.

„Vy jste mi tu kaši navařil“: čtenáři a posluchači
Velký prostor se věnuje dobovému literárnímu provozu: jednání s nakladateli, jako byl nepříliš spolehlivý Kurt Wolff, ale také čtenářské recepci, která byla občas kuriózní či humorná. Jistý čtenář prý Kafkovi napsal rozzlobený dopis, že zakoupil jeho Proměnu a věnoval ji sestřenici. Ona ani její příbuzné jí ale nerozumí a vysvětlení chtějí po bezradném dárci. „Pane! Po celé měsíce jsem se v zákopu bil s Rusy, a ani brvou jsem nehnul. Kdyby však mělo vzít zasvé moje renomé u sestřenic, tak to bych neunesl. Jen Vy mi můžete pomoci. A Vy musíte; to Vy jste mi totiž tuhle kaši navařil. Tak mi tedy prosím řekněte, co si má moje sestřenice u Proměny myslet“, zapřísahal nešťastný pisatel listu původce povídky.

Zmíněny jsou i dobové formy prezentace Kafkových textů, které bychom u něj možná nečekali, například scénické čtení. Na jevišti je recitovala tehdejší hvězda, německo-židovský herec Lud­wig Hardt (1886–1947), který byl tehdy neporovnatelně slavnější než Kafka, takže spisovatelovo jméno se v mnoha novinách poprvé objevilo teprve v souvislosti s Hardtovými vystoupeními. Minimálně pro pražského literáta to byl nemalý zážitek, bylo to poprvé, „kdy slyšel vlastní texty prostřednictvím profesionálního recitátora, a byl to jeden z řídkých okamžiků šťastné­ho rozrušení“.

Vykročení k porozumění?
Život svého hrdiny se autor opět snaží vnímat i perspektivou jeho nejbližších. O slavném Kafkově Dopisu otci poznamenává, že z čistě lidského hlediska otci nedával mnoho prostoru k řešení situace. Kafka podle Stacha v rozporu se záměrem svého dopisu nepřipouštěl vykročení ke skutečnému porozumění. Zatímco dospělé děti reflektují situaci, rodiče se zabývají jen tím, co souvisí s materiálním a sociálním zabezpečením. Proti takovému vykreslení situace Stach namítá, že ve skutečnosti se Hermann Kafka (snad i starostlivě) dotazoval na strach svého syna; doznal, že ho má rád; přečetl knihu pojednávající o výchově a rodině, kterou mu Franz doporučil. Stach tak upozorňuje na jisté rozpory, u nichž se mu zdá, že si jich Kafka nebyl plně vědom.

Autor ale líčí především jednotlivé Kafkovy přítelkyně: doznívání poměru s Berlíňankou Felice Bauerovou a dále seznámení a zasnoubení s Julií Wohryzkovou, se kterou se Kafka rozešel po necelém roce známosti. Při popisování podrobností rozchodu nasazuje Stach mírně karatelský tón. Cituje Kafkův komentář situace a spekuluje o jeho přetrvávajících morálních pochybnostech nad vlastním jednáním. U Kafkovy další přítelkyně Mileny Jesenské autor věnuje velkou pozornost i jejímu bouřliváckému životu, který předcházel seznámení s Kafkou, aby naznačil, na jak výraznou osobnost pražský literát narazil. Stach usuzuje, že na rozdíl od Bauerové i Wohryzkové byla Milena v jejich vztahu tou silnější: „To, že by on dokázal přistoupit na její životní koncept, připojit se k člověku Mileně, si lze představit; že by ho ona následovala do jeho světa, však nikoli.“

Pozornost vůči nepatrným
Poslední ženou jeho života byla Dora Diamantová. Jediná, s níž se poněkud přiblížil normálnímu partnerskému soužití a která o něj pečovala až do jeho předčasné smrti. Dora mu zřejmě připomínala jeho nejmladší a nejbližší sestru Ottlu, jež se vzepřela vůli rodičů a odvážila se odejít hospodařit na venkov, přestože pro starého Kafku bylo toto prostředí stále ještě asociováno „s pokořením, nesamostatností a nevzdělaností“. Také Dora se – v jiném smyslu – vzbouřila, vysmekla se „ze sociálních pout židovské ortodoxie, v zájmu své svobody se dokonce smířila i s rozchodem s vlastní rodinou, a přece zůstala věrná svému původu, zarmoucená, ale právě tak naplněna hrdostí“. Kafka pro ni reprezentoval lidský ideál: muž, který plně přisvědčil své židovské identitě, a který přesto nasál a na nejvyšší míru zušlechtil všechno, čím ji fascinoval Západ: vzdělání, individualismus, povznesený humor a sociální cit překračující hranice vlastního kolektiva. Identifikovala u něj vystupňovanou pozornost vůči nepatrným, všedním věcem, onen přístup ke světu, který hlásal chasidismus a který měla Dora hluboce zažitý (sama pocházela z rodiny učeného a nábožensky zaníceného chasida): Kafkovi „nic neuniklo, těšil se z nejnepatrnějších věcí, a i tehdy, když byl dohnán k odporu a kritice, zůstávaly mu zcela cizí pocity pohrdání.“ Stach nedává příliš najevo, nakolik je mu takové chápání vlastní. Když ale líčí poslední dny Kafkova života v rakouském sanatoriu, v trochu podobném duchu zmiňuje jeho sílící pozornost věnovanou nejbližšímu okolí, ať už jde o obavu o střepy na podlaze nebo péči o přinášené květiny.

Obecně Stach připomíná, že Kafka dokázal být obdivuhodně empatický. Dával ale před­nost vztahům, „v nichž mohl vést, poučovat a pomáhat – ne proto, aby druhé lidi držel v závislosti nebo dokonce pod kontrolou, ale v instink­tivním očekávání, že ten, kdo dává, je nedotknutelný.“ Každodenní soužití s ním jistě nebylo snadné. Diamantová později vzpomínala, že Kafka vyžadoval velký respekt a často se urazil, když se mu nevyhovělo. Stach však překvapivou příkrost vysvětluje takto: „Žádné jeho soudy o sobě samém, byť sebehanlivější, nedávaly nikomu právo nebrat ho vážně.“ Zřejmě poslední příkrosti se několik hodin před smrtí dopustil na svém příteli Robertu Klopstockovi, který se o něj v posledních chvílích obětavě staral. Dle Josefa Čermáka jej přesvědčoval, aby nepodceňoval klasickou léčbu své tuberkulózy a neexperimentoval s tzv. alternativní medicínou. Když jej Kafka požádal o větší dávku morfia a Klopstock váhal, vpálil mu: „Trýzníte mě, vždycky jste mě trýznil. Už s vámi slovo nepromluvím. Umřu i bez toho.“ Což se zanedlouho stalo.

V poslední kapitole pak Stach vyjmenovává, kolik lidí z Kafkova okruhu rovněž předčasně zemřelo v nacistických koncentračních táborech: kupříkladu všechny tři sestry, stejně jako Julie Wohryzková a Milena Jesenská. Zanikly tak nesčetné stopy, které Kafkova doba zanechala v kolektivní paměti. Stach ovšem dodává, že i kdyby Kafka unikl tuberkulóze i lágru, po takové civilizační katastrofě by jeho svět už neexistoval. Přežila jen jeho řeč.

Stachova velká zásluha je, že tento z nemalé části zaniklý svět znovu vzkřísil a osudy nejslavnějšího literáta, který se kdy narodil na české půdě, hodnověrně podepřel fakty a oživil je uvěřitelně a takřka románově. Všemi autorovými dedukcemi si ovšem jisti být nemůžeme a některé kontradikce, které se v Kafkově složité osobnosti skrývaly, se ani beze zbytku vysvětlit nedají. Ostatně kdyby přišel o všechna svá tajemství, lidé by Kafkova díla přestali číst, což si nepřeje ani samotný Reiner Stach.