Z této řady vybočují Kafkovy zlé Čechy od Stölzla: nejenže vyšly už v roce 1997 (v Nakladatelství Franze Kafky; originál v roce 1975), ale protože jde především o historicko-sociologickou studii – podtitul zní K sociální historii pražského žida –, jejímž cílem není přispět k hoře více než deseti tisíc interpretací Kafkova díla. Kafkovy zlé Čechy jsou „sekundární literaturou k sekundární literatuře o Kafkovi“, jakýmsi „mezistadiem“ na cestě ke kontinuu díla, osoby i světa autora, mezi nimiž dosavadní analytické nástroje „ještě nedosáhly uspokojujících propojení“. Přes pečlivé pozitivistické studie a obsáhlé monografie o Kafkovi nemůže být podle Stölzla ani řeči o tom, že by poslední tři desetiletí c. a k. monarchie a první léta Československé republiky byla plně osvětlena. Zkoumání se spíše pohodlně ustálí na nějaké sociologické abstrakci, například o „trojím ghettu“, ve kterém Kafka žil. Stölzl ve své útlé studii Kafku usazuje do kontextu jeho epochy jako typ pražského žida, ne světově proslulého literáta. Otevírá tak prostor pro interdisciplinární výzkum.

Kafka. Za menšinovou literaturu je myšlenkově vybroušeným společným dílem francouzského filozofa Gillese Deleuze a psychoanalytika Félixe Guattariho. Vyšlo 2001 v překladu Josefa Hrdličky v nakladatelsví Herrmann a synové (originál Kafka. Pour une littérature mineure, 1975 v Paříži). Deleuze a Guattari si kladou podobnou otázku jako Stölzl: „Musí tedy člověk bránit realistické a sociálně vztažené interpretace Kafky? Samozřejmě že musí, neboť ty se mnohem více blíží ne-interpretacím, a je mnohem lepší mluvit o problémech menšinové literatury, o situaci pražského žida, o Americe, o byrokracii a velkých procesech než o nepřítomném bohu.“ Deleuzovy a Guattariho ne-interpretace jsou přesto, na rozdíl od Stölzla, pokusem o výklad, o „jiný výklad“ Kafky.

Oba autoři se zmocňují těch tak zneklidňujících, zdánlivě banálních aspektů Kafkových textů jako jsou gesta, fotografie (portréty) a zvuky, a zřetězují je do výpovědí o rodinných a sociálně funkčních vazbách, o hierarchiích, o povaze moci až k funkci (menšinové) literatury. Na výroku z Procesu, který nechybí snad v žádném komentáři k tomuto románu, totiž že „není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné“ – říká duchovní v chrámu Josefu K. – ukazují Deleuze a Guattari, že zákon je jen čistou formou a nemůže tak náležet do oblasti poznání, ale výhradně do oblasti praktické nutnosti. Zákon – moc – je pouze imanentní. Moc tak není strukturovaná vertikálně, nýbrž je lineární, segmentární a – náhodná. Takový charakter moci – imanence a náhodnost – odhaluje její spjatost s libidózní touhou. Touha, stejně jako zákon, je identická jednak s transcendentním paranoidním zákonem (pevné segmenty moci jako například soud nebo zámek), jednak s imanentním schizoidním zákonem, který svým působením paranoidní zákon dekonstruuje. Hrdinové Kafkových románů, kteří usilují o to být součástí, být uvnitř, ale zůstávají mimo, jsou poslušni schizoidního zákona (jsou schizofrenici).

Síla Kafkových textů tkví podle Deleuze a Guattariho v tom, že nekritizuje – kritika je totiž příliš součástí systému –, ale naopak domýšlí a urychluje pohyb společenských struktur do budoucna. Kafka operuje s možností, která je skutečností, aniž by již byla současností. Takovéto prolínání minulosti a budoucnosti je odpovědí Deleuze a Guattariho na Kafkovi často podsouvanou schopnost předvídat budoucnost. V podstatě jde o to, že člověk se stává součástí „stroje“: byrokracie, ideologií. Kafka sám obsluhuje stroj literatury, který je napojen na společenské jevy. Autoři se dostávají ke své počáteční výpovědi, tj. Kafkovým tezím o literatuře: literatura jsou hodinky, které jdou dopředu, a literatura je záležitostí lidu. Těmito možnostmi disponuje především menšinová literatura, tedy ta, kterou píše německy mluvící žid v převážně české Praze.

Také spisovatelka Libuše Moníková přistupuje ke Kafkovi teoreticky vyzbrojená. Vystudovala anglistiku a germanistiku v Praze a v Brémách a Kasselu, kam na začátku sedmdesátých let odešla, přednášela německou literaturu a komparatistiku. Své prózy psala německy, stejně jako eseje s literární i osobní tematikou: Schloss, Aleph und Wunschtorte (1990) a Prager Fenster (1994). Z prvně jmenovaného svazku pocházejí i čtyři eseje o Kafkovi: Proces: vina a integrace, Geneze paranoidního systému, Zámek jako diskurs a Čtyři pokusy o rehabilitaci Barnabášovy rodiny. Eseje o Kafkovi vyšly 2000 v Nakladatelství Franze Kafky v překladu Petra Dvořáčka.

Opírajíc se o etnologické studie Lévi-Strausse, které se týkají zavržení a opětné integrace jedinců mezi Indiány, nastiňuje Moníková některé aspekty viny u Kafky. Pohled zvenčí je nutný: systém totiž „nemůže být popsán sám ze sebe“ a navíc etnologická paralela ukazuje, jak intenzivně se Kafka zabýval sociálními problémy. Moníkovou zajímají mechanismy sociálních tlaků, především to, jak se projevují na nejosobnější úrovni. Svou interpretaci Kafkova Procesu v nejobsáhlejším eseji Geneze paranoidního systému proto kromě etnologie staví na studiích o schizofrenii, konkrétně na konceptu double bind, dvojí vazby, která dává vzniknout bludu. Interpretovat Kafku je jako vžít se do duševních pochodů schizofrenika: „jestliže se (interpretace) podřídí závaznosti jeho logiky, pak všechno ještě víc zatemní a bude se podílet na jeho nepochopitelnosti. Jestliže jeho dílem povede řezy bdělého, reflektovaného vědomí, pak objasní racionální členění, jež ve vztahu ke Kafkovi nemá žádný význam.“ Úkolem je „vyrvat palčivá nedorozumění železné logice textu a promítnout na rovinu, jež se zaobírá reálnými stresy všedního dne – coby zdrojem literatury.“

Je zřejmé, že Moníková neanalyzuje Kafku, ale mocenské principy – přesněji principy totalitní moci – na základě Kafkových textů. Již citovaná věta duchovního z Procesu je pro ni jednoznačně „apologetikou takového soudního řízení, jež se neunavuje rozsudkem, ale rovnou sahá k vraždě. Žádná náboženská interpretace nemůže nijak zmírnit takovýto stav věcí ...“ Moníková navrhuje východiska z totalitní uzurpace jedince: myšlením opustit sféru platnosti logiky donucování. Vymknout se neprodyšnému systému vztahových pastí v Procesu – naději vidí v odporu Josefa K. k násilí vůči jiným i sobě: odmítne si, jakkoli ho k tomu logika textu téměř dohnala, vrazit sám nůž do srdce. Ignorovat vykonstruovaný kolektivní blud (zámek). V kapitole Čtyři pokusy o záchranu Barnabášovy rodiny autorka tyto možnosti rozpracovává: Amálie B. přijde do jiného stavu. Nebo, důsledněji, Olga prostě odejde („she´s leaving home, bye, bye“).

Libuše Moníková tímto sděluje hlavně vlastní historickou zkušenost z totalitního režimu. Tato zkušenost je součástí její identity. „Ale ano, Kafka je všude, vnímám jeho tón, jeho duktus“, odpověděla v rozhovoru na otázku, proč se s takovou hrdostí hlásí ke Kafkovi jako ke svému literárnímu vzoru, ačkoliv v jejích dílech přece nic kafkovského není. Zde jde o osobní zpověď odvolávající se na historický kontext, ale také o pokus přizpůsobit si Kafku vlastnímu vidění světa.

Musíme si nyní položit otázku, nakolik jsou jmenované texty relevantní ke Kafkovu dílu. Opravdu byl Kafka takovým mašinistou, perverzním starým mládencem, mechanikem, pánem i součástí stroje literatury, jak ho představují Deleuze s Guattarim? Opravdu by měl ve své ideální knihovně kromě pár oblíbených autorů převážně technické příručky? Jde zde vůbec o přiblížení se Kafkovu dílu? Deleuze a Guattari, stejně jako Moníková se svým požadavkem promítnout text na jinou rovinu, předvádějí alegorizující čtení, odcizené původnímu textu.

Autoři Kafky například odkrývají propojenost člověka se strojem, která vzniká spolupůsobením mocenských segmentů. Člověk-stroj v jejich pojetí není především výsledkem technologického rozvoje. Autory tak paradoxně nezajímá technika, ale její fungování, respektive to, co by se dalo použít k vyvinutí vlastního modelu literatury (techniky literatury).

Poznámka na okraj: technologický diskurz, který obrací pozornost k reáliím Kafkovy doby, se již stal předmětem literárněvědného zájmu. Je známo, že Kafka se v Dělnické úrazové pojišťovně zabýval nákresy strojů, které dělníky při neopatrném zacházení zraňovaly, a předkládal zlepšovací návrhy. Nové kafkovské bádání se kloní k názoru, že mu jeho zaměstnání nebylo zdaleka takovým utrpením, jak soudil např. Max Brod. (To potvrzuje právě probíhající výstava Kafkovy továrny, jedinečně dokumentující svět byrokracie a továren za Kafkova života, s nenápadnými exkurzy k technickým detailům jako možné inspiraci pro jeho literární dílo.)

Deleuze s Guattarim naopak vytvářejí paralelní model literatury, jehož základem není vlastní psaní (jako u Kafkova modelu), ale interpretace. Jestliže na počátku psaní stojí touha spustit stroj literatury, jaké pohnutky a perverze hýbou interpretem? Podle Deleuze a Guattariho ty samé: svou teoretickou mašinu totiž neskrývaně pohánějí se stejnou důsledností a rozkoší, jakou připisují Kafkovi. Stölzl, Moníková a Deleuze s Guattarim společně zbavují Kafkovy texty přísvitu transcendentna, který na nich od Brodova komentáře stále ulpívá. Literární interpretace Moníkové a autorů Kafky vědomě vypovídají o době, ve které byly napsány (z těchto důvodů by se nejen tyto interpretace neměly stát součástí díla, jak tomu někdy hrozí). Vznikají zajímavé souvislosti, odhaluje se funkčnost literatury i historický kontext, sociální tlaky totalitního impéria, stojícího na ruinách bývalé říše Habsburků ... To vše nakonec ukazuje, kde stojí Kafka a kde my, co je podobné a co odlišné, vzdálené, jiné. A podle mého názoru se ukazuje, že to jiné je mnohem radikálněji, závažněji jiné, než jak je pojímají Deleuze, Guattari a Moníková.