Pokud vás zajímá, kolikrát za život Franz Kafka podváděl, lhal nebo doložitelně plakal, jaká byla skutečná barva jeho očí nebo jak vypadala jedna z prostitutek, s nimiž se stýkal, můžete sáhnout po nejnovější knize zkušeného německého kafkologa Reinera Stacha. Titul To že je Kafka?: 99 odhalení představuje publikaci zcela jiné kategorie než obsáhlá třídílná biografie téhož autora.

V devětadevadesáti částečně chronologicky seřazených kapitolách, které jsou navíc uspořádány do tematických bloků, autor přibližuje dobová svědectví o Kafkovi, jeho vlastní méně známé texty nebo některá drobná odhalení, například že byl Kafka objeven na dvou dobových davových fotografiích. Krátce se také zamýšlí nad jeho „chybnými úkony“, řečeno s Freudem. Rekapituluje například „zajímavé chyby“, které je možné dodnes najít v Kafkových rukopisech a které nepovažuje za náhodné. Například na rozhodujícím místě Proměny, krátce před smrtí hlavního hrdiny Samsy, chtěl Kaf¬ka napsat: „Jeho poslední pohled (Blick) se obrátil k matce…“ Místo toho napsal: „Jeho poslední dopis (Brief)…“ Podle Stacha šlo zjevně „odraz velké životní důležitosti, jakou pro Kafku získala korespondence s Felicí Bauerovou“.

Dále připomíná pro Kafku netypické emoční projevy, jimž se spisovatel v některých případech nemohl ubránit: říkat vědomě něco nepravdivého pro něj bylo mimořádně těžké, ale za výjimečných okolností se byl schopen dopustit drobné lži ve smyslu zamlčení či vylíčení dané okolnosti v jiném světle. Stach také cituje výrok „já plakat nedovedu“ a doplňuje doložené příklady, kdy Kafka přesto plakal. Celý jeden oddíl potom věnuje různým groteskním výjevům: mimo jiné líčí Kafkovy těžkosti vzniklé z toho, že měl spát v místnosti, kde šramotily myši.

Pro čtenáře, kteří mají zakořeněný stereotypní obraz Kafky jako podivného, nepraktického a neurotického introverta, může být kniha objevná. Ovšem pro ty zkušenější, obzvláště znalce Stachovy obsáhlé kafkovské trilogie, asi nic podstatně nového neodhaluje. Spíše blíže doplňuje a dokresluje některé detaily. (Pro pořádek dodejme, že v německém originálu vyšla nově přeložená kniha dříve než poslední díl zmíněné trilogie, Kafka. Die frühen Jahre).

Víceméně jde o soubor jednotlivostí, který bez znalosti tématu jen těžko vytvoří nějaký komplexnější celek. Oproti zmíněné trilogii navíc působí mírně nevyváženě. V biografii Stach zdaleka nevykresloval Kafku černobíle; ve sporu syna s otcem někdy dával za pravdu Hermannu Kafkovi nebo zmiňoval svědectví poslední spisovatelovy přítelkyně Dory Diamantové, dle něhož Kafka vyžadoval velký respekt a často se urazil, když se mu nevyhovělo. V nově přeložené knize, která je mnohonásobně kratší a tolik svědectví se do ní nevešlo, najdeme převážně pozitivní hodnocení umělcovy osobnosti: „Obzvláště nápadným znakem Kafkova sociálního života bylo, že mu všichni projevovali sympatii: muži i ženy, Němci i Češi, židé i křesťané.“ Což trochu připomíná svatého Pavla, který se chtěl „stát všem vším“. Autor kromě toho cituje Jiřího Langera, podle kterého se Kafka nechtěl „vyjevit“. Byl to prý spisovatel, „jehož svérázností bylo svou originalitu co možná dokonale skrývat a lidem se jevit jako člověk úplně obyčejný a jeden z nich“. Což může vzdáleně připomínat Ježíše nebo Supermana, nadpřirozené bytosti žijící mezi obyčejnými lidmi a skrývající svoji nadpřirozenou povahu. V tomto smyslu může recenzovaná kniha nabývat až lehce hagiografických rysů. Rozhodně ale Kafku nelíčí jako úplného světce, byť profánního. Řada uvedených drobností jej naopak zlidšťuje. Vedle schůzek s prostitutkami Stach zmiňuje třeba spisovatelovu reakci na první překlad jeho textu do cizího jazyka (konkrétně povídky Topič do češtiny), jenž mu nebyl tak lhostejný, jak předstíral.

Podnětná jsou místa vypovídající o Kafkově vztahu k dětem a o obdivuhodném způsobu, jakým se dokázal přiblížit jejich světu. Stach to dokládá epizodou s plačící holčičkou, již spisovatel uklidnil tvrzením, že její ztracená panenka odcestovala. Svou historku doplnil řadou dopisů z panenčiných cest, jež holčičce pravidelně nosil a jež ukončil informací, že se panenka vdává. „Franz vyřešil konflikt malého dítěte uměním, nejúčinnějším prostředkem, kterým sám osobně disponoval, aby do světa vnesl řád,“ zhodnotila jeho strategii Dora Diamantová.

Jinde se čtenář dozvídá, jak Kafka jedné prosté hospodyni daroval k narozeninám deštník, přičemž na špičce každého drátu visely pečlivě přivázané bonbony. Obyčejný deštník se tak najednou stal něčím „úplně mimořádným“. Z celé situace můžeme vycítit jakousi pokornou úctu a pozornost k prostým věcem. Tu dokládá i jeho invenční popis věcí na stole, které antropomorfizuje a hierarchizuje podobně jako osazenstvo různých úrovní divadelního hlediště: „Jednotlivé poměrně velikánské věci v parteru vykonávají nejrozličnější činnosti, jako by bylo v divadle dovoleno, aby si obchodník směl v hledišti pořádat své obchodní knihy, tesař se oháněl kladivem, důstojník máchal šavlí, kněz promlouval k srdcím, učenec k rozumu, politik k mysli občana, aby se zamilovaní nekrotili atd. Na mém psacím stole stojí zpříma jen holicí zrcátko, jak je potřeba při holení, kartáč na šaty leží na suknu štětinami dolů, peněženka je otevřená pro případ, že budu chtít platit, ze svazku klíčů vyčnívá klíč připravený k použití a kravata je ještě zčásti otočená kolem odepnutého límce.“

Celkově jde o pestrou směs drobností a kuriozit, z nichž některé čtenář asi nepotřeboval vědět (třeba jak Kafka plival z balkonu), další mohou být přínosné pro zvláště pečlivé až pedantické literární historiky (například že půdorys bytu Řehoře Samsy odpovídá skutečnému bytu Kafkových v dnešní Pařížské ulici). A jiné mohou spisovatele Kafku podnětně představit v kontextu jiných uměleckých druhů: například jako kreslíře nebo jako zpěváka jeho oblíbené písně Budiž sbohem, uličko má. Sám za sebe bych v knize uvítal více kapitol, které průřezově shrnují jednotlivá témata Kafkova života, a méně těch, které tvoří (především nebo výhradně) citáty či faksimile Kafkova rukopisu, dokonce i hebrejského. Pro některé kafkovské horlivce či přímo fetišisty ovšem může být na knize přitažlivé právě to druhé.