Miloš Urban si dokáže se svými knihami vyhrát nejen po stránce grafické (obálku analogickou ke krabičce sirek a všechny ilustrace mu dělal Pavel Růt), ale i tematické... Jeho poslední román Paměti poslance parlamentu nabízí po obrozenecky fabulativní Poslední tečce za rukopisy, gotickém románu ze současnosti Sedmikostelí a po ekologicky a do zelené barvy laděném Hastrmanovi opět něco jiného - přesto navazujícího na věci předchozí. Hrdiny jeho posledního "sexyrománu" jsou lidé ze zdánlivě odlišného světa, lidé, které má obyčejný člověk na své každodenní mušce - politici.

Je pravda, že s narážkami na politiku si Urban zahrával už v Hastrmanovi... V Pamětech poslance parlamentu však už není pochyb, kdo byl ve skutečnosti prvovzorem poslance Kaliny, Bechera nebo profesora Varana. Fikce, kterou autor jakožto poslanec - jeden z početného "davu", na stránkách své knihy rozehrává, je rafinovaná a ve své podstatě nenapadnutelná. Dovoluje mu tedy zacházet až tam, kam smí jenom slunce, lékař a pár "vyvolených". Základní rovinu dění v poslanecké sněmovně doplňuje nejen poslanecká, ale tajná a především opoziční love story. A také všepřítomný a všeprostupující motiv panictví a ohně (po Hastrmanovi, ve kterém jím byla voda), který graduje k závěrečné katastrofě, k očistné katarzi, a je spojen s aluzí na biblický příběh proroka Eliáše.

Paměti poslance mohou být chápány a interpretovány nejen jako polobulvární, polofantaskní zpověď člověka, který "byl u toho"... Ale také jako mírně nadnesený obraz české společnosti 12 let po revoluci. Může jít jen o smyšlený úlet, o nadčasovou hru, nebo o vizi proroka - spisovatele, jak by to všechno jednou mohlo skončit. U jejich čtení se můžete bavit, nebo je se slovy "co si to na nás, mámo, ten pisálek zase vymyslel," odložit. Každopádně ale zkuste zaklepat na brány parlamentu... Klepte! Třeba vám bude otevřeno.