Sławomir Mrożek je světoznámý dramatik, spisovatel, satirik, novinář a grafik.
Bára Gregorová
Kdo by se necítil příšerně? Nic není, jak má! Vše je ztraceno! popotahovala a přemisťovala předměty na kuchyňské lince. Čajová konvička, granulovaná vláknina, ostropestřec, turboforma, u níž Joanne lhala, že to Ingeborg ji koupila u toho doktora od parazitů… Zatímco si ji koupila sama! Ano, sama! Kocovinové utrpení, jako pevně zavinutá konfeta, pouze čekalo na objekt, na který by mohlo vystřelit veškeré barvy, ornamenty a efekty. Ano, tehdy Joanne lhala, když jí vyprávěla o doktorovi, který léčí
Jedeme s Janem k moři. Chceme, aby mu pohled na něj udělal radost, aby se nohou dotkl rozehřátého písku na pláži, poslouchal vlny, okusil vodu. Na moře se nedá zapomenout a na to skrytě spoléháme; moře si zapamatuje každý. Míjíme předměstí Varšavy, poté Mławu, Olsztynek. Janek neodlepí nos od okýnka, natolik ho zaujaly mazurské lesy, jezera, domy, lidé, krajina. Něco málo mu vyprávíme z historie: první světová, druhá, Hitler, Stalin, komunismus, Janek však slyší ta slova poprvé. Bavíme se o aute
Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice. Obvykle se pozdravíme, prohodíme několik neutrálních frází, a poté, abychom neztráceli čas, se ho na rovinu zeptám: „Tak kolik?“ Trochu se vykrucuje, že mu stačí cokoli, ale nejlepší že by bylo asi tak pět zlotých, což je obnos, při kterém už můžete začít uvažovat o nejlevnějším víně.
A tejka se vobjevilo něco novýho a jako na potvoru to nový v mej hlavě hnedle převzalo hlavní roli v akčnim filmu produkovanym v USA, hnedle první scéna, kamera, klapka, prosíme netleskat a ticho na place. A všecko, vo čem sem dřív přemejšlel, tejka zmizelo, jo, ty vole, jakože cvak a vypnutý světlo.
Nevěděla jsem toho příliš o světě. Jen jsem měla pocit, žes myslel vážně to, že dovolíš zůstat nezletilým chlapcům ve stodole, blížila se přeci bouřka, malá drátěná kola se bořila do písku a nenechala je vyjet z koryta písčité cesty, na sobě měli tenká, bavlněná tílka a široké kalhoty nejspíš byli vyrušeni ze žní. Chtěla jsem být jejich malá sestřička, která jim bude nosit oplatky smaženého masa a ukáže jim k čemu slouží papírové ubrousky.
Jmenuji se čínský koláček. Skládám se z mouky, cukru, vajec, oleje, vanilkového aroma, špetky soli, oloupaných mandlí a věštby. Nejprve mě uhněteme na tvrdé těsto a uválíme. Potom vykrojíme čtverce a doprostřed vložíme mandli a lísteček s přáním.
Když můj děda upadl na ulici a s klíčkem v ruce umřel vedle své červené lady samary, babička ho zahlédla z okna. Poté se přemístila ke kuchyňskému oknu, spatřila to samé a vrátila se do pokoje. Sedla si na nízkou stoličku, nasadila si druhé brýle a vytočila telefonní číslo. „Drahoušku,“ tak oslovila mého staršího bratra, „jak se máš? Máš doma teplo? Prosímtě, asi není něco v pořádku s tvým dědou. Už deset minut leží před domem a nehýbe se. Nemohl bys přijet?“
Ukážu ti lásku v hrsti hvězd. // Znáš karneval sněhu na listech u cesty? / Fialové obrysy prosincového dne? / Přišla jsem, abych dýchala.
Nemožnost, anebo prostě jen neschopnost mluvit, je pro mě něčím velmi bolestným. Báseň ke mně pokaždé přijde ve formě nějaké velmi výrazné emoce, excitace, radosti, beznaděje, něčeho, o čem mám chuť vyprávět, tobě, sobě, všem.
Je těžké, a možná trochu zvláštní ptát se básníka, který se už v tak raném věku stal klasikem současné polské poezie, „jenž tvoří moderní romantismus, přičemž plní prekurzivní kolumbovskou misi“. Přesto se zeptám – jak se cítíš ve srovnání s takovými osobnostmi jako Wisława Szymborska, Zbygniew Herbert či Tadeusz Różewicz, o kterých v souvislosti s tebou kritici hovoří?
Nový román Olgy Tokarczukové, jenž přebírá pěkný apokalyptický titul z Wiliama Blakea, je detektivka. V Kladské kotlině, na hranici s Českem, bydlí tři lidé – jeden z nich, pytlák, umírá hned na začátku; dva zbylí sousedé, kteří zůstanou naživu, se ještě před příjezdem policie rozhodnou mrtvolu umýt a obléknout, aby získala civilizovanou podobu, u které lze vykonávat modlitby a již lze pohřbít, aniž by vzbuzovala hrůzu, jak vypadá.
Ten o Maďarech, druhý zas o Češích. U Guláše z turula se nabízí srovnání s populární knihou Gottland Vargova slavnějšího krajana Mariusze Szczygła, který mimochodem před měsícem vydal svou již druhou knihu o Češích s názvem Zrób sobie raj (Udělej si ráj). Není však pravda, že by se Varga, Szczygłův kolega z polského deníku Gazeta Wyborcza, nechal zlákat boomem soudobého reportážního stylu v polské literatuře a snažil se z něj vytěžit co nejvíce.
- Knihu jsi, pokud vím, napsala velmi rychle, během jednoho měsíce. To musela být silná touha a tlak psát. - Rychle jsem ji napsala především díky nastalé paradoxní situaci. Dunin požádal Institut knihy o grant na neexistující text, aniž by čekal pozitivní výsledek...
Tadeusz Słobodzianek (1955) si odnesl sošku Gustawa Zemły a šek na 100 tisíc zlotých za divadelní hru Nasza klasa (2008, Naše třída), jejíž děj se odehrává kolem pogromu na Židy v Jedwabném v roce 1941, což je pro mnohé Poláky dodnes velmi citlivé, choulostivé téma.
Jistá recenzentka v reakci na debut Małgorzaty Rejmer napsala, že Toximie „stahuje až ke dnu”. Což je velmi výstižná definice – stahuje, vtahuje, upoutává a potápí čtenáře do totálního pekla estetiky ošklivosti či turpismu v té nejčistší podobě.
Do bytu bez klepání vejde hlasatelka se stohem poletujících papírů, do rukávů si zastrkuje čouhající cedulky z oblečení. Svého společníka si příliš nevšímá, usedne do křesla a nohy zaplete do půvabného copánku.
Prosimtě. Prosimtě. Prosimtě. Nešahej na mě, když deme, jsem na to přecitlivělej. Za co? Za co? Jak to: dal jsem mu pět tisíc a přehrávač empétrojek?! Jak jako dal? Ale komu jako? Tomu pošahanýmu týpkovi?
Dorota Masłowska (1983) bude dalším hostem letošního Světa knihy, u příležitosti českého vydání jejích dvou divadelních her: Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky a Mezi náma dobrý.
„V tu chvíli už určitě spala – Lola, a definice se rozpouští v pojmech určujících hustotu a rozptyl. Netýká se to hmoty, ale spíše je to spojeno s její změnou vůči mně. Pohyb, hýbání. Tvar určuje veškerý zbytek, vnitřní, milimetrová vrstva kůže je hranicí osoby...
Na hřbitovy jsem si zvykal dlouho. Jako dítě jsem smysl hřbitova nedokázal pochopit. Hřbitov je město osídlené mrtvými lidmi.
Třetí den migrény, neděle. Ráno, kdy bych si řekla: Jsem se sebou spokojená, by byl konec. Konec mé představy o sebevzdělávání, obětování se či zlepšování.
Bambino štětínské rodačky a feministické literární kritičky Ingy Iwasiów (1963) je v podstatě klasicky strukturovaný román se čtveřicí hrdinů, jejichž osudy začínají válkou a končí předzvěstí výjimečného stavu a velkého převratu.
Laureátem letošního 13. ročníku polské prestižní literární ceny NIKE se stal básník Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki.
Prozaik a publicista, který uvázl mezi Polskem a Maďarskem. Svým stylem plným melancholie Varga citlivě popisuje realitu obou svých vlastí.
Leitmotivem stylizovaného příběhu je autentická výpověď mladé ženy, kterou už po řadu let provází neúspěšný boj s mentální anorexií.
Cafe Szafe se nachází mimo turisticky vyhlášené lokality, kousek od proslulé travnaté plochy zvané Błoně, a pokud nejste místní, může vám dělat problém kavárnu najít. Možná právě proto zde, na rohu ulice Malé a Felicijánek, panuje relativní klid.
V Krakově se ve dnech 4.-6. června 2009 po čtyřech letech konal II. Světový kongres překladatelů z polštiny.
Přál jsem si, aby vypukla válka. Čekal jsem, až vypukne nějaká válka, i kdyby jen na několik dní, v tu chvíli bych vstoupil do nepřátelského vojska, proti kterému by bojoval starý K., ...
autor detektivek odehrávajících se na topografii a v rámci historických reálií města Breslau (německý název pro Vratislav)