BG

Bára Gregorová

(1980) absolventka FF UK v Praze (polonistika/rusistika). Překladatelka (Dorota Masłowska, Mirek Nahacz, Wojciech Kuczok, Irina Děněžkina aj.) a publicistka na volné noze, za svůj prozaický debut kámen-hora-papír (Labyrint, edice Fresh) byla v roce 2008 nominována na Ortenovu cenu. V kapele Jenisej zpívá a hraje na saxofon, pobývá v Polsku, Rusku či v zemích bývalého SSSR, stejně jako v českých skalách a v horách.

Kdo by se necítil příšerně? Nic není, jak má! Vše je ztraceno! popotahovala a přemisťovala předměty na kuchyňské lince. Čajová konvička, granulovaná vláknina, ostropestřec, turboforma, u níž Joanne lhala, že to Ingeborg ji koupila u toho doktora od parazitů… Zatímco si ji koupila sama! Ano, sama! Kocovinové utrpení, jako pevně zavinutá konfeta, pouze čekalo na objekt, na který by mohlo vystřelit veškeré barvy, ornamenty a efekty. Ano, tehdy Joanne lhala, když jí vyprávěla o doktorovi, který léčí

Jedeme s Janem k moři. Chceme, aby mu pohled na něj udělal radost, aby se nohou dotkl rozehřátého písku na pláži, poslouchal vlny, okusil vodu. Na moře se nedá zapomenout a na to skrytě spoléháme; moře si zapamatuje každý. Míjíme předměstí Varšavy, poté Mławu, Olsztynek. Janek neodlepí nos od okýnka, natolik ho zaujaly mazurské lesy, jezera, domy, lidé, krajina. Něco málo mu vyprávíme z historie: první světová, druhá, Hitler, Stalin, komunismus, Janek však slyší ta slova poprvé. Bavíme se o aute

Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice. Obvykle se pozdravíme, prohodíme několik neutrálních frází, a poté, abychom neztráceli čas, se ho na rovinu zeptám: „Tak kolik?“ Trochu se vykrucuje, že mu stačí cokoli, ale nejlepší že by bylo asi tak pět zlotých, což je obnos, při kterém už můžete začít uvažovat o nejlevnějším víně.

A tejka se vobjevilo něco novýho a jako na potvoru to nový v mej hlavě hnedle převzalo hlavní roli v akčnim filmu produkovanym v USA, hnedle první scéna, kamera, klapka, prosíme netleskat a ticho na place. A všecko, vo čem sem dřív přemejšlel, tejka zmizelo, jo, ty vole, jakože cvak a vypnutý světlo.

Nevěděla jsem toho příliš o světě. Jen jsem měla pocit, žes myslel vážně to, že dovolíš zůstat nezletilým chlapcům ve stodole, blížila se přeci bouřka, malá drátěná kola se bořila do písku a nenechala je vyjet z koryta písčité cesty, na sobě měli tenká, bavlněná tílka a široké kalhoty nejspíš byli vyrušeni ze žní. Chtěla jsem být jejich malá sestřička, která jim bude nosit oplatky smaženého masa a ukáže jim k čemu slouží papírové ubrousky.

Jmenuji se čínský koláček. Skládám se z mouky, cukru, vajec, oleje, vanilkového aroma, špetky soli, oloupaných mandlí a věštby. Nejprve mě uhněteme na tvrdé těsto a uválíme. Potom vykrojíme čtverce a doprostřed vložíme mandli a lísteček s přáním.

Když můj děda upadl na ulici a s klíčkem v ruce umřel vedle své červené lady samary, babička ho zahlédla z okna. Poté se přemístila ke kuchyňskému oknu, spatřila to samé a vrátila se do pokoje. Sedla si na nízkou stoličku, nasadila si druhé brýle a vytočila telefonní číslo. „Drahoušku,“ tak oslovila mého staršího bratra, „jak se máš? Máš doma teplo? Prosímtě, asi není něco v pořádku s tvým dědou. Už deset minut leží před domem a nehýbe se. Nemohl bys přijet?“

Je těžké, a možná trochu zvláštní ptát se básníka, který se už v tak raném věku stal klasikem současné polské poezie, „jenž tvoří moderní romantismus, přičemž plní prekurzivní kolumbovskou misi“. Přesto se zeptám – jak se cítíš ve srovnání s takovými osobnostmi jako Wisława Szymborska, Zbygniew Herbert či Tadeusz Różewicz, o kterých v souvislosti s tebou kritici hovoří?

Nový román Olgy Tokarczukové, jenž přebírá pěkný apokalyptický titul z Wiliama Blakea, je detektivka. V Kladské kotlině, na hranici s Českem, bydlí tři lidé – jeden z nich, pytlák, umírá hned na začátku; dva zbylí sousedé, kteří zůstanou naživu, se ještě před příjezdem policie rozhodnou mrtvolu umýt a obléknout, aby získala civilizovanou podobu, u které lze vykonávat modlitby a již lze pohřbít, aniž by vzbuzovala hrůzu, jak vypadá.

Ten o Maďarech, druhý zas o Češích. U Guláše z turula se nabízí srovnání s populární knihou Gottland Vargova slavnějšího krajana Mariusze Szczygła, který mimochodem před měsícem vydal svou již druhou knihu o Češích s názvem Zrób sobie raj (Udělej si ráj). Není však pravda, že by se Varga, Szczygłův kolega z polského deníku Gazeta Wyborcza, nechal zlákat boomem soudobého reportážního stylu v polské literatuře a snažil se z něj vytěžit co nejvíce.

- Knihu jsi, pokud vím, napsala velmi rychle, během jednoho měsíce. To musela být silná touha a tlak psát. - Rychle jsem ji napsala především díky nastalé paradoxní situaci. Dunin požádal Institut knihy o grant na neexistující text, aniž by čekal pozitivní výsledek...

Tadeusz Słobodzianek (1955) si odnesl sošku Gustawa Zemły a šek na 100 tisíc zlotých za divadelní hru Nasza klasa (2008, Naše třída), jejíž děj se odehrává kolem pogromu na Židy v Jedwabném v roce 1941, což je pro mnohé Poláky dodnes velmi citlivé, choulostivé téma.

Jistá recenzentka v reakci na debut Małgorzaty Rejmer napsala, že Toximie „stahuje až ke dnu”. Což je velmi výstižná definice – stahuje, vtahuje, upoutává a potápí čtenáře do totálního pekla estetiky ošklivosti či turpismu v té nejčistší podobě.

„V tu chvíli už určitě spala – Lola, a definice se rozpouští v pojmech určujících hustotu a rozptyl. Netýká se to hmoty, ale spíše je to spojeno s její změnou vůči mně. Pohyb, hýbání. Tvar určuje veškerý zbytek, vnitřní, milimetrová vrstva kůže je hranicí osoby...

Bambino štětínské rodačky a feministické literární kritičky Ingy Iwasiów (1963) je v podstatě klasicky strukturovaný román se čtveřicí hrdinů, jejichž osudy začínají válkou a končí předzvěstí výjimečného stavu a velkého převratu.

Přál jsem si, aby vypukla válka. Čekal jsem, až vypukne nějaká válka, i kdyby jen na několik dní, v tu chvíli bych vstoupil do nepřátelského vojska, proti kterému by bojoval starý K., ...