Období vlády Karla IV. představuje v dějinách města Prahy významnou epochu, která k sobě patrně nikdy nepřestane vábit pozornost historiků, kunsthistoriků, spisovatelů i široké veřejnosti. Tuto pozornost jistě posílilo i letošní 700. výročí Karlova narození, lze však předpokládat, že zájem o osobnost a dobu Otce vlasti a největšího Čecha nepomine ani v příštích letech. Jeden z nejnovějších exkursů do doby, kdy Praha ještě neměla univerzitu a oba vltavské břehy byly spojeny jen chatrným mostním provizoriem, představuje detektivní román mladého spisovatele Františka Kalendy Vraždy ve znamení hvězdy, zamýšlený jako první díl chystané trilogie.

František Kalenda (nar.  1990) působí jako doktorand na FHS UK. Čtenářům se už představil jako autor knih zasazených zpravidla do vrcholného středověku a kladoucích důraz na dobovou každodennost a mentalitu. Debutoval románem Despota (2011) o byzantské říši 14. století, za historickou detektivku Ordál (2012) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Prózou Pes, kocour a sirotek (2016) úspěšně pronikl i do světa literatury pro děti, přičemž ani zde neopustil středověkou tematiku.

Děj románu začíná v okamžiku, kdy je mistr medikus Siegfried z Wölfelsdorfu povolán k mrtvole kněze Štěpána, kterého kdosi ubodal přímo v jeho kostele. Na vyšetření případu má eminentní zájem přímo sám generální vikář, pravá ruka arcibiskupa Arnošta z Pardubic, což dává tušit, že případ bude komplikovanější, než by se zpočátku zdálo. Obětí záhadného vraha však přibývá, aniž by Siegfried měl nějaké vodítko či použitelnou stopu, a situaci mu neulehčuje ani fakt, že zároveň působí jako dvorní lékař královny Anny Falcké, která čeká dítě, o němž ona a hlavně její manžel doufají, že bude syn, a tím i následník trůnu. Příliš velkou pomocí není ani samolibý žoldák Gabriel, který mu má z vikářova rozhodnutí při pátrání asistovat, a starosti Siegfriedovi přidělává i jeho neteř Klára. Tato pestrá, avšak nikoli nepřehledná směsice postav je zárukou mnoha dějových zvratů, přičemž jednotlivé linie se jako obvykle na konci knihy protnou. Vraha se nakonec Siegfriedovi odhalit podaří a stejně tak rozkryje i jeho motiv, avšak některé vrahovy kroky, zejména co se týče jeho plánů do budoucna, zůstávají poněkud nejasné. Kromě toho kniha navozuje mnohé další otázky, na jejichž zodpovězení si čtenář asi musí počkat do dalších dílů plánované trilogie.

Siegfried se jako vyšetřovatel vraždy a zároveň jako dvorní lékař pohybuje v prostředí královského dvora i v nejpodřadnějších putykách, kterých už tehdy bylo po Praze přehršel. To autorovi – vzděláním kulturnímu antropologovi – dalo možnost seznámit čtenáře s mnoha aspekty myšlení středověkého člověka, tolik odlišné od té dnešní. Na postavě Kláry pak autor názorně ilustruje nelehké postavení ženy, pro kterou byly ve 14. století a ještě i mnohem později nemyslitelné dnes tak samozřejmé věci jako procházka po městě bez mužského doprovodu či možnost sama si vybrat manžela. Knihu lze tedy číst i jako beletrizovanou sondu do mentality vrcholného středověku, podobně jako tomu pro raný středověk učinil před několika lety profesor Josef Žemlička ve svém románu Zpověď Kukaty; detektivní motivy nicméně při formování charakteru knihy jednoznačně převažují.

V knize nechybí ani skutečné historické postavy, vedle již zmíněného prvního pražského arcibiskupa a královny Anny Falcké je to samozřejmě Karel IV., dále například Bušek z Velhartic. Arnošt z Pardubic je představen jako intrikán úrovně kardinála Richelieu v Dumasově podání, Karel IV. (který se dějem vlastně jen mihne v několika spíše epizodických scénách) zase jako necitelný manžel, kterému jde hlavně o narození dědice trůnu a téměř vůbec ne o zdraví manželky.

Zajímavým rozměrem románu je vztah mezi učeným vzdělancem Siegfriedem a uštěpačným ranařem Gabrielem, přinucených okolnostmi, respektive rozhodnutím „shora“ ke spolupráci. Jejich repliky, které nezřídka čtenáře pobaví ironičností a Gabrielovou uštěpačností, dávají tušit, že každý z mužů ve své minulosti skrývá jakési temné tajemství, a dost možná ne jen jedno. Nesourodá dvojice se nicméně dobře doplňuje, a přestože Gabriel postrádá univerzitní vzdělání, vypomáhá si obyčejným selským rozumem a rozhodně není jen jakýmsi Siegfriedovým pasivním „Watsonem“. Stejně tak má Siegfried daleko do geniality a bezchybnosti Sherlocka Holmese či Hercula Poirota. Ačkoliv se u ústřední dvojice jedná o motiv, který čtenáři historických detektivek důvěrně znají z románových sérií C. J. Sansoma, Martina Jensena či Petera Tremayna, podařilo se autorovi neupadnout do zaběhnutých klišé a daný motiv dále rozvíjí (Gabriel je členem širší skupiny žoldnéřů a vztahy v této skupině ovlivňují i jeho vystupování a jednání).

Kalendovi se podařilo vytvořit dílo, které plně obstojí ve srovnání s již zaběhnutými domácími i zahraničními tvůrci historické detektivky, a rozhodně se nejedná o žádný horkou jehlou sešitý pokus přiživit se na letošním karlovském jubileu. Čtenářský zážitek umocní i kvalitní redakční práce, díky níž není čtenář rozptylován překlepy, chybami v interpunkci ani dalšími prohřešky. Doufejme, že brzy budeme moci Siegfrieda z Wölfelsdorfu i Gabriela z Yorku znovu následovat do královských komnat, na rušná tržiště i do temných zákoutí, kterým se je lepší se vyhnout.