„Svět je ze mě znuděný a já jsem právě tak znuděný jím.“ Motto uvozující novou knihu Michela Houellebecqa La carte et le territoire (Mapa a teritorium), za niž spisovatel před pár týdny obdržel nejprestižnější literární cenu Francie, je nejvýstižnější charakteristikou Houellebecqova psaní.

Nuda – všeobjímající atmosféra moderního světa, promýšlená Kierkegaardem, Nietzschem, Heideggerem či francouzskými existencialisty – ovládala už jeho první knihy, nikoli jen tu, za niž získal cenu nesoucí v názvu příjmení spisovatele Edmonda de Goncourt. Například román či novela Rozšíření bitevního pole (česky 2004) není v jistém smyslu ničím víc (ale také ničím míň) než pokračováním Sartrovy Nevolnosti; pocit znechucení z lidské existence, která se stává podivným předmětem, k němuž ztrácíme vztah vlivem konzumního a jiného odcizení, zůstává, jen se vše odehrává o šedesát let později a nuda a únava z „lidskosti“, z ubohého osudu existence, je ještě o poznání větší.

Houellebecq byl často obviňován z misantropie, z misogynství, dekadence a vůbec z bezohledného, cynického vztahu ke světu. V jeho knihách se totiž všichni hlavní hrdinové dostávají do bodu, odkud je jasné, že veškeré lidské snažení je jen marnost. Spisovatel bez obalu zkoumá různá pole lidského boje o přežití, ať už je to věda a vášeň jako v Elementárních částicích (česky 2007), čistý sex jako v Platformě (č. 2008) nebo fixace na víru v Možnosti ostrova (č. 2007), kde se náboženství otevřeně zesměšňuje, protože je to slabošská projekce zoufalé touhy po nesmrtelnosti, projev mindráku z toho, že nikdy nebudeme jako bohové...

Všechna tato zkoumání „slepých uliček lidstva“ ale mají v Houellebecqově prazvláštním univerzu až romanticky naivní smysl. Jsou součástí snahy Zůstat naživu (Rester vivant), což s sebou také nese povinnost nic si nezastírat, jejíž naplňování nutně přináší odporné a těžko stravitelné věci. „Pravda je skandální,“ píše Houellebecq, „a bez ní nemá nic cenu. Upřímná a naivní vize světa, už to je mistrovský kus.“ Zůstat živoucí znamená především nelhat si, dívat se na svět takový, jaký je, a hlavně tento krutý a nepříjemný pohled vydržet, jakkoliv se nám přitom po sartrovsku zvedá žaludek.

Houellebecq zabijí Houellebecqa
V románu Mapa a teritorium se spisovatel vydává do míst, jež jsou mu nejvlastnější, totiž do říše umění. Jeho hrdina Jed Martin – fotograf, který se proslaví tím, že snímá a zvětšuje mapy francouzských regionů od společnosti Michelin, takže reprezentace reality se skrze technologii znovu stává realitou – zkoumá dávnou filozofickou tezi, podle níž je umění poslední existenciální tišinou, do níž se může člověk ukrýt. Umělecká jistota se ale ukazuje být stejně pochybná jako všechny ostatní jistoty, které Houellebecq rozebíral ve svých předchozích knihách (sex, vztahy, rodina, práce). Umění nakonec podlehne všudypřítomnému lidskému kostižeru, který ze všeho (i ze smrti, jak dosvědčují dlouhé pasáže o přežívání s rakovinou a „linka eutanazie“ provozovaná švýcarskou společností Dignitas, kam míří Jedův otec) udělá předmět průmyslu a peněz, což je stroj, který nakonec obtížně nalezené „hodnoty“ rozemele na bezcennou industriální moučku.

Existuje ale i jiný, řekněme optimističtější pohled na umění, ačkoliv toto slovo ve spojení s dílem dnes asi nejznámějšího francouzského spisovatele zní hodně nepatřičně. Houellebecq jej do své poslední knihy vnáší prostřednictví vlastního já. Spisovatel vytváří sám ze sebe figuru románu, která významně ovlivní Jeda Martina v postoji k umění a životu, zcela jistě i proto, že jej Jed zvěční na obraze coby poděkování za text ke katalogu a že autor sám sebe na stránkách knihy nechává rituálně, a tudíž navždy už nezapomenutelně (věčně) zavraždit.

Postavu Houellebecqa si Houellebecq dokonale vychutnává. Houellebecq ironizuje Houellebecqův sklon k alkoholu, jeho vnějškovou zpustlost, všechno, co se o něm po léta vyprávělo v magazínech a novinách, které živil skandálními historkami o povalečském a perverzním životě s cigaretou v ústech a skleničkou vína v ruce; pochichtává se Houellebecqově ceně na literárním trhu, která i v Jedově případě nejprve funguje především jako marketingové lákadlo. Ze staré kletby misantropa se Houellebecq autor skrze Houellebecqa postavy vykupuje tím, že přináší Jedovi (a všem jeho případným následovníkům) onen důležitý vhled, o němž se píše už v Rester vivant. „Chci si uvědomit svět (rendre compte du monde). Chci si jednoduše uvědomit svět,“ říká Jed v posledním rozhovoru před smrtí, přičemž je důležité, že idiom „rendre compte“ má také další význam „podat zprávu“, vydat počet.

Není to banální, dočíst se na začátku 21. století, že smyslem umění (ale i života, protože život je nakonec totéž co umění žít, art de vivre) je uvědomovat si svět, a tím o něm podávat zprávu? Bylo by to banální, kdyby umění, podobně jako veškeré lidské snažení, které, jak už bylo řečeno, vždy neomylně míří k industriální devastaci a k nudě, nebylo zatíženo dějinami; kdyby mezi námi a světem nestála neprostupná hromada předmětů, koncepcí a reprezentací, které před skutečným setkáním se světem musíme nejprve prorazit, přelézt nebo zbourat. Jed Martin díky Michelu Houellebecqovi pochopí, jaký je rozdíl mezi mapou a světem, který se tento papír snaží zastoupit, a celý zbytek (třicet let) života věnuje tomu, aby se byť jen na chvíli dotkl toho, co skutečně je. A to nepůjde bez toho, aby se stáhl do sebe, nechal stranou veškerý umělecký provoz, zmizel z Paříže na rodinné sídlo a věnoval se zvláštnímu typu umělecké meditace, v níž se zároveň snaží do videozáznamů zakonzervovat výtvory přírody a výtvory člověka.

Dílo, které z této meditace vyroste, není nijak radostné (ostatně nic takového se u cynika typu Houellebecqa nedá očekávat), naopak dokládá postupný rozklad všeho, co je lidské, až příliš lidské. Do stránek románu se tak vtiskává tísnivá nálada neodkladného konce. „Tento pocit (sentiment) pustnutí se nás zmocňuje do té míry, že i reprezentace lidských jsoucen, jež doprovázela Jeda Martina po celý jeho pozemský život, se rozpadají pod povětrnostními vlivy, rozkládají se a trhají v cáry, a jak se zdá z jeho posledních videí, stávají se symbolem znicotnění celého lidského prostoru. Pak se vše utiší a není nic než tráva zmítaná větrem. Triumf vegetace je úplný.“

Zatímco předchozí román Možnost ostrova, ironická fantazie o klonovaných neolidech, končí až téměř romantickou (bez ironie) nadějí na nový život, možná někde v budoucnu, zdá se, že Mapa a teritorium se naopak obrací k temné vizi zániku civilizace zbavené smyslu. Ale je to opravdu konec bezútěšný a temný? Limita, která nedává žádnou naději? Ne tak docela.

Tak jako Cormac McCarthy v závěru svého románu Cesta naznačuje naději ve struktuře kůže pstruhů v potoce, která přetrvává vzdor pošetilému lidskému boji mezi dobrem a zlem, pokrývá Houellebecq veškeré lidské pachtění nánosem živé vegetace, povlávající ve větru. Oba pohledy jako by patřily oku univerza a záměrně vylučovaly oko lidské, zanesené antropocentrickými sklony. U McCarthyho se to obvykle vysvětluje jeho katolickými kořeny, samozřejmým citem pro transcedenci a metafyzický přesah. Také Michel Houellebecq, hrdina Houellebecqovy knihy Mapa a teritorium, konvertuje ke katolické víře, aby po smrti zůstal zachován zemi, klidné uznání nadvlády trávy nad člověkem má zřejmě jinou inspiraci.

V srdci tohoto poklidného přijetí triumfu vegetace přebývá zvláštní verze Nietzschovy ideje nadčlověka. Ničí se v něm vše svazující lidské, ale tato nová, očištěná životní forma, jediný způsob, jak zůstat živý, se netlačí na vrchol pyramidy univerza. Co z odhozené, opotřebované a sebestředné humanity zůstává, je literární či umělecká stopa. A s ní spojený melancholický sentiment, který, jakkoliv to může znít kýčovitě, je přece jenom posledním živým jevištěm, poslední možností krásy. Mapou a teritoriem zároveň.