V novém románu Serotonin se Michel Houellebecq vrací k tématu stárnutí, smrti, touhy a lásky jako zásadních věcí, kolem nichž se točí naše životy, ať si to přiznáváme, nebo ne. Velmi naléhavě se textem nese i otázka, zda a za jakých okolností stojí za to ještě žít, respektive proč tolik lpíme na životě (když je tak mizerný). Konkrétně jde v tomto románu o muže, jenž dle svých slov dospěl do „situace západního muže středního věku, jemuž by několik let neměl hrozit nedostatek, muže bez blízkých i přátel, bez osobních plánů i skutečných zájmů, hluboce zklamaného profesní minulostí, muže, jenž si z milostného pole odnesl pestré zkušenosti, jejichž společným jmenovatelem však bylo, že přestaly, a nemajícího v podstatě žádný důvod žít ani zemřít“ (s. 66). Vypravěči Serotoninu totiž neleží v hlavě nic jiného. A románový příběh žene vpřed jen jakási jeho potřeba svěřit se, přesně popsat a rozebrat svůj problém. Jinak se neděje skoro nic – kromě jednoho útěku od partnerky, pokusu kontaktovat starou známost Claire, kusých ohlédnutí za jinými někdejšími vztahy a platonického stalkingu Camille, která mohla (a zřejmě měla) být ženou jeho života, kdyby se Florent-Claude Labrouste v jednu chvíli nerozhodl jinak.

Florent-Claude Labrouste si ve svých šestačtyřiceti postupně uvědomí, že ho nenaplňuje ani vztah, který má, ani práce, kterou dělá, na ničem, co vlastní, mu nezáleží a naštěstí je finančně zabezpečený dostatečně na to, aby svůj život mohl změnit. Nicméně krizi středního věku neprožívá tradičním způsobem: změna v jeho případě rozhodně neznamená přistoupit k obvyklému řešení tím, že by navázal nový (a v důsledku ještě zoufalejší) vztah s mladší partnerkou – tuto variantu nabízely předchozí Houellebecqovy romány. V Serotoninu autor pro protagonistu vybírá jiný únik: zbrklý odchod od partnerky a přesun do nového bydliště, jímž je podle jeho volby pokoj v hotelu. Florent-Claude prochází depresí, správná medikace mu sice pomůže, rychle však zjišťuje, že ten zázračný Captorix řeší problém jen zčásti.

Florent-Claude je, stejně jako jeho jméno, sám obraz banality, přízemnosti a šokující nenáročnosti: nakupuje v supermarketu, spokojí se s levným hotelem – pokud ovšem může nabídnout pokoj pro kuřáky, jinak hrdina bez skrupulí kouřová čidla a alarm jednoduše zneškodní –, jeho majetek se vejde do pouhé igelitky. Jedinou jeho skutečnou potřebou je, jak bylo naznačeno, nikotin a teď nově ještě antidepresiva. I tak je ovšem protagonista nadále neakční, pasivní, zbabělý, ufňukaný, a tudíž nesympatický chlap. Čtenářovo vnímání postavy je proto ambivalentní – na jedné straně hrdina vzbuzuje lítost, na druhé straně antipatie, jeho názory jsou příliš zatvrzelé, jeho negativismus těžko snesitelný. Jeho příběh je smutný, přes některé absurdní peripetie vlastně nezajímavý, bez naděje, bez katarze. Přesto jeho vyprávění neodložíme, sledujeme ho dál, tomu chlapovi věříme a snad i fandíme. Proč? Houellebecqův text není tak povrchně laciný a prvoplánový. Však také patří k tomu nejlepšímu, co dnes francouzská literatura nabízí.

„Feel bad“
Kniha nestojí jen na nastíněném příběhu, Houellebecq se ústy svého vypravěče – a usazením jeho vyprávění do určitého kontextu – snaží popsat naši dobu a všechno to špatné, co s sebou nese. Proto francouzská kritika dílo charakterizovala jako román-esej: autor totiž (po svém zvyku) ústy svého vypravěče analyzuje, komentuje a hodnotí, a to velice přísně a negativně. Zaměřuje se přitom na leccos od společnosti, politiky, kultury, životního stylu až po záležitosti osobního a ryze intimního života. Různé úvahy (o tom, co je štěstí, touha či smutek, o rozdílech mezi ženou a mužem, o specifikách společenského žebříčku, o lásce partnerské nebo rodičovské, o úloze sexu v manželství…) se z textu nenápadně vydělují, vystupují nad příběh, tvoří jeho přesah. Často jde o „věčné pravdy“, občas přímo vybízejí k tomu, aby byly citovány, ač jsou prvoplánově provokativní a nezřídka i lehce „přes čáru“ („Láska se může rozvinout jen na základě určité rozdílnosti, nikdy nevzniká s námi podobnými, přestože v praxi může hrát roli spousta rozdílů: velký věkový rozdíl, jak známo, může vést k neskutečně prudkým vášním; rasová rozdílnost je hodně účinná; a dokonce ani prostá národnostní a jazyková rozdílnost není k zahození. Není dobré, když milenci mluví stejným jazykem, není dobré, když si mohou skutečně rozumět, když mezi nimi probíhá slovní výměna, neboť posláním řeči není vyvolávat lásku, ale dělení a nenávist…“ – s. 73). Houellebecq jde ještě dál a některé své vývody konfrontuje s názory řady filozofů, přičemž nejednou nabídne stručný, ale poučený exkurz vývojem myšlení na dané téma.

Ještě nápadnější je však možnost vnímat román jako protipól dnes tak oblíbené „feel good“ literatury: četba Serotoninu vás skutečně do cool nálady nehodí, naopak. Pokud od literatury čekáme řešení a rozhřešení, návod, relax, příjemnou atmosféru, Serotonin z toho neposkytne naprosto nic. Hrdina doslova „umírá smutkem“ a jeho deprese je víc než nakažlivá. Ačkoli – nebuďme tak přísní. Text je z veké části zcela objektivní, obsahuje dokonalé postřehy a přesné popisy naší každodennosti, konkrétní detaily včetně referencí na populární hudbu a kulturu obecně. Analytické a kritické pasáže ale dokáže zčásti odlehčit bohatá dávka poměrně drsné ironie a až nejapného humoru. Autor se s vervou naváží do lecčeho: jeho parodie japonské ženy Yuzu je až nemístná, stejně jako surově realistická charakteristika bývalé známosti Claire (už jsme si zvykli: takřka všechny vypravěčem opuštěné ženy u Houellebecqa propadají alkoholismu a nejsou schopny decentně čelit projevům stárnutí), popisy města Niort jako „nejškaredějšího“ místa ve Francii (čímž kniha nemohla nevyvolat ostrou reakci tamního starosty) nebo naopak přehnaně zveličená chvála nákupního centra Leclerc. Humorné nejsou jen motivy nebo epizody příběhu, sám vypravěč má ke světu kolem sebe lehce svérázný přístup a jeho podání je sice někdy trochu hospodské, často prudce arogantní, ovšem nakonec vlastně milé či aspoň úsměvné: „Po asi hodinové obchůzce, kdy jsem měl už více než z půli zaplněný vozík, jsem si nedokázal zabránit, abych znovu nepomyslel na potenciální Moldavanku, jež mohla, měla učinit Aymerika šťastným, a která teď umírala v zapadlém koutě své rodné Moldávie, aniž tušila, že existuje takový ráj. Řádu a krásy chrám, vážně, to přinejmenším. Vláda míru a rozkoše, ano. Chudák Moldavanka; a chudák Aymeric“ (s. 203).

Štěstí je totiž chiméra, jak tvrdí vypravěč (s. 77), ačkoli určitá podoba spásy se člověku nabízí, a tou je láska – Florent-Claude tak svému příteli Aymerikovi navrhuje jednoduché řešení všech jeho problémů tím, že si jako partnerku „pořídí“ onu pohlednou dívku z východní Evropy, jež přirozeně nabízí nespočet benefitů: bude obětavá, za všechno vděčná, pracovitá, nenáročná a hodně vydrží.

Přes všechen ten výsměch a odstup se ale textem nese ještě další tón, a to romantický. Ani ten není u Houellebecqa nový, v jeho dílech v různé síle zněl již dřív. Tentokrát se však prosazuje výrazněji, třeba tím, jak vypravěč dokáže hledat krásu v obyčejnosti. A hlavně když začne vyprávět o Camille, vracet se k tomu, co spolu prožili, malovat si, co prožít mohli. Romantické, leč depresivně smutné je jeho rozhodnutí pozorovat Camille na dálku, zařídit si „život“ na dohled od ní, jen aby ji mohl mít na očích. Zde text úspěšně buduje motiv napětí a stejně šikovně pak čtenářské očekávání jednoduše smázne: i v umění zvolit nečekaný, ale uvěřitelný zvrat se autor trénoval již dříve, nejúspěšněji asi v Mapě a území. A nebyl by to Houellebecq, kdyby tu sladkou romantiku nedokázal patřičně uzemnit: pro svou otevřenost a ladění si dílo vysloužilo označení za sentimentální pornografii.

Jak přežít?
Houellebecq (tedy jeho vypravěč) je přímý, až drsný, zejména ve svých hodnoceních – anebo taky když rozdává „rady“. O reakci niortského starosty už byla řeč, mnohem překvapivější však je, že i v době #MeToo svět fikce ještě unese houellebecqovsky antifeministické a rasistické hlášky: „,Zatímco venku máš stovky, tisíce, miliony holek (nechal jsem se trochu unést), pro které představuješ naprostý mužský ideál. Vezmi si Moldavanku nebo z jiného úhlu pohledu Kamerunku nebo Malgašku, možná Laosanku: jsou to nepříliš bohaté a vlastně spíš chudé ženy, venkovanky, které nikdy nepoznaly jiný svět, ani neví, že takový existuje. No a když za nima jako fyzicky zachovalej, pohlednej chlap v nejlepších letech, vlastnící polovinu pastvin v departementu (tady jsem trochu přeháněl, ale rozuměli jsme si), přijdeš, tak ti to sice nic nepřinese, ale to nemůžou vědět a vlastně to nikdy nepochopí, protože bohatství z jejich hlediska je půda, půda a stádo, tak ti garantuju, že si tu šanci nenechají ujít, budou makat, nikdy se nevzdají, budou v pět ráno na nohou, aby šly dojit. A navíc budou mladé, mnohem víc sexy než všechny ty aristokratický děvky a budou píchat čtyřicetkrát líp. Jenom budeš muset trochu omezit vodku, to by jim mohlo připomenout zemi původu, hlavně když budou z východní Evropy, ale to ti každopádně nemůže v ničem uškodit, omezit vodku. Budou vstávat v pět, připravené dojit,‘ propadal jsem nadšení, stále přesvědčenější vlastním kouzelnictvím, představoval jsem si Moldavanku, ,a pak tě probudí kuřbou a k tomu snídaně bude na stole…!‘“ (s. 157).

Všechno to vtipkování a zesměšňování sebe i druhých však v románu postupně přehlušuje beznaděj, bezradnost, poraženectví. Antidepresiva hrdinovi vyladí vnímání skutečnosti tak, že je schopný „jít dál“ (tj. vstát, umýt se a najíst, vyrazit na ulici, mluvit s lidmi), těžko ale mohou vyřešit ten hlavní problém, totiž že nemá „kam jít“. Upíná se ke starým vzpomínkám – přičemž je jasné, že si je velice pravděpodobně upravil po svém – a ke své (bohužel přiznaně nereálné) představě jakési sice nedlouhé, ale ideální budoucnosti (i na toto téma nabízí Houellebecq ve svých románech různé varianty řešení, zatím však nikdy nedošlo na to spásné a úchvatné, nespokojíme-li se s představou popsanou v závěru Možnosti ostrova). Captorix je, jak Florent-Claude konstatuje, spása i cesta do pekel: antidepresiva mu sice pomáhají v sebehodnocení a tlumí projevy depresivních stavů, zároveň ale potlačují libido; přitom sex je (nejen) pro Houellebecqovy muže tou nejzásadnější potřebou. Už v předchozích románech, nejvíce snad právě v Možnosti ostrova, se rozepisoval o tom, že bez schopnosti erekce je chlap „mrtvý“.

Jak bylo řečeno, i v Serotoninu se autor vrací k oblíbenému motivu, když popisuje ženy jako pouhý nástroj na ukojení touhy, který navíc v určitém okamžiku zklame a přestane fungovat, jak má: kromě vaginy (a uspokojivého vzhledu) na nich nic důležitého není, jednají iracionálně, jejich představy a touhy jsou směšné. Popis japonské partnerky Yuzu je parodie dohnaná ad absurdum, je představena jako povrchní, konzumní, zvrhlá, chladná a vypočítavá; předchozí partnerka, neúspěšná herečka Claire, naopak pasivní, prázdná, bez ambicí. Proti nim ale Florent-Claude staví Camille, kterou si idealizuje, dělá z ní modlu. Nepokusí se ji znovu kontaktovat z obavy, že by neuspěl, a tak ji jen pozoruje. Jde o jakousi mírnou podobu stalkingu, při níž si hrdina zachová potřebný odstup, žena se nikdy nedozví, že je sledována. Nepříjemná je spíš představa, že nejen Velký bratr, ale kdokoli se na nás může takto přilepit, sledovat nás. A zatímco Velký bratr je pro většinu z nás v podstatě neškodný (nemáme-li co skrývat a žijeme v rámci normy), takový individuální obdivovatel anebo mstitel představuje zcela konkrétní nebezpečí, navíc když – jak Houellebecq názorně ukazuje – může fungovat i bez technologického zázemí.

Žluté vesty ani z rychlíku
Houellebecq v románu přesně popisuje dnešní Francii, snad nejvíce se věnuje tematice zemědělské výroby a beznadějné pozici chovatelů dobytka v konkurenci s globalizovanou ekonomikou, přesněji v oblasti zásobování světa poživatinami: zejména ti, kdo chtějí v zemědělství podnikat s důrazem na dnes módní a vysoce aktuální přístupy, jako jsou ekologie, bio, důraz na lokální produkty a udržitelné hospodaření, jsou ztraceni. Ekonomicky se tento model nejen nevyplatí, ale je přímo tragicky ztrátový. V Houellebecqově románu je tento motiv ještě doplněn aristokratickým původem dotyčné epizodní postavy, hrdinova bývalého spolužáka Aymerika, který v Normandii zdědil rozsáhlé panství a majetek postupně rozpouští tím, že dotuje svůj sen o… chovu krav.

Autor byl v této souvislosti označen za vizionáře a pochválen, že předpověděl vzpouru „žlutých vest“. Je však nutné uvést na pravou míru, že Houellebecqovo podání problematiky je mnohem obecnější, a ačkoli jeden projev revolty skutečně popisuje, spojení se „žlutými vestami“ je spíš vágní. Důvody a požadavky tohoto závažného a dlouhotrvajícího protestu byly totiž mnohem širší, jeho sociální podhoubí trochu odlišné a navíc by se nabízelo uvést především i silnou roli sociálních sítí, která rozsahu hnutí pomohla… a o ničem takovém Serotonin nepojednává. Pravda ovšem je, že trefně pojmenoval určitý rys francouzského zemědělství, a když mluví o tom, že ekologické, samozásobitelské, udržitelné podnikání je likvidační i pro aristokrata, nejde o žádnou prázdnou hyperbolu.

Ten smutný lůzr v nás
Chvíli, kdy člověk v určitém věku přestane být fyzicky atraktivní a zmoudří či jednoduše uzná realitu natolik, že si uvědomí, že všechno pěkné a dobré už bylo, a pokud nebylo, rozhodně nebude, tedy Houellebecqův vypravěč zachraňuje, či spíš upozaďuje přemýšlením. Možná je to tak trochu „francouzský“ přístup, řešit bezvýchodnost existence zástupným filozofováním, uvažováním „o nesmrtelnosti chrousta“, tento koncept románu ale Houellebecqa vyvyšuje v kontextu tradiční francouzské literatury tohoto druhu, jež je jinde na světě, a v našich krajích zejména, často vnímána negativně. Houellebecq je jiný právě pro onu schopnost chladně analytického, zobecňujícího, odosobněného a často cynického nadhledu, který se umí dotknout i detailů soukromého žití a vnímání leckoho z nás. Přestože je vypravěč představen v exponované roli podivínského lůzra, každý se v něm místy najdeme. Ta suchá a krutá ironie zas autorovi umožňuje zachovat si od tematiky (a těch nepříjemných malých i velkých „pravd“) větší odstup: není moc jasné, na čí lodi autor pluje, nemůžeme vědět, co přesně si on sám o té problematice myslí, i čtenáři dává možnost držet si ty černé myšlenky od těla.

Nejen Florent-Claude Labrouste, ale všichni lidé jsou smutní, nespokojení, nenaplnění, jen si to každý nepřizná tak jako on a každého život nedotlačí k tomu, aby poraženecky složil zbraně – tak jak to protagonista Serotoninu učiní, obrazně i prakticky. Stáří, zmar a smrt k našim životům patří, jsou to i v umění odvěká témata. A fikce, ta románová, je jednou z mála možností, jak bojovat jednak s jejich nevyhnutelností a jednak s tím, že je nevyženeme z hlavy.